Little hope

6.kapitola - A budu mu říkat Argo!

Uběhl měsíc od doby, co jsme se nastěhovali. Náš život se pomalu zaběhl do jistého stereotypu. Já jsem chodil do Shieldu, kde jsem pomáhal cvičit nové agenty, zatímco Natasha zůstávala doma s Lili. Tu v poslední době chytil balet po tom, co jednou viděla Tash tančit. Takže jsme byli donuceni najít jí nějakou taneční školu.
Dávám tomu tak dva měsíce, než ji to přestane bavit, mimochodem.

Vracel jsem se zrovna z práce, dneska celkem brzy, vzhledem k tomu, že většina nováčků odpadla už na začátku. A to je netrénovala Natasha. Co s těhle chlapečků bude, to netuším. Zatáčel jsem zrovna k nám do čtvrti, když jsem si všiml Natashy s Lili, jak míří k domu.
"Budete chtít odvoz dámy?" zastavil jsem těsně vedle nich.
"Strejdo Clinteee!" vypískla Lili a hnala se do auta.
"Očividně ano." podotkla Nat a rezignovaně otevřela dveře spolujezdce.

"Strejdo hádej kde jsme byli s tetou!" spustila hned, jakmile jsem zaparkoval, Lili.
"Nemám tušení." vysadil jsem si ji s úsměvem na ramena.
"Byly jsme se projít a potkaly jsme jednu starou paní. A ta paní měla pejska a jmenoval se Rex a mě se strašně líbil a asi bych taky jednoho chtěla. Koupíte mi ho?" vyvalila na jeden dech.
"Co?!" přímo zařvala Natasha, když slyšela, co dalšího si na ni Lili nachystala.

Neudržel jsem se a začal se šíleně smát.
"Proč se směješ strejdo?" vyzvídla nechápavě Lili a na čele se jí udělala malá vráska z přemýšlení.
"No zlatíčko, myslím, že se psem asi nepochodíš. Teta Natasha nemá totiž pejsky zrovna moc ráda." narážel jsem na Natashin absolutní odpor k jakémukoli zvířecímu stvoření.
"Ani kdybych moc poprosila?" zachmuřila se.
"Ne. Myslím, že ne."
"Vážně teto?" otočila se Lili k Tash čelem.
"Ne. To nepřipadá v úvahu." uzavřela to a raději odešla do obyváku.

Následující dva dny se Lilian na Natashu ani jednou neusmála a odpovídala jí výhradně jednoslovně.
"Tak fajn." vykřikla Nat, když jí už po třetí Lili přinesla plný talíř s tím, že tohle jídlo jí nechutná.
"Co?" nechápala Lilian.
"Můžeš si koupit psa." vydechla, opřela se o linku v kuchyni a hlavu si schovala do dlaní.
"Vážně?" natšeně těkala očima mezi mnou a Nat Lili.
"Jo. Ale hlavně už prosím sněz to jídlo." kdybych Natashu neznal, myslel bych si, že zní zoufale.
"Huráá! Budeme mít pejska, budeme mít pejska!" běhala Lili po domě a ječela u toho na ceké kolo.
"Ta malá mě přivede do hrobu." schovala si Natasha obličej do mé hrudi a obmotala ruce kolem mého pasu.
"Ale notak. Třeba si vybere jenom nějakého malého psa. Nemusí mít přece nutně dogu" snažil jsem se ji uchlácholit.

"Retrívra?!" vydechla Nat zoufale, když jsme na druhý den navštívili útulek pro psy, kde si Lilian okamžitě zamilovala jedno štěně, bohužel, labradorského retrívra.
"Prosím! Prosím! Já bez něj neodejdu." dokonce se vztekla Lili.
"Jak velké to zvíře bude?" otočila se Natasha na paní, co nás provázela.
"Většinou je to něco okolo 50 až 60 centimetrů."usmála se mile.
"Nepřipadá v úvahu!" založila si Nat ruce na prsou.

"A budu mu říkat...třeba Argo!" radovala se Lili cestou domů a hladila přitom onoho labradorského retrívra, z kterého bude mít moje milovaná manželka brzy smrt.
"Líbí se ti to teto?" otočila se na ni.
"Dokonalé." přes zaťaté zuby zasyčela Natasha.
"Teto? Ty nemáš Arga ráda?" smutně na ni hleděla.
"Naprosto ho zbožňuju." pronesla Natasha. Díkybohu Lili byla ještě moc malá na to, aby rozeznala ironii, a tak se zase dál spokojeně věnovala hlazení jejího nového miláčka Arga.

"Může se mnou spát Argo v posteli?"vyhrkla Lili po tom, co ukázala Argovi celý dům. Zajímalo by mě, jak dobrou má pes prostorovou orientaci.
"Teď mě Lili velice moc dobře poslouchej, ano?" klekla si před ni Nat. "Ten pes bude bydlet na zahradě. V domě ho nechci vidět. Je to jasné?" velice zřetelně se otázala. Páni, je celkem drsná.
"Ale..." chtěla plačtivě namítnout Lilian.
"Žádné ale. Buď bude na zahradě nebo ho odvezeme zpátky. A přes to nejede vlak Lili. Teď ho běž vzít na zahradu." ponoukla ji. Lili ji, ikdyž se značným odporem, nakonec poslechla.

"Nemyslíš že si na ni trochu drsná?" stáhl jsem Nat na sedačku a obmotal kolem ní paže.
"A nemyslíš, že jsme si ji trochu rozmazlili?" odpověděla mi otázkou.
"Když o tom tak přemýšlím, možná máš i pravdu. Chtěli jsme na ni být jen hodní a přitom jsme všechno akorát zkazili. To ale neznamená, že po ní budeš skoro řvát Nat." snažil jsem se ji trochu zkrotit. Když je Natasha v ráži, tak se nezná.
"No dobře. Pujdu se jí omluvit." zvedla se nakonec. Daleko ale zřejmě nedošla, nýbrž se z chodby ozvalo šokované "To snad není pravda." zvědavý jsem se zvedl a šel se podívat, co tak strašného se stalo.

Pohled to byl více než vtipný. Nat stála uprostřed chodby před kobercem a na něco nenávistně zírala.
"Prosimtě řekni mi, že mi ten pes nepočural ten koberec." ani se neotočila a dál hypnotizovala flek na koberci.
"Zlato, nechci nic říkat ale tím, že se na ten flek budeš hnusně dívat, nezmizí." neodpustil jsem si rýpnutí.

Zpoza rohu se vynořila Lilian s umučeným výrazem.
"Argo nechtěl teto. Vážně." snažila se bránit svého čtyřnohého kamaráda. Nat na to nic neodpověděla, jen se otočila na podpatku a vydala se ke dveřím.
"Jdu se projít a doufat, že tohle všechno je jen špatný sen." odmlčela se. "A mimochodem, až se vrátím, ten koberec bude absolutně čistý. Je vám to jasné? A nechci rýpat, ale Argo asi nebude ten, kdo to vydrhne." třískla s dveřmi a byla pryč.

Otočil jsem se směrem k Lili a povzbudivě se usmál. "Tak pojď. Jdeme vydrhnout ten koberec, ať Argo neletí z domu a my s ním."

Ja vím, já vím... Trvalo to asi milion let. Na svou obranu ale musím podotknout, že toho teď mám vážně nad hlavu. Na celé prázdniny mám brigádu a když zrovna nejsem v práci a nebo vyčerpáním nespím, tak jsme většinou někde pryč. Vím, že to mě moc neomlouvá, ale tak snad mi to alespoň trochu odpustíte. ;)