OUTSIDERS [ lrh ]

•FOUR• you will not even know, we're here

Byla jsem na sebe pyšná. Pyšná za to, že jsem dokázala rovně, bez nehody způsobené sobě nebo zdi, zatlouct už druhý hřebík, který měl držet obrovské plátno. Odstoupila jsem od zdi, abych zjistila že jsem to při mé zručnosti zvládla přitlouct o půl metru, jinde než to mělo být. K mému udivu to bylo rovně, takže jsem se zaměřila na mapu, která byla na světle modrém plátně, krom běžného nákresu všech států, tam byly označené všechny města, kde jsme jako skupina byli, nesměly okolo toho chybět fotky, různé cetky nebo i blbosti psané černým fixem okolo. 

Při pohledu na zeď, z velké části pokrytou plátnem, jsem opravdu zauvažovala nad tím, jestli útěk, byl přece jen dobrá volba. Přece jen, byli jsme jako rodina, sláva ani peníze nám nescházela, celkově pohádkoví život, až na pár chyb. Největší byla v managmentovi, v celku to byl pohodový chlapík, který nám v podstatě v ničem nebránil a hlídal naší popularitu, tohle byla jeho stránka nastavená pro kluky a další publikum, do kterého jsem já nepatřila. Jeho omezování bylo oproti tomu faktu, že nám dost slušně luxuje společné konto nebo že po mě v jednom kuse vyjíždí, i když ten incident v klubu byl poslední kapka. Vlastně mě sám donutil zmizet. Už jsou to tři týdny, co jsem se neodvážila z krabice, kterou mám pohozenou v šatníku, vytáhnout mobil, na který měli ti nejhlavnější lidé pořád kontakt. Neodvážila jsem se najet na imessages a přečíst si zprávy od kluků, kterých tam bylo, je a bude nespočet. Takže jsem v podstatě bez varování od sebe odstřihla své čtyři bratry, nejlepší kamarádku a celý mediální svět.

Než jsem sama sebe pouhým plátnem, dokázala rozbrečet, celým bytem se rozeznělo hlasyté drnčení zvonku, které ani po minutě mé ignorace nepřestávalo. Opustila jsem svůj pokoj, při scházení  těch pár schodů, které byt dělali dvou patrový, jsem z jedné krabice která tu byla pohozená vytáhla basebollku a hnala se ke dveřím, protože ten někdo, pořád zvonil. Bez úrazu se mi podařilo přeskočit gauč a otevřít dveře.

"PANE BOŽE-JEŽIŠI-SAKRA LINDY!" zaječel vylekaně Mikey, který při pohledu na mou rozpřaženou ruku, ve které jsem svírala pálku nadskočil. 

"Bože co zase?!" zakňučela jsem nepříjemně, když jsem opět jednoho ze čtyř pizzo žroutů uviděla stát na mé rohožce, u mých dveří a opět zvonit na můj zvonek. Opravdu, za ty tři dny co tu bydlím, oni můj zvonek použili nespočetněkrát. Pálku jsem opřela o botník a doširoka otevřela dveře, na znamení že má modrá palice jít dál. 

"Potřebuju se schovat!" vysoukal ze sebe, když se opět ocitl v mém bytě a opět si to zamířil rovnou do kuchyně, kde se rozhodl svou návštěvou obdařit ledničku. 

"Jestli si hraješ na schovku, tak ne v mojí ledničce ale zkus třeba tu šachtu za výtahem!" vyprskla jsem otráveně při pohledu na Šmoulu, který měl hlavu opět narvanou v ledničce. Opravdu mám za posledních pár dní, nutkání mu hlavu omlátit o ty stříbrné dveře.

"Potřebuju se schovat před Lukem, je v maximální nasranosti, vzteká se jako malý dítě!" zamumlal s hlavou zastrčenou pořád v lednici. "Umíš péct?!" vyjekl z ničeho nic, vytáhl hlavu z lednice a jeho očíčka se rozsvítili radostí. 

"Možná?"opatrně jsem odpověděla s podezíravým pohledem, než jsem se stihla dozvědět reakci a pořádně se usadit na gauči, za který jsem dala dost tučný balík, ozval se opět otravný zvuk zvonku. S protočením očí v sloup, krví která se začínala vařit, jsem otevřela dveře, za kterými stál další pizzo žrout. "Jdeš si taky zahrát na schovku?" vyjekla jsem s ironickým úsměvem.

"Ne?"odpověděl se stejným pohledem, jaký jsem měla já při Mikeyho otázce o pečení. "Jen.." začal svou konverzaci, která mě nezajímala a bez pozvání vstoupil dál, rukou jsem pouze zabouchla dveře a protočila oči v sloup. "Luke vyvádí, tak bych se rád vyhnul házení věcí" usmál se a zaujal své místo na jedné z barových židliček.