Little hope

3.kapitola- Na chlapa až moc růžové

Natasha otevřela dveře a nám se naskytl pohled na menší chodbičku s botníkem a věšáky na bundy. Zatím to tak špatně nevypadalo. No, počkejme si dál.
Cítil jsem, jak se mi Lilian pohla v náručí a za moment otevřela oči.
"Kde to jsme?" zajímala se rozespalým hláskem, zatímco si protírala oči. Nat se otočila, že jí odpoví, já ji však předběhl.

"Tady teď budeme několik týdnů bydlet." vysvětlil jsem jí. "Co kdyby jsi šla najít svůj pokojíček a my zatím vybalíme tvoje hračky?" postavil jsem ji na zem a sledoval, jak okamžitě odběhla někam dovnitř do domu. Věnoval jsem Nat úsměv, který mi opětovala a šel jsem pro tašky do auta. Když jsem se vracel s první várkou, uslyšel jsem jekot z jednoho pokojů v domě. Vyměnili jsme si s Natashou rychlý pohled a utíkali za zvukem.

To co jsme viděli, nás jasně vyvedlo z míry oba. Lilian stála ve dveřích jejího nového pokoje a ječela nadšením. Celý interiér pokoje byl totiž zařízen ve stylu...princezen? Možná. Každopádně na chlapa tady bylo až moc růžové, které dominovala postel ve tvaru zámku, která měla po obou bocích schody, které zřejmě vedly do malé místnůstky za tím.
"A pak že SHIELD nemá peníze." naklonila se ke mně Tash.

"Jdu vybalit ten zbytek." ušklíbl jsem se na křenící se Natashu.
"Tak? Jak se ti líbí pokoj zlatíčko?" slyšel jsem ji ještě za sebou . Bylo zvláštní ji takhle vidět. Jako starostlivou mámu. Tohle nebyla ona. Byla agentka a špionka. I přes všechno tohle ale vypadala tak přirozeně. Vypadala doopravdy jako máma.
Věděl jsem, že s Natashou nikdy nebudu moc mít vlastní děti a abych se přiznal, tak jsem nad tím ani nepřemýšlel. Lidi jako my dva mít děti nemůžou. Ale teď. Teď, když jsem viděl, co s náma během pár desítek minut dokázala udělat jedna malá holčička, možná by to stálo za zvážení.

Hodil jsem poslední dvě tašky na postel v naší ložnici a přešel k Natashe, která ke mně byla otočená zády a ukládala si zbraně do nočního stolku. Zezadu jsem ji objal a políbil na krk.
"Tak? Jak se ti tu líbí?" otočil jsem si ji čelem k sobě. Tash nakrabatila obočí a předstírala přemýšlení
"No, není to tu nejhorší. Ale už sem byla i na lepších místech."
"Jako třeba?" letmo jsem ji políbil na rty.
"Hmmm...Budapešť? Nebo třeba Paříž?" lehce jsem se usmál nad vzpomínkou, kdy jsme navštívili francouzskou Paříž. Tehdy jsem se konečně dokopal říct jí, co k ní vlastně cítím. Kupodivu moje city opětovala.

"Jo. Paříž byla fajn." zašeptal jsem jí do rtů, než jsem ji políbil.
"Jdu prozkoumat kuchyni. Lilian od rána nic nejedla. Musí mít hlad." lehce mě od ní odtáhla a vyšla z ložnice.

"Co jsi objevila?" zajímal jsem se, když jsem za ní přišel do kuchyně.
"Vidím to na toasty. Nic lepšího dneska asi nevymyslím. Já, s mým kuchařským uměním rozhodně ne." zašklebila se a oba jsme se zasmáli při vzpomínce na Natashin poslední pokus o vaření. Do té doby jsem netušil, že jdou spálit při vaření brambory. No, očividně ano.

"Pomůžu ti." jemně jsem jí sebral nůž z ruky. "Jak je to možné, že dokonalá ženská, která dokáže během pěti sekund zneškodnit pět agentů bez mrknutí oka, neumí vařit?" provokoval jsem ji.
"Tak zaprvé..." sebrala mi nůž. "Jich bylo osm, né pět. A za druhé, udělat toasty ještě zvládnu." ublíženě se na mě podívala a nebezpečně blízko mého obličeje mávla s ukořistěným nožem.
"Dobře. Věřím ti. Jen dej ten nůž trošičku dál." posunul jsem jí ruku. Protočila nade mnou oči a dál se věnovala přípravě večeře.

"Skoč prosím pro Lili." protla ticho po chvíli Natasha. Jen jsem přikývl a odešel.
Lili seděla na její zámkové posteli obskládaná svými hračkami a povídala si s nimi.
"Lili?" přešel jsem až k ní. Jak už bylo jejím zvykem, neodpověděla, jen se na mě podívala.
"Pojď. Na stole je večeře. Musíš mít šílený hlad." ponoukl jsem ji. Jen odložila panenku a odešla pryč. Bezpřemýšlení jsem ji následoval.

"Tady máš. A sněz toho co nejvíc. Dneska si ještě nejedla." ponoukla ji Natasha.
"Já ale nemám hlad." vymlouvala se Lili a v ruce stále svírala plyšáka.
"Aspoň kousek. Dobře?" snažil jsem se ji přesvědčit. Jako tradičně místo odpovědi přikývla. Natasha přede mě položila talíř a sama si sedla ke svému.

Jedli jsme v tichu. Lilian do sebe tlačila jídlo a bylo vidět, že už má vážně dost.
"Ukaž, už nemusíš. Pojď, pujdeme tě okoupat a pujdeš spát, ano?" vzala Natasha do náruče zívající Lili a odešly pryč.
Já mezitím uklidil nádobí, přešel do ložnice, vzal si kalhoty na spaní a odešel k nám do koupelny.

Po rychlé sprše jsem se vrátil do ložnice. Myslel jsem, že Nat už tu bude. No, očividně jsem se zmýlil. Netrvalo to však dlouho a Natasha se objevila ve dveřích.
"Usnula." konstatovala s unaveným úsměvem. "Kdyby mně včera někdo řekl, že budu improvizovat u vymýšlení pohádky o princezně a jednorožcích, poslala bych ho rovnou do blázince." povzdechla si a svalila se na postel vedle mě.

"Podle mě ti to jde skvěle." letmo jsem ji políbil.
"Nikdy si nebyl dobrý lhář." usmála se na mě, ale polibek mi opětovala. Přetočil jsem se na ni tak, aby mi nemohla utéct a začal ji líbat na krk.
"Co takhle dokončit to, co jsme začali dopoledne?" usmál jsem se.
"Počkej." lehce se do mě opřela, aby mě kousek odstrčila. "Dnes ne. Jsem unavená a...co kdyby se Lilian probudila? Neodložíme to?" sledovala mě omluvným pohledem.
"Dobře." přejel jsem jí palcem po její lícní kosti, políbil ji na čelo, a sedl si vedle ní. Nat si položila hlavu na moje rameno a propletla naše prsty.

"Natasho. Co se děje?" veděl jsem, že není v pořádku.
"Nic. Mělo by?" řekla jakoby nic.
"Ty si možná dobrá lhářka, ale víš, že mě neoklameš. Znám tě." odtáhl jsem se a prstem jí posunul bradu tak, aby se na mě musela podívat.
"Bojím se. Tohle nezvládnu. Vím to. Nejsem vycvičená na výchovu malých dětí. Vždyť ani já sama nikdy dítě nebyla. Clinte, tohle je chyba. Hned zítra se odvolám. Můžeš...můžeš to dokončit třeba s Mariou. Já na tohle vážně nemám." se slzami v očích na mě pohlédla.

"Nat, neblázni." Chytl jsem ji za ruku. "Jde ti to skvěle. Byla by jsi úžasná máma. Věř mi." snažil jsem se ji přesvědčit.
"Už jednou jsem ti říkala, že nejsi dobrý lhář." prohlásila, už s úsměvem.
"Pojď spát." stáhl jsem si ji do náruče a přes oba přehodil peřinu.
"Dobrou noc." věnovala mi poslední úsměv, než zavřela oči a chvilku potom usnula. Po dlouhé době spánkem, bez nočních můr.