Teen Diary

Noční slátaniny

Vždycky jsem myslela, že mám vše pod kontrolou. Vždy jsem měla pocit, že to zvládnu uhlídat, že své emoce dokážu udržet na řetězu a pustit jen jejich střípky. Někdy. Občas.

Jenže střípky byly čím dál tím větší, zarývaly se do mě jako ty nejostřejší čepele, a já tak nedobrovolně musela pustit ven další emoce, pomalu jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama a všechno se mi to vymykalo z rukou.

Dostala jsem splašeného mustanga a nedokázala ho zkrotit, udržet otěže.

Selhala jsem a nedávala si pozor.

Po dlouhých týdnech jsem si uvědomila, že ty emoce musím pohřbít uvnitř sebe a už nikdy nepustit na světlo světa. Skryla jsem se za masku, která mi zabraňovala cítit, prožívat, žít.

Střepy bolely a zraňovaly mě, ale nebolelo to tak, jak to bolí teď. Cítit příliš je přece lepší než necítit nic...

Protože lidé, které jsem kdysi s láskou objímala, u kterých se mi rozbušilo srdce jen při pohledu na ně, osoba, pro kterou jsem žila...

Už jako by se to všechno odehrávalo za nějakou těžkou oponou, za hustou mlhou. Jako bych ani neměla sílu cítit cokoliv víc než jen bolest, úzkost, stres a primitivní zachvění v žaludku při bliknutí ikonky lidí, které jsem kdysi oplakávala i milovala.

Teď je mi to všechno jedno. A nemůžu s tím nic dělat. Napsala bych, že se mi chce brečet, že se cítím jako bezcitná chodící mrtvola, ale pravdou je, že nedokážu uronit ani slzu.

Co cítím zrovna teď?

Cítím nepřekonatelnou touhu.

Touhu po tom být zase normální. I se slzami a těmi zvláštními náladami, schopností zamilovat se a milovat, schopností cítit.

Schopností znovu umět používat slova, věty, odstavce, schopností tvořit a psát.

Přesně tak, milí čtenáři.

Jen co zmizelo tohle, zmizelo všechno.
..
Takže, takový dodatek :D tohle není výlev citů, takže to tak neberte :D berte to plss tak, že jsem se aspoň k něčemu stihla dokopat :D a snad o prázdninách už napíšu nové kapitoly k příběhům, jestli se podaří ;) :D

A taaak.

Chrissy