Pod křídly světla

2.Kapitola

Pomalu kráčel mezi stíny domů. Litoval, že Kagamimu neřekl proč se vykrucuje z tréninků ale nemohl. Věděl, že až zjistí důvod, pustí ho k vodě. A toho se bál nejvíc. Snad ho ten lístek přesvědčí o tom, aby to nechal být. Zhluboka se nadechl. Ve stínu se cítil jako pravý stín. O to víc si ho nikdo nevšiml. Pravdou však bylo, že nebyl stínem. Ještě ne. Zatočil za roh a uviděl malý domek, do kterého se s mámou přestěhoval, když je opustila jediná osoba, které se mohl plně otevřít. Při vzpomínce na ni posmutněl. Tolik se mu po ní stýskalo. Tak rád by ji zase viděl. Došel ke dveřím a vylovil klíče. Odemkl a hned se střetl s pohledem své mámy. Jako vždy v ruce držela nůž.

,,Tetsu! Kde se loudáš tak pozdě!? Měla jsem strach!"

,,Mami, strach jde spíše z tebe. Víš , že máš v ruce nůž?" povzdych si Kuroko a vzal jí nůž z ruky. Zamířil do kuchyně, odkud se linula lákající vůně. Zarazil se.

,,My něco slavíme?" zeptal se a zmateně se díval na tu hostinu. Ani na stůl se to všechno nevešlo.

,,Mám pro tebe novinku. Budeme mít hosta." Kuroko začal přemýšlet, o koho by se mohlo jednat. Dlouho však nepřemýšlel. Uslyšel zvonek.

,,Tetsu, jdi otevřít prosím!"

,,Už běžím." Kuroko dlouho neotálel. Utíkal otevřít. Cvakla klika a Kuroko vytřeštil oči.

,,K-K-Kagami-kun?" bylo jediné, co ze sebe dostal.

,,Yo Kuroko."pozdravil Kagami a Kuroko ho pustil dovnitř.

,,Jak sis sehnal číslo do domu?" ptal se pořád zmatený. Kagami zul boty a následoval svůj stín do kuchyně.

,,A tady je náš host! Posaďte se u nás, večeře se hned bude nosit na stůl." Kurokova máma určitě kula nějaké pikle. Odběhla a Kuroko zůstal s Kagamim sám.

,,Tady vracím." podal Kurokovi lístek. V tom hrklo. Co teď udělá?

,,Proč až časem Kuroko? Skrýváš něco velkého?" zeptal se ho vážně Kagami a Kuroko se od něho odvrátil.

,,Nemůžu ti to říct, proto na lístku stojí , že to zjistíš až časem." otočil se a pohlédl mu do očí. Tentokrát to byl Kagami, kdo sklopil pohled. Kuroko se zamračil. Poslední měsíc to dělal často. Nerozuměl mu. Ani Kagami nerozuměl. Už celý měsíc se snažil neudržovat s Kurokem oční kontakt. Nemohl. Kuroko ho poslední měsíc začal strašně přitahovat a Kagami začal mít strach, co by udělal, kdyby se do těch očí díval o minutu déle.¨

,,Tak a tady to máme." ozvala se paní domu a donesla obrovskou mísu. Kagami zezelenal.

,,Mami, neříkej mi, že to budeme jíst." Kuroko se díval na podezřele zelenou tekutinu, ve které plavalo všechno možné.

,,Ale samozřejmě že budete! Tetsu, ke stolu!" zavelela a začala nalévat podivnou směs do misek. Celá večeře trvala hodinu a nějakou tu minutu. Kagami střídal barvy, když ho Kurokova máma nutila sníst celou misku zelené tekutiny a Kuroko nevěřícně kroutil hlavou. Druhá část byla sladká. Dezert s ovocem si zase liboval Kuroko a Kagami vyprávěl veselé vtipy, až se smíchy popadali za břicha. Ale za celou dobu večeře se Kagami vyhýbal očníku kontaktu s Kurokem. Kuroka přepadala beznaděj. Teď se v něm vůbec nevyznal. Kagami zase bojoval s touhou chytit parťáka za ruku. Odmítal si city, které se draly na povrch. Už si přiznal, že ho Kurokovo tělo , jeho úsměv a ty nebeské oči, které konkurovaly bohu přitahovaly ale měl strach, jak by se Kuroko zachoval. Po večeři vzal Kuroko Kagamiho k sobě do pokoje. Kagami byl zvědavý a když Kuroko otevřel dveře, mile se usmál. Kurokův pokoj byl malý s postelí, psacím stolem, malým kobercem ale s čím nepočítal, tak bylo číslo dvě. Kuroko si psa vzal k sobě a staral se o něj, vodil jej na tréninky a zápasy. Kagamiho to rozčilovalo. Nigo zaštěkal a začal skákat okolo Kuroka.

,,Ne Nigo, budeme si hrát později." odbyl ho s malým úsměvem a poslal ho dolů do kuchyně.

,,Můžeš už slézt z té skříně, jsou tam pavouci." poznamenal směrem k malé skříni, na kterou stačil Kagami vylézt. Vážně nesnesl psy. Když seděli vedle sebe na posteli, po chvilce ticha Kuroko promluvil.

,,Když jsem nastoupil ke generaci zázraků, všechno bylo v pořádku. Mým světlem se stal Aomine-kun, skvěle jsme se sehráli. Kise-kun, Midorima-kun a Murasakibara-kun nám byli po ruce. V zápasech hodně skórovali. Ale časem jsem si uvědomil, že je něco špatně. Týkalo se to kapitána týmu Akashiho-kun. Za tu dobu si nás všechny omotal kolem prstu, mohl s námi manipulovat jak chtěl. Měl jsem pocit, jako bych byl v síti a nemohl najít cestu ven. Poslouchal jsem ho na slovo a ne jen já. I ostatní. Nikdy jsem nepřišel na to, co to způsobuje. Ale jsem přesvědčený, že na změně Aomineho-kun a ostatních měl podíl. A pak, když mě Aomine-kun opustil, zůstal jsem sám. Stín bez světla nemůže existovat. Stal jsem se snadným terčem. Bylo to pro mě stále více nesnesitelné a po poslední kapce jsem odešel."odmlčel se. Kagami nic neříkal. Snažil se vypořádat s informacemi, kterými jej Kuroko zahrnul. Vtom mu zazvonil telefon.

,,Kruci!" zavrčel si pro sebe a zvedl telefon.

,,Kapitáne? Děje se něco?" chvilku poslouchal a pak vytřeštil oči.

,,Cože?! Hra? Zítra? Zbláznila se? Vždyť Kuroko nebyl týden na tréninku!" zaječel do telefonu. Po chvilce zavěsil. Naštvaně se posadil vedle svého stínu.

,,Co se stalo?" zeptal se opatrně. Neměl rád, když byl Kagami naštvaný. Šla z něj hrůza.

,,Trenérka rozhodla, že zítra hrajeme malé předkolo. Dále říkala, že ji nezajímá , že jsi nebyl na tréninku, že to zvládneš a hra je hned po škole." dořekl a zvedl se. Měl o čem přemýšlet.

,,No nic já půjdu." odcházel ke dveřím a Kuroko jej šel vyprovodit. Cestou pozdravil Kurokovu mámu, která mu věnovala přeslazený úsměv, až se ošil. Kagami se obul a odcházel. Na okamžik se ještě otočil.

,,Jsi si jistý, že to zítra zvládneš?" Kuroko se zamračil.

,,Samozřejmě, jediné, co potřebuji jsi ty." Kagami se usmál a odešel. Kuroko mu chvíli mával ale zarazil se. Natáhl před sebe ruku. Chvíli se na ni díval a na jeho tváři se mihl strach. Zabouchl dveře a běžel do pokoje, kde popadl telefon. Vytočil jediné číslo, na které se jeho mysl upínala.

,,Kuroko u telefonu." ozvalo se na druhé straně telefonu.

,,Sestro, prosím přijeď. Musíš mi pomoct." zoufale ji prosil. V telefonu se ozvalo rychlé nadechnutí.

,,Tetsuyo? Co se stalo?" zeptala se s obavami.

,,Je to tady zase, prosím přijeď."  hlas se Kurokovi třásl.

,,Dobře zítra odpoledne budu tam." odpověděla a zavěsila. Kuroko si povzdychl. Šel spát s těžkou hlavou. Zítra ho čeká zápas a to ještě netušil, co se má stát.