Little hope

11. kapitola

Od mého příjezdu uplynuly asi tři týdny a pomalu se blížily Vánoce. Byl zrovna konec listopadu, když Lili seděla u stolu, obklopená pastelkami a velice pečlivě psala dopis Santu Clausovi. Natasha seděla vedle ní, v ruce hrnek s kafem a snažila se zjistit co by měl který Liliin obrázek představovat.
Přisedl jsem si k nim a tiše je sledoval. Lili byla naprosto ponořená do úvah, kde asi Santa nakupuje všechny ty dárky a jak je asi stihne za jednu jedinou noc všechny rozdat. Kdyby nás takhle někdo viděl, asi by ho napadlo, že takhle má vypadat dokonalá rodinná idylka. Jenomže ne u nás. A přesně to mě štvalo nejvíc. Dokázal jsem si tohle představit i do budoucna. Pubertální Lili, smějící se naivitě svého mladšího sourozence, který by psal dopis Santovi. Rychle jsem tuhle představu zahnal. Náš život není někde na předměstí v domě se psem a bíle natřeným plotem. Je přesně tam, kde jsem byl před měsícem. Mezi nejnebezpečnějšími chlapi světa.

"Jdu si ho dát do okna." ohlásila nám Lilian už a s hotovým dopisem se odebrala k sobě do pokoje.
"Brzy by jsme měli začít nakupovat." oznámila mi Natasha. "U většiny věcí už vím, co by měly představovat, takže to zase až tak těžké nebude." usmála se a šla dát hrnek od kafe do myčky. Viděl jsem, jak během cesty kmitla pohledem na hodiny. Podíval jsem se taky a zjistil jsem, že je největší čas vzít Lili do hodiny baletu. Jakoby mi četla myšlenky, z čehož ji už delší dobu podezřívám, oznámila Nat jen tak mimochodem: "Měla bych ji už odvézt."
"Žádné takové." vzal jsem ji kolem pasu. Starala si se o Lili celou tu dobu co jsem byl pryč. Odpočiň si. Čti si, jdi trénovat, cokoli jen budeš chtít. Dneska je řada na mě." políbil jsem ji.
"Jak myslíš." ďábelsky se ušklíbla. Tak uplně jsem nechápal proč. Pustil jsem to však z hlavy a šel říct Lili ať si vezme svoji tašku.

Jen co jsme dojeli na hodinu, okamžitě jsem zjistil co přišlo Nat na mém nápadu tak směšného. Hned co jsem přišel do tělocvičny, oči několika maminek se do dvou vteřin všechny upnuly na mně. Snažil jsem se to ignorovat. Pravda však byla, že to šlo dost ztěžka. Pomohl jsem Lili obléct sukni a v momentě, co se ujistila, že jí dobře sedí, byl jsem pro ni vzduch. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou, šel si sednout co nejdál od těch děsivě vyhlížejících maminek a snažil se dělat, že je vůbec, ale vůbec nevidím.

Během hodiny a půl za mnou několikrát Lili přiběhla, aby mi kázala, co nového se naučila. Pokaždé jsme si vysloužili několik zbožných "Achhhh" hned z několika židlí potom, co jsem Lili vždycky pochválil a dal jí pusu na čelo.
Konečně byla Liliina hodina u konce a já tak konečně mohl opustit tyhle děsivě vyhlížející prostory. Zabalil jsem Lili věci a už jsme se měli k odchodu, když mě jedna z maminek zastavila.
"Promiňte pane, ale rozhodly jsme se jít si sednout někam do kavárny, aby se holčičky spolu mohly pohrát a popovídat si." a věnovala mi opravdu nenápadný pohled, kterým se jasně nedalo uhodnout o co těmhle ženským vlastně jde. Snažil jsem se nevyletět z kůže hned, ale až za chvíli, a tak jsem se mile usmál a co nejneviněji pronesl: "Je mi líto, ale slíbili jsem s Lilian manželce ze přijedeme hned domů." odpověděl jsem s menším důrazem na slovo manželka.
"Aha." úsměv jí lehce ovadl. "Tak třeba příště." byla na ni vidět vlna zvednuté naděje. "Možná." NIKDY!!

Večer už proběhl poměrně v klidu. Tedy pokud nepočítám Natashin neustálý úšklebek, který mě neuvěřitelně vytáčel. Moc dobře věděla jak Liliina hodina baletu dopadne.
"Nat, vážně mi na tobě záleží, ale přísahám, jestli se okamžitě nezačneš tvářit normálně, zabiju tě! A je mi naprosto fuk, že proti tobě nemám šanci!" vyhrožoval jsem jí už asi po desáté během půl hodiny.
"Jak myslíš, Hawkeyei." zdvojnásobil se jí úšklebek.
"Fajn! Vzdávám se! Pojď Lili, odcházíme." vzal jsem ji na ramena.
"A kam že to jdeme strejdo?" smála se, když jsem jí polechtal chodidla.
"Kamkoli. Třeba k tobě do pokoje."
"A budeš si semnou hrát?" zeptala se. Ani jsem na ni nemusel vidět abych věděl, že se jí rozsvítily ty její očka, jako žárovky.
"A jakou pak si bude naše veličenstvo přát hru?" zajímal jsem se. Nepřišla mi však žádná odpověď, což značilo, že Lilian přemýšlí, což neznačilo rozhodně nic dobrého.

Potom, co jsem převlekl asi 5 panenek do šatečků, nakrmil tři plyšové medvědy a dělal Lili obecenstvo, když mi tančila snad všechno, co se v baletu naučila, čímž mi mimochodem připoměla hladově vyhlížejí skupinu pyšných a děsivých matek, hrál jsem s Lili nějakou deskovou hru, která obsahovala nespočet koníků a princezen. Neuteklo ani patnáct minut z naší hry, když jsem si všimnul Natashy, opřené ve dveřích, jak nás pozoruje a přitom se usmívá.
"Přidáš se?" pokynul jsem jí. "Je to vážně napínavé." přemlouval jsem ji s úsměvem. "Nikdy nevíš, kdo by mohl vyhrát. Růžový nebo modrý jednorožec?" přemýšlel jsem. Natasha si se smíchem přisedla.
"Já myslím, že růžový." naprosto vážně prohlásila Lili.
"Nechej mě hádat. Clintonův je ten modrý a tvůj růžový." uhádla Natasha. Lili jí na to jen pyšně přikývla.
"V tom případě, já vsázím na růžového." zakřenila se Tash.
"Ale prosimtě. Nedokázaly by ste mě porazit ani kdyby jste hrály obě dohromady."
"Chceš se vsadit?" spiklenecky na sebe mrkly.
"Jdu do toho." podal jsem jim ruku.
"Jak chceš." vysadila si Natasha Lili na klín a obě si se mnou plácli. Pff...nemají proti mně žádnou šanci...
Chyba...měly...