Drobná sedmikráska poletovala ve větru. Nechávala se unášet pryč, jako já se nechávala unášet tolik let předtím.
Čím? Láskou. Jako se někteří utápějí v alkoholu, já se utápěla ve Tvém sládkem pohledu plném citu a radosti. Utápěla jsem se v Tvých krásných očích, jež bych klidně nazvala osmým divem světa.
Byla jsem na tom závislá. Byl jsi jako droga, bez jejíž dávky jsem celé noci probrečela ve strašlivých, věčně nekončících depresích, v zármutku a bolestivých představách, co kdyby...
Co kdyby byly vyslyšeny mé prosby, ve kterých jsem donekonečna opakovala Tvé jméno, jenž mi vyrývalo stopu na srdci. Na mém srdci, tom křehkém orgánu, natolikrát zlomeném. Na drobné kousky rozpadlém. Co kdyby... co kdyby...
A potom, po dlouhých letech trápení a bolestech z toho, že Tě nemohu mít, z toho, že má duše po tobě touží, ale Ty ji nechceš, jsem odhodila své růžové brýle a začala uvažovat logicky.
Na co se trápit, proč plakat, když mne nechceš? Proč pro Tebe skrývat svůj úsměv, když Ty pro mě neskrýváš ani ten jediný pohled? Proč předstírat, jak moc Tě miluju, když TY myslíš na jiné a vyvinutější, než jsem já?
Proč pro Tebe schovávat to vzácné místo v mém srdci, když Ty o to stejně nestojíš? To místo zeje prázdnotou, lásko. Až teď vím, že Ty ji nikdy nenaplníš. Leda bych Tě na kolenou prosila, ale kdybys byl nešťastný Ty, nemohla bych býti šťastná já.
Nyní už to chápu. Dávám Ti sbohem a věru, plakala bych, ale nějak to nejde. Necítím bolest z toho, že jsem svou lásku k Tobě přenechala druhému. Cítím... volnost. Svobodu.
Ale přece jenom děkuji. Aspoň jsem se za ta léta nenudila, považovala jsem Tě za vzor. Děkuji, že jsi mi otevřel oči a já mohla vzlétnout.
ČTEŠ
Teen Diary
AcakÚryvky. Povídky. Slohovky. Básničky. Úvahy... prostě všechno, co jsem z mé tupé hlavinky přenesla na papír :) Znovu... neberte mě příliš vážně. Často píšu o tom samém :D
