Nina
"Tak co se tedy stalo?" začala Kendall když se usadila. " a kde je vůbec Peter?". Při zmínce Jeho jsména se ve mně cosi zlomilo a bolestný uzel v mém břiše se ještě více utáhl.
Zavřela jsem oči, abych se trochu uklidnila a pak chraplavým hlasem odpověděla:" dáváme si pazu."
"Proč proboha?!" zděsila se. Na to už jsem nedokázala odpovědět. Bolest v mém nitru zvítězila. Poraženě jsem se zhroutila na gauč vedle Kendall. "Já jsem tak pitomá!" rozplakala jsem se. Pocítila jsem,jak se Kendall nahla a najednou už mě svírala v pevném objetí. "Nejsi pitomá. Dělat chyby je lidské a nikdy se za ně nestyď! Styďet by se měl ten, kdo tě za to odsuzuje" šeptala. Cítila jsem její teplý dech na mém rameni.
"Ale já jsem ho od sebe odehnala! Určitě se na mne zlobí!" kníkla jsem. "Pokud tě opravdu miluje, rozhodně se nebude zlobit a nikdy se tě nevzdá."
Odtáhla jsem se od ní a zůstala na ni překvapeně zírat. Kde se tk v ní jen bere? "No co" pokrčila rameny "i tvá šílená kamarádka má právo na trochu rozumu."
Vděčně jsem se usmála. "Dáš si něco?"
"Čaj prosím"
"Jaký?"
"Ovocný"
"Dobře. Moc ti děkuju. Jsi zlatá"
"To těžko,kdybych byla zlatá už by mě někdo ukradl" mrkla na mne. "Fajn tak ne no" uchichtla jsem a otočila se směrem ke kuchyni.
