Little hope

1.kapitola- Mám pro vás úkol

"Romanovová! Natasho!" slyším za sebou Coulsonův hlas.
"Ano?" s nezájmem se otočím. Na Philově obličeji však stále hraje úsměv.
"Mám novinku. Barton je zpátky." ať chci nebo ne, neubráním se úsměvu.
"Díky." otočím se na něj a okamžitě odcházím ke Clintovu pokoji.

Ke konci cesty už běžím. Dokonce jsem srazila jednoho agenta na zem, ale je mi to fuk. Stejně by se bál mi něco říct.
Konečně vidím dveře Clintova pokoje. Dvakrát zaklepu a dveře se otevřou.
"Aho..." nenechám ho to doříct a políbím ho. Okažitě mě stahuje dovnitř pokoje a zabouchává za námi dveře.

"Chyběla jsi mi." zašeptá mezi polibky.
"Ty mně taky." usměju se na něj a hned na to vykřiknu, když mě strhává na postel.
"Pitomče!" bouchnu ho do hrudi, ale stále se směju. V jeho přítomnosti to ani nijak jinak nejde. Je jediná osoba na které mně záleží a s kterou můžu být sama sebou. On to ví a zatraceně toho parchant využívá. Jako třeba teď, kdy mně roztrhl moje oblíbené tričko.
"Hej! Stálo dvacet dolarů!" protestuju okamžitě.
"Stark ti koupí nové." zamumlá nepřítomně a dál se věnuje líbání mého krku. Né, že bych si stěžovala, ale to tričko bylo vážně hezké.

"Barton, Romanovová, hlaste se u mě v kanceláři. Máte pět minut!" ozval se mi v komunikátoru Furyho hlas. Ten chlap zničí vážně všechno! Z úst mi vyšel naštvaný povzdech, který přišel Clintovi děsně směšný.
"Tak pojď." dal mi pusu na čelo a pomohl mi se zvednout.
"A nevíš asi tak v čem? Když mi mistr roztrhl triko?!" věnovala jsem mu facepalm.
"Pujči si něco mého." pokrčil rameny.
"Clinte, já nemůžu jít za Furym v tvém tričku. Nemyslíš, že by mu to nepřišlo blbé?"
"Nemyslím. Tak fajn, když nechceš, skoč se k sobě převléct. To stihneš, ještě máš 3 minuty." díval se na mě pohledem alá 'jsem největší génius světa'.
"Jak vidím, nic jiného mně nezbývá." přešla jsem ke Clintově skříni a vytáhla si z tama jedno jeho tričko, aby jsem nešla po chodbě jenom v podprsence.

"Uvidíme se u Furyho." usmála jsem se a vyšla ze dveří. Clintova ruka mě však stáhla zpátky a než jsem se stihla zeptat co blázní, políbil mě.
"Pak dokončíme to, co jsme začali." usmál se a pustil mě. Jen jsem s úsměvem přikývla a bezeslov odešla.
"Jo a Natasho! To triko ti sluší, měla by jsi tak chodit častěji." křikl ještě za mnou. Jen sem protočila očima a raději pokračovala v cestě.

U sebe jsem rychle hrábla do šuplíku, vzala to první, na co jsem narazila a utíkala jsem k Furymu.

"Jdete pozdě agentko." spražil mě hned.
"Omlouvám se." automaticky jsem odpověděla. Být to kdokoli jiný, řeknu mu něco hodně ostrého. Vždycky jsem ale byla vedena k tomu, že šéfovi se neodmlouvá. Ať už s ním nesouhlasím jak moc chci, vždycky má pravdu on a já na to kývnu. To je taky jeden z důvodů, proč jsem tak dobrá v tom, co dělám.
"Tak, když už tu jste oba dva, můžu vám říct, co je vašim úkolem. Potřebuju, aby jste na někoho dohlédli. Tady máte potřebné informace." hodil na stůl dvě složky. Po jedné jsem okamžitě hrábla a otevřela ji.

No to si snad dělá prdel!
"Pardon, ale mám pocit, že je tu nějaká chyba. Já tady mám malou holčičku." doufala jsem, že řekne, že se omlouvá a dá mi uplně, ale uplně jinou složku.
"Tash, já si nemyslím, že by to byla chyba. Já ji tu mám taky." opatrně mi odpověděl Clint.
"To je nějaký vtip, že ano?" vyprskla jsem po Furym. Ikdyž tohle byla celkem zbytečná otázka. Furyho smysl pro humor je ještě horší, než Thorův.
"Ne, není to vtip agentko." s kamenou, nečitelnou tváří mi odpoví.

"My nejsme chůvy!" prsknu po něm. Hlásek v hlavě mi říká, že jsem to trošku přepíska. Protentokrát ho však hodlám ignorovat.
"Laskavě se uklidněte. Potřebuji, aby ta holka byla v naprostém bezpečí." a to jako proč? Odkdy Furymu záleží na malé holce?
"Proč přesně?" okamžitě odfrknu.
"Její rodiče jsou dva z našich agentů. Měli se z mise vrátit před dvěma týdny, ale nehlásí se. Pravděpodobně byli zajati. A já mám opravdu velký a závažný důvod, proč si myslet, že by ji chtěli unést. Zodpovídáte mi za její bezpečí." dokončil svou řeč.

"Pane, nemyslím si, že my dva jsme nejlepší adepti na tuhle...akci." opatrně se na mou stranu připojil Clint.
"Asi jste mi nerozuměli. Já se neptal, co si o tom myslíte. Já vám říkám, co budete dělat!" zahřměl Fury a přešel ke svému stolu.
"Hillová. Přiveďte ji." oznámil, teď už klidným hlasem. Podívala jsem se na Clinta. V jeho obličeji se dalo jasně vyčíst, co si o téhle misi myslí. Nesouhlasil stejně jako já.

Ozval se zvuk otevírání dveří a my se oba dva okamžitě otočili. Do místnosti vešla Hillová a za ruku vedla malou, jak jsem se dozvěděla ze spisu, tříletou holčičku. Byla dokonalá. Její ustrašené, šedé očička se bojácně rozhlížely kolem. Rychle jsem se snažila schovat překvapení, jak moc mě ta malá vzala. Přece jenom, já jsem profesionálka a ukazovat emoce na potkání, to prostě nedělám. Jen jedné osobě jsem se dokázala otevřít, a ta stála hned vedle mě, a zdála se stejně vykolejená, jako já. Clint se však vzpamatoval rychleji než já a pomalu přišel k té malé. Dlouho jem neváhala a následovala ho.

Clint přišel až k ní a klekl si.
"Nazdar princezno. Jakpak se jmenuješ?" mile se na ni usmál. Páni. Tak teď mě dostal. Vůbec jsem ho nepoznávala. Vypadal jako starostlivý taťka.
"Lilian." špitla ta maličká.
"Lilian? To je krásné jméno. Já jsem Clint a tohle je Natasha." ukázal na mě. Věnovala jsem jí malý úsměv.
"Tak jo Lilian. Počkáš ještě chvíli s Mariou? My si ještě chvilku promluvíme s tím pánem, dobře?" počechral ji ve vlasech a stoupl si.

"To bylo...působivé. S dětma to očividně umíš." zašeptala jsem, zatímco jsme šli k Furymu. Clint na to nic neříkal. Místo toho se otočil na Furyho.
"Co přesně máme udělat?" zajímal se.
"Je to jednoduché. Budete hrát, že ta malá je vaše neteř a že se její rodiče zabili při autonehodě. Celé, co musíte udělat, je tvářit se jako rodinka a dávat pozor, aby ji někdo neunesl."
"To je vše?" podívala jsem se na Furyho. Jen kývl na souhlas a tím nám dal jasně najevo, že je čas jít.

"Tak fajn. Já jdu pro Lilian a ty nám běž zabalit. Sejdeme se u auta, dobře?" kývla jsem na znamení souhlasu a rychle se vydala nám zabalit, aby ti dva nemuseli čekat dlouho.

Sbalit nám bylo jednoduché. Vzhledem k tomu, že jsme byli zvyklí cestovat a tak nějak bydlet všude, na balení jsme byli vážně mistři. Navíc, Clint měl sbaleno ještě z mise, takže asi za deset minut jsem už mířila k autu, kde oba čekali.

Sedla jsem si na místo spolujezdce a ohlédla se dozadu. Lilian seděla na sedadle a popruhy na zapásání ji skoro škrtily, jak malá byla.
"Clinte? Neříkám, že jsem v tomhle nějaký profík, ale nemyslíš, že by měla sedět v nějaké sedačce nebo něčem?" povytáhla jsem obočí. "Zvlášť, když řídíš ty." podotkla jsem.
"Nat? Vypadám jako někdo, kdo má v autě autosedačku pro děti?" vracel mně pohled s obočím až nahoře hlavy.
"Co chceš teda dělat? Takhle zůstat nemůže. Vždyť ji to škrtí."
"Tak si ji dej na klín." navrhl.
"Co?" vytřeštila jsem na něj oči.
"No není to sice vrchol bezpečnosti, ale v našem případě a na tu jednu cestu nic lepšího nevymyslíme." měl pravdu, a tak jsem se chtě nechtě zvedla a přesedla si dozadu.

"Ahoj princezno. Můžu za tebou?" věnovala jsem jí úsměv. Lilian jenom přikývla. 'Bojí se' naznačila jsem ústy Clintovi a smutně se usmála. Bylo mi té maličké líto. Clint jen pokrčil rameny, jakože ani on neví co s tím.
"Ale notak." usmála jsem se na ni. "Ty s námi nemluvíš?" zasmála jsem se.

"Maminka s tatínkem říkají, že s cizími lidmi nemám mluvit." potichu odpověděla. Měla krásný hlásek. Jako dva zvonečky.
"My ale nejsme přece cizí. No, nebo vlastně i jo, ale tak či tak, teď spolu budeme muset strávit pár týdnů. Já vím, že se ti to nelíbí a máš strach, ostatně my taky, ale budeme to muset zvládnout, dobře?" zadívala jsem se na ni.
"Já chci maminku s tatínkem." rozbrečela se a vrhla se mi kolem krku.
"Já vím zlatíčko. Já vím." hladila jsem ji po zádech. S Clintem jsme si vyměnily pohledy.
Tak tohle bude jedna z nejtežších misí vůbec.

Tak a jsem tady s novou povídkou... Doufám, že se to bude dát číst aspoň trochu...
Jinak nečekejte žádnou drama akci...bude to spíš takové odpočinkové...rozhodně neplánuju nějaké velké války, boje a kdoví co...:D

A moc moc prosím, dejte vědět, jak to zatím vypadá a jestli má cenu pokračovat...

A ještě bych chtěla poděkovat úžasné LLibuska za dokonaly cover k téhle už trochu míň dokonalé povídce.