Teen Diary

Šíma a její depresivní stavy

Bože, vždyť já jsem úplně blbá.

Jeee, to jsem celej den vypadala takhle?! No potěš.

No tyyy... oddělejte někdo to zrcadlo! 

Jo. Pětka. Tak to můžu jít rovnou za popeláře a ani tam mě nevezmou.

Ten kluk se na mě podíval. Je hezkej. Sakra, usmál se. Co když mám něco ve vlasech a on se mi směje a potom o mně poví kamarádům? 

,,I would choose the Animal rescue charity. Just try to imagine a little dog, an innocent puppy, who is alone in a cage, thinking about-" sakra, jak je to slovíčko? To je trapas! - ,,I am for this. Hihi. And that's ... all." Coffee and snack? Chill out, I am just an idi*t.

Projdu jen kolem té party.. smějí se. Určitě se smějí mně. Ničemu jinému se smát nemůžou - (protože celý svět se může smát jen mně. Trefte tu holku pánvičkou.)

Určitě to znáte. Nízké sebevědomí, paranoia, pesimista tělem i duší. Stačí malá rozbuška, jako třeba špatná známka, špatně slazené (cukrem hehe) oblečení, špatný vtip na vaši osobu, a zhroutí se celý svět.

Víte jak: jste kotleta (omlouvám se všem vegetariánům..), nebo radši mrkev (to je lepší jak kotleta, kanibalismus tady..). Jste mrkev. Happy jak dva grepy, šťastná oranžová mrkvička. Kousek z vás uříznou. Jasně, že to bolí, máte strach, chytá vás panika, deprese. Pak je to dobré. Jenže nakonec vás rozporcují na malé kousky a hodí do polívky. A vy jste v háji. Teda v polívce. Rozkouskovaní, sotva přežíváte, tlak okolí je silný a vy máte strach, že uděláte další hloupou chybu, která vás nakonec úplně, ehm, uvaří.

Víte, co tím mám na mysli? Pokud jste ten typ člověka, řekněme pomeranč, tak se pouze šťastně usmívate zpovzdálí, vidíte, že mrkev se vaří, ale vy máte šťastný život v košíku se svými ovocnými parťáky hruškou a jabkem a... mrkev ať se vaří. V polívce.

Mrkev: pomoooc.

Pomeranč: co jeee?

Mrkev: jsem v kaši...

Pomeranč: to bude dobrý, kámo.

Řeknu vám to takhle: nebude. Nebude to dobrý. Nebude to dobrý do doby, dokud s tím něco nezačnete dělat.

Já asi nemám co říkat. Jsem ten typ člověka, který jen sedí v koutě, dívá se na ostatní a zadržuje slzy. Jsem chladná jako kámen, protože to je můj jediný štít v boji proti emocím, které mě chtějí každou chvíli pohltit. Srazit mě na dno. Moje stíny mě chtějí vidět na dně a moje zákeřné podvědomí mi šeptá, jak neschopná jsem. A já tomu věřím. Proč? Protože tomu nedokážu nevěřit. Zdá se vám to jako blbost? Je to blbost. Ale moje mysl to nechápe.

Říkají vám: hlavu vzhůru. Uvidíš nebe. Jenže když zvednu hlavu, jediné, co vidím, jsou černé mraky a já radši sklopím hlavu zpět k zemi, protože mám pocit, že když jen natáhnu ruku k výšinám, spadnu a natluču si. A to nechci.

Možná je to těžké chápat. Zdá se vám jednoduché si prostě říct: jsem dobrá, dokážu to, napíšu to na jedničku, sbalím toho a tamtoho, přihlásím se o hlavní roli ve školním dramatu. Je to jednoduché. Těžší je to udělat, že jo.

Řeknou to všichni, udělá to necelá polovina. Z testu za pět, před klukem narazím do sloupu, protože se tak stydím, že se na něj nedívám a čumím do země a... ve školní hře skončím jako trávník.

Joo! Vždycky js chtěla hrát trávu! To mi nestačí, že po mně šlapou i tak. Nebo po mně šlape moje nízké sebevědomí.

Hahaha. Jaj. Brokovnici poprosim.

Je načase zmínit důvod tohoto článku. Šmejdila jsem na netu a našla příspěvky lidí, kteří chtěli dobrovolně odejít z tohoto světa. Říkala jsem si: vždyť to není řešení! Co takhle se tomu postavit, najít si v životě světlý bod a mířit k výšinám?

A pak: aha. Vždyť proč to taky neudělám - nenajdu si světlý bod? Nezačnu hrát na klavír, nevylezu na Mount Everest, neřeknu mu, jak se cítím...

Jenže realita a knížky, to není to samé.

Není to tak lehké.

Ale někde se začít musí.

Co třeba si vypsat světlé body ve svém životě: víte jak. Jména lidí, které máte rádi. Aktivitu, která vás baví. Koníčky, názvy knížek, které se vám líbily a proč. Řekněte svým blízkým, co pro vás znamenají - začněte myslet pozitivně, i svět bude pozitivní. Usmějte se, zažeňte slzy a svět bude hezčí. Vypište si na papír cíle, kterých chcete dosáhnout a pověste si je nad postel. Každé ráno nebo večer se k nim posaďte a odpovězte si na otázku: co dělám pro to, abych toho dosáhla? Jak moc jsem pokročila?

Nemusí to být nutně cesta kolem světa, ale třeba něco jako jednička z matiky (mám z testu za pět :DDDDD), pozdravení svého idola, usmíření se s kamarádkou, dopsání kapitoly, naučení se stojky a postupně si své cíle odškrtávejte a uvidíte, že na to máte. Pokud zvládnete navázat řeč s ,,tím úplně nunii putii kjutii kjukem z autobusuuu", tak zvládnete cokoliv. I kdybyste mu měli říct třeba jen s dovolením, nebo cvaknete mi jízdenku? nebo mohu si k vám přisednout? I to je úspěch.

A já? Já se pokusím řídit svými radami a nepadnout zas do deprese, která mě teď celou pohltila, protože jsem zjistila, že mě zítra zkouší z fyziky.

Rip moje známky. Jdu se učit.

Dobrou noc,

Šíma.

(Tento článek je publikován i na mém blogu.)