Důležité slovo

Že by vysvětlení?

Jeli směrem k lesu Gërgerich.
,,Jak se vlastně jmenuje tvůj kůň?" zeptal se znenadádí Alröm.
,,Kurt."
,,Hmm, zvláštní jméno."
,,Ne, víc než Torin."
,,Taky pravda."
Kurt byl černý jako uhel. Měl tmavou hřívu i ocas. Měl rudé oči které vyvolávaly dojem ohně. Byl to nebezpečný kůň. Jenom Veleas ale věděl, že Kurt byl jeden z Ohnivých koní.
Ohnivý koně dokázali ovládat oheň a pálit. Byli velmi nebezpeční a divocí. Musel si ho zkrotit sám budoucí jezdec, neboť nikoho jiného neposlouchal, pak byl svému majiteli oddaný a pokud ho osedlal někdo jiný, byl divoký, nezkrotný a dokázal ublížit na zdraví.
Alrömovi ale Veleas důvěřoval a Kurt to cítil, proto mu dovolil jet na něm.
Pokračovali v konverzaci. Povídali si o nepodstatných věcech. Rozhovor pomalu utichal. Nakonec promluvili jen pár slov. Raději vnímali krajinu.
Byl svěží podvečer. Okolo nich rostla bujná tráva, slunce bylo jen kousek od konce své pouti po Zemi. A Alröm si užíval krásu přírody.
Veleas to vnímal podobně, těšili ho ptáci, kteří zpívali sladké písně, živočichové kteří se rychle ukládali k spánku, a čerstvý vzduch vonící jarem.
Jeli po pláni, kde byli skály ozářené zapadajícím sluncem a žhnoucí oranžovou barvou.
Stíny se prodlužovali. Veleas a Alröm si začali hledat tábořiště. Sesedli z koní mezi dvěma skalami, které je kryly před případným napadením a zároveň jim neomezovaly výhled.
Sedli si poté co založili tábořiště na skupinu kamenů, odkud sledovali západ slunce. Po chvíli zapadlo. Veleas zapálil oheň a Alröm obstaral koně.
Veleas uvařil večeři a Alröm vstal aby se podíval na elfku. Vypadala, že pouze spí.
Alröm opět odešel, vzal vodu aby se napila, nemohla však, nebo nechtěla pít.
Sedl si vedle ní a přemýšlel jak jí má pomoci. Nenapadalo ho nic v sedle a na vlhké zemi také nic nevymyslel.
Vyrušil ho až Veleas, když mu donesl jídlo. Dotkl se ho na paži a Alröm sebou cukl.
Co se děje? Stálo v jeho očích.
,,Večeře."
,,Aha." Zvedl se a došel k ohni. Chvíli se přehraboval v misce s jídlem a pak se do něj s chutí zakousl.
Když dojedli vyzval ho Veleas: ,,Tak, řekneš mi prosím co se stalo poté co mě dampové zajali?"
Alröm jen přikývl. ,, A řekneš mi ty, co se stalo tobě co tě zajali? "
Veleas také přikývl. Alröm se tedy dal do vyprávění.
,,Když tě zajali, tak jsem je začal sledovat. Nevím jak dlouho, bylo to však namáhavé, protože dampové byli rychlí a já s Torinem jsme byli unavení z boje. Nemohli jsme se alespoň nepokusit tě vysvobodit. Naši spolubojovníci byli mrtví a přežili jsme jen mi dva."
Veleas jen smutně pokýval hlavou. ,,Obával jsem se toho, ale stejně jsem ve skrytu duše stále doufal, že přežil ještě někdo."
Alröm přikývl. ,,Já v to taky doufal, bohužel to byla jatka na obou stranách."
Pak pokračoval: ,,Pronásledoval jsem dampy dlouho. Skoro týden, ale jedné noci se vypařili. Nešlo je najít. Nikde ani stopa, ani zlomená větévka! Myslím, že s sebou měli kouzelníka. Jinak si to nedokáži vysvetllit.
Pátral jsem dál po tobě, a po Ultesovi. Dlouho marně. Žádná stopa a nikdo neslyšel o skupině dampů, která by pochodovala okolo jejich obydlí."
Veleas chtěl něco namítnout, ale Alröm ho předběhl.
,,Ano, já vím možná je chránili a možná také ne. To se asi nikdy nedozvíme. Tady jde o to, že nebyli k nalezení, což je u obrů velmi neobvyklé. Jsou hluční a trochu velcí na nenápadné cestování po kraji."
Veleas přikývl. Zřejmě chtěl říci naprosto stejnou věc.
,, Nešlo nic moc dělat když nešli vystopovat. Snažil jsem se je dál hledat.
Další zmínku o dampech jsem se dozvěděl několik měsíců poté, co jsem tě ztratil. Dozvěděl jsem se to vlastně náhodou. Zjistil jsem, že se skrývají asi půl dne cesty ode mě. Nějací vesničané si stěžovali mezi sebou, že mají po stádech.
Zajásal jsem nad náhodou, že jsem od dampů tak blízko. Bál jsem se ale, aby to byla Ultesova skupina. Bylo možné, že to byla nějaká jiná skupina, která hodlala zaútočit na vesničany."
Alröm se zasmál. ,,V tomhle ohledu jsem měl štěstí. Byli opravdu připravení na útok na vesničany, a navíc to byli dampové v čele s Ultesem. Viděl jsem ho jasně, když jsem je sledoval, abych tě vysvobodil, nebo abych toho slizkého hada zabil. Případně obojí.
Z odposlechu jsem ale vyzvěděl, že jsi ani ne před týdnem utekl, a ještě zabil hlídku, vyzvedl si svoje zbraně a ukradl koně."
Veleas mu odpověděl. ,,Máš dobré informace. Bylo to tak, ale ten kůň kterého jsem podle dampů ukradl, byl můj vlastní. Kurta bych jim nenechal napospas." Řekl, a podíval se na svého koně, který se pásl kus od nich a zřejmě měli s Torinem velmi záživný rozhovor, který se neobešel bez mocného pohazování hřívou a frkání.
,,Jo, to ti věřím, dampové jsou známý tím, že neustále přehánějí a nadsazují různé věci. Zajímalo by mě, jestli si můžou věřit alespoň mezi sebou, asi ne." řekl Alröm.
Veleas pokrčil rameny. ,,To nevím. Ale pokračuj. Moc mě zajímá co si dělal dál."
,,No, řekl jsem si, že když už jsi utekl, tak bych se mohl alespoň pokusit zabít Ultese.
Chvíli jsem dál odposlouchával a dozvěděl se, kdy je útok na vesnici. Útok, byl naplánován na jednu hodinu odpoledne, aby to bylo nečekané. Zaútočit v poledne nebo za svítání je moc obehrané.
Odběhl jsem pryč. A vrátil se za Torinem. Nasedl na něj a jel směrem k vesnici, která byla asi čtvrt hodiny jízdy na koni. Když jsem tam dojel nechtěli mě pustit dovnitř, protože se báli útoku. Po dlouhém přemlouvání jsem se konečně domluvil s rychtářem malé, ale zřejmě bohaté vesnice, jinak by o ní dampové neměli zájem.
Když Ultes se svými bojovníky zaútočil, vesničané už na ně byli připravení. Naštěstí se Ultes držel stranou od boje. Když jeho bojovníci bojovali s vesničany, já bojoval s Ultesem. Myslel jsem, že ho v klidu porazím. Bohužel jsem se mýlil. Po dlouhém boji jsem byl velmi vyčerpaný a Ultes pořád silný a měl nade mnou velkou převahu. Když jsem nebyl téměř schopný zvednout meč, kdosi se za ním z boku objevil.
Byl oblečený v tmavě zelené a přes pusu měl roušku. Mířil Ultesovi na hruď, ale Ultes se právě pootočil. Nevěděl o něm, ale díky štěstí mu cizinec probodl rameno pravé ruky. Ultes se otočil k novému nepříteli a nestihl se vyhnout mému úderu. Zabil jsem ho z posledních sil.
Poté si už nic nepamatuji, protože jsem ztratil vědomí.
Moje další vzpomínka je, že mám obvázané rány a cizinec se mi snaží dát napít.
Pak jsem usnul a když jsem se probudil cizinec byl pryč. Netuším kdo to mohl být. Nevíš kdo by to mohl být?"
Veleas zakroutil hlavou. Alröm jako by si povzdechl. ,,Vlastně jsem myslel, že jsi to byl ty. Teď mě vážně nenapadá, kdo další by něco takového udělal."
Veleas opět zakroutil hlavou. ,,Také netuším."
,,Hmm. No, pak bitva zkončila, a já tě jel dál hledat. Tak to bylo asi dva, tři měsíce. A teď jsi našel ty mě." Alröm se usmál.
,,Jo, jo. Našel. A jelikož jsi dovyprávěl, myslím, že bysme měli jít spát." A zívl u toho.
Alröm přikývl a namítl. ,,Ještě bych se ale podíval na elfku, jestli se neprobrala." Vstal a šel k ní. Ležela ale naprosto v klidu a jen občasné zachvění hrudi naznačovalo, že žije.
Alröm přešel zpět k ohni a lehl si na zem. Ještě stihl Veleasovi popřát dobrou noc a už spal.