Teen Diary

Red Roses- I.

Upozornění:
Jen na vlastní nebezpečí🔥

Anotace: Sáře je skoro třináct. Její máma s tátou ji milují, její bratr jí žere nervy.
Možná by se této rodince žilo takhle skvěle až do smrti, kdyby rodiče Sáry neskrývali ono temné tajemství.

První část

To snad ani není možné. Jak jsem jenom mohla dostat trojku z angličtiny? (seš asi blbá, no). Máma mě určitě přetrhne. Jsem si tím jistá. Luis se taky netváří zrovna dvakrát nadšeně. Myslím, že má ještě horší známku než já. Co na to řeknou jeho rodiče? Vždyť je to jedničkář jako vyšitý. Možná proto se mi tak líbí. On je chytrý. Já ne.

„Co jsi dostala?" vyhrkne najednou Vendy.

Prudce vydechnu a s nechutí jí odpovídám: „No asi to, co jsi mi ty neposlala. Přesně půlku zápisu. To asi odpovídá za všechno, nemyslíš, Vendy?"

„Jé, tak promiň..." odvětí uraženě. Nevěřícně zavrtím hlavou a pozvednu obočí.

„Jsi jako tvoje máma. To ona taky dělá..."
„Co si to dovoluješ, Vendy?" křičím vztekle. Jednou bych už někomu nejradši vrazila. Opravdu. A už dobře vím, že tady Vendy nepozvu na moji oslavu narozenin, která je sice až za tři měsíce, ale určitě už vím všechno předem... (nemá někdo šibenici???)

Vyrážím na autobusovou zastávku a čekám na autobus. Nečekám dlouho, ten konečně přijíždí a já nasedám. A co nevidět jsem konečně doma.

Vystupuji a když vidím, že mě ještě čeká čtyři sta metrů dlouhá cesta, chce se mi omdlívat. Ale vykročím směle a ženu se rychle domů. (Čtyři sta, pět set, délka cesty se pořád mění. Magic.)

Otevírám dveře a vcházím. Ale naneštěstí už je doma brácha.

Samozřejmě ten si nedokáže odpustit ty své hloupé připomínky typu „už je doma ten prcek" atd.

„Taky tě ráda vidím..." ušklíbnu se a namířím si to rovnou do kuchyně, kde otevírám ledničku a hledám něco k snědku.

„Hele, naše holčička je doma," pozdraví mě máma, „jak bylo ve škole, broučku?"

„Jako vždycky..." zabručím a vytáhnu z lednice vanilkový krém.

„Neblázni, ten je na dort!" vykřikne máma a misku s krémem mi bere.

„Ale oslava má být až za tři měsíce! Narozeniny mám taky až za tři měsíce!"

„Ten není pro tebe. Ale pro oslavu něčeho úplně jiného." namítne mamka a už nabírá na prst krém a jemně ho olizuje.

„Čeho zase? Brácha už narozky slavil."

„Neslavíme narozeniny, broučku. Je to oslava výročí svatby... Naší s tatínkem. Snad jsi na to nezapomněla."

„Ne! To ne! A můžu udělat nějaký postavičky?"

„No, spíš bych zvolila rudé růže- z marcipánu."

„Proč růže? Nestačí ti ty na zahradě?"

„Připomínají nám naše druhé potkání... a taky trochu problémy s ním..." zamyslí se máma. Tiše si povzdychne. (Potkání? Aha. Já četla 'potkani')

„Problémy... no určitě. Vždyť ty máš život jako z pohádky! Jaký problémy?" o tom mi máma nikdy nevypráví. Nikdy mi neříká o tom, jak se s tátou potkali.

„To by ses divila, slečinko. A honem se běž do pokoje převléct!"

„Ok..." převrátím oči v sloup a kolíbám se nahoru do pokoje. Původně patřil mámě, ale ona si s tátou postavila pokoj i s koupelnou a vším dole, ve sklepě a garáži. Příšerný. (Upozorňuju: v této knížce jsem svoje psaní neustále shazovala)

Obleču si moji bílou halenku a květinové legíny. Potom si rozpletu můj příšerný cop a obuji si moje růžové tenisky. Když přijdu potom dolů, je doma táta a trápí se. A při mé otázce „co se děje?" odpoví, že nic. Povzdechnu si a jdu si sednout na pohovku a kouknout se, co jede v televizi. Akorát je tam zase ten otravný dokument „Paní v růžích". Už to do telky dávají roky a roky! Ale naštěstí před třinácti lety to začali pouštět jenom jednou ročně.

Když chci telku vypnout, máma mě zastaví a vezme mi z ruky ovladač se slovy, že to chce vidět. Nasupím se a řeknu jí, že už to viděla nejmíň milionkrát. Vrátí mi tedy ovladač a já si řeknu, že pustím něco jiného. Pustím zrovna pořad Novinky, kde mluví o další polomrtvé dívce. Zabručím a chci zase něco přepnout, ale tentokrát mi vezme z ruky ovladač táta a zavolá mámu a šeptá jí: tak o tom jsem mluvil, Jeniso.

Znovu převrátím oči v sloup, ale ihned zbystřím, když tam začnou mluvit o případu před sedmnácti lety. Je to asi jedenáct měsíců před tím, než se brácha narodil. Znovu se tam „objeví" ta šílená moderátorka (protože každý moderátor je šílený, že, Šímo?) a povídá: „Tímto případem to všechno začalo. I když se tato celá scéna začala dít již dříve, tak z tohoto asi naši zločinci čerpají (jak sofistikované). Tato dívka..." ale dřív než to stačí doříct a ukázat její fotku, tak máma tátovi vytrhne ovladač, vypne televizi, podívá se na tátu a zašeptá: „Před dětmi ne!" a on jenom přikývne a oba odejdou zase do kuchyně.

„To bylo... divný." zamrká na mě brácha.

„Víš, Justine, to je poprvé, co s tebou souhlasím. Ach jo, co se to tu děje. A jak jim teď mám říct, že jsem dostala z angličtiny trojku?"

„To si zkus! Nevidíš, jak jsou teď nervózní? A nejhorší na tom je, že právě tu holku dostal táta do nemocnice. Myslím ten nový případ. Jako, ne že by jí ublížil, ale chci říct, že je jeho pacientka a leží na jipce."

„Vím, jak to myslíš. Takže to proto byl taťka od začátku tak rozpačitý?"

„Určitě. Musíme s tím něco dělat. Hele, proč to máma jen tak vypnula?"

„Ty se ptáš mě?" koukám. Ale nejvíc mě překvapilo, že se spolu dokážeme normálně bavit, nejen po sobě prskat.

Večer přichází i babička s dědečkem. Babička ihned volá: „Sáro, Justine, Jeniso, Jaku!" (ještě, že nemají i psa... chce to vyjmenovat každého člena domácnosti)

„Babi!" vykřiknu radostí a jdu ji ihned obejmout. Brácha se taky zvedá a normálně řekne: „Ahoj babi. Čau dědo." a uvolní babičce místo na pohovce, kde celý den prosedí a trčí na facebooku.

„Už zase notebook?" zavrtí hlavou babička a sedne si. Potom přichází do obýváku i máma s tátou a začnou si něco povídat. Dědeček si povzdychne a babička hrůzou neomdlí. Tak mí milí prarodiče to ví taky, ha? No, nikdo nám nic neřekl.

(První část je za námi, lidičky.)

........