,,Jen mě bolí trochu noh-" najednou Aki zavřel oči a hlava mu spadla zpět na zem. ,,Aki! Aki! Vzbuď se!" začal jsem s ním panicky třást. ,,Uklidni se! Takhle mu nepomůžeš!" musel mě od něj táta odtrhnout. ,,Podívej, už je tu sanitka." Táta šel za lékařem, aby mu aspoň část vysvětlil, já si jen sednul vedle Akiho, brečel jsem a díval se, jak ho ošetřují a dávají na nosítka. ,,Můžu jet s ním?" zvedl jsem se a všiml jsem si, že Aki zamrkal.
Probral jsem se v bílé místnosti, kde mě oslnilo světlo zářivek.
V dálce jsem zaslechl tiché hlasy říkajíc:,,Bude v pořádku. Naštěstí to byl jen otřes mozku a vyvrknutý kotník. Ale... ujistíme se o tom přesněji, až se stabilizuje.
Pípání přístrojů mi doslova drásalo nervy. Chtěl jsem se otočit a praštit do nich, jenže jsem se netrefil. Ještě jsem viděl rozmazaně, proto jsem ani nezaregistroval, že jsem mávnul rukou asi o půl metru vedle.
Zrovna když nám doktor říkal Akiho stav, tak se Aki prudce pohnul. ,,Aki?" vyjekl jsem a běžel k němu. ,,Jak ti je?" zeptal jsem se starostlivě.
Snažil jsem se zaostřit na osobu stojící přede mnou, ale mžitky mi stále běhaly před očima. Když jsem chvíli poseděl v klidu, začal jsem rozeznávat obličeje. Hlavu jsem přiblížil víc k obličeji druhé osoby a...:,,Kdo ty vlastně jsi?"
Aki se ke mně po chvíli naklonil a já si myslel, že mě políbí přímo tady přede všemi. ,,Kdo ty vlastně jsi?" Ta otázka mi vyrazila dech. Koukal jsem na něj s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima a snažil si vzpomenout, jak se vlastně dýchá. Když jsem se rozvzpomněl, vykoktal jsem ze sebe roztřeseně: ,,T-ty, t-ty ne-nevíš?? J-já" nadechl jsem se. ,,Já jsem Nikko. T-tvůj..." zarazil jsem se a rozhlédl po mstnosti, kde na mě koukal doktor, dvě sestřičky a otec. Sklopil jsem hlavu a poraženecky vydechl. ,,Kamarád."
,,Hmmm, hmm." Uznale jsem pokýval hlavou a promnul si bradu. ,,K-Kamarád..." poklepal jsem si na tvář. ,, Niko, hmm... to mi nic neříká." Přehloupě jsem se pousmál.
Když jsem se zadíval Nikkovi do tváře, bylo vidět, že se brzo asi rozbrečí.
Jen jsemnelítostně prohodil:,,Ty nejsi můj kamarád..."
Už už mu chtěla ukápnout slza, ale já si ho přitáhnul do obětí:,,Možná tak kamarád s výhodami." Špitnul jsem mu tiše do ucha.
Rukou jsem mu projel jemné vlásky a poplácal ho po zádech:,,No tááák, vzchop se trošku. Je pravda, že jsem tvůj rozmazanej ksichtík nejdřív moc nepoznával, ale kdo by rozpoznal černý flek mezi bílými?" zasmál jsem se a víc se k němu přitisknul.
,,Nikdy na tebe nezapomenu, to ti slibuju."
,,Jhá-já-ehh" nemohl jsem se nadechnout. Byl jsem dojatý. ,,J-Jhá" nedořekl jsem zase a rozbrečel jsem se. Tentokrát štěstím a dojetím. Zmáčknul jsem Akiho, jako bych ho už neměl nikdy pustit, mé slzy se mu vpíjely do trička a bylo mi absolutně jedno, kdo všechno nás vidí. Nějaký doktoři a sestřičky mi byli fuk.
,,Ehm-ehm" odkašlal si táta. Slyšel jsem kroky blížící se k nám. ,,Nikko??" položil mi táta ruku na rameno. Zmáčkl jsem Akiho ještě víc a až pak jsem se donutil zvednout hlavu k tátovi. ,,Hmm?" zeptal jsem se. ,,Je vidět, že ho máš fakt rád a on tebe, ale jste na veřejnosti a ne každý bere homosexuály za normální. A..." odmlčel se na chvilku. Vyslal jsem k němu tázavý uslzený pohled. ,,...Jestli se o Akiho nemá kdo postarat, tak se může zítra po propuštění na chvíli nastěhovat k nám." Zůstal jsem na tátu koukat s vytřeštěnýma očima a zase jsem chvíli vzpomínal, jak se dýchá. ,,Díky tati!" vypískl jsem a pustil Akiho, abych se mohl tátovi vrhnout okolo krku.
Nervózně jsem se podrbal na zátylku a lehce se pousmál:,,No... nechtěl bych rušit nebo tak..."
Zarochňal jsem se více pod peřinu a pozoroval ty dva jako hroch ve vodě.
,,Ne!" vyjekl jsem. ,,Určitě to vadit nebude. Já se o tebe postarám!" ,,Ehm!" přerušil mě táta důrazně. Otočil jsem se tedy na něj. ,,,,Jistě, že to nebude vadit, můžeš u nás být, dokud se neuzdravíš. Ale Nikko," řekl táta a výhružně se na mě podíval. ,,V žádném případě nebudeš zameškávat školu!" ,,Ale, ale tati!" snažil jsem se protestovat. ,,Aspoň prvních pár dní, proosíím." udělal jsem psí oči.,,No tak dobře. Do konce týdne, ale pak už ani o den dýl." povzdechl si poraženecky. ,,Děkuju!" vypískl jsem nadšeně, ale ihned jsem se ztišil. Všiml jsem si, jak nás personál nemocnice pozoruje. *Doufám, že nás teď všechny nezavřou do blázince... Kašlu na ně.* zeširoka jsem se usmál a naklonil se k Akimu. ,,Těším se, až budeme spolu zase ležet v postýlce." zašeptal jsem mu svůdně, tak aby to nikdo jiný neslyšel, s provokativním úsměvem na rtech.
,,No... nevím, co na to tvůj otec." Špitl jsem a ukázal na Nikkova tátu, který měl podezřívavý výraz. ,,A... nevíc si nejsem úplně jist, jestli bych vedle tebe jen ležel, víš..." Pomalu jsem si začal představovat všechny poloho, co by jsme mohli dělat u Nikka v pokoji. ,,Asi... mám takový divný pocit v kalhotách..." laškovně jsem se zasmál.
P
