ARTEMIS FOWL

KNIHA

Ho Či Minovo Město uprostřed léta. Strašné vedro. Není třeba
připomínat, že Artemis Fowl by podobné nepříjemnosti nikdy
nebyl ochoten snášet, kdyby nešlo o něco tak vrcholně důležitého.
Důležitého pro plán.
Artemis neměl slunce rád. Nevypadal v jeho světle dobře. Dlouhé
hodiny strávené pod střechou u monitoru vysály z jeho tváře lesk.
Byl bledý jako upír a za dne skoro stejně podrážděný.
„Doufám, že to není další planý poplach, Butlere,“ řekl odměřeně,
tichým hlasem. „Zvlášť po Káhiře.“
To byla jemná výčitka. Do Egypta jeli na základě údajů Butlerova
informátora.
„Ne, pane. Tentokrát jsem si jistý. Nguyen je spolehlivý.“
„Hmm,“ zabručel Artemis, zjevně nepřesvědčen. Kolemjdoucí by
asi dost překvapilo, kdyby tohoto mohutného bělocha slyšeli
oslovovat malého chlapce pane. Psalo se koneckonců už třetí
tisíciletí. Jenže tohle nebyl běžný vztah a ti dva nebyli obyčejní
turisté.
Seděli v zahrádce kavárny na ulici Dong Chai a dívali se, jak místní
puberťáci krouží kolem náměstí na mopedech.
Nguyen měl zpoždění a ubohá skvrnka stínu vrhána slunečníkem
nijak nezlepšovala Artemisovu náladu. To ale byl jen běžný
pesimismus. Pod vnější zachmuřeností doutnala jiskřička naděje. Je
možné, že tato cesta skutečně přinese výsledky? Najdou tady
Knihu? Ale to by asi chtěl moc. K jejich stolu přispěchal číšník.
Ještě čaj, pánové?“ zeptal se a přitom se neustále úslužně ukláněl.
Artemis povzdechl: „Ušetřete mě toho divadla a sedněte si.“
Číšník se instinktivně obrátil k Butlerovi, protože on tady byl
koneckonců dospělý. „Ale, pane, já jsem číšník.“ Artemis zaťukal
na stůl, aby si zjednal jeho pozornost.
„Máte ručně šité boty, hedvábnou košili a tři zlaté pečetní prsteny.
Ve vaší angličtině je na dálku slyšet Oxford a vaše nehty se lesknou,
takže jste musel být nedávno na manikúře. Vy nejste žádný číšník.

Vy jste náš kontakt, Nguyen Chuan, a v tomhle nedostatečném
přestrojení jste si chtěl zkontrolovat, jestli nemáme zbraně.“
Nguyen se poraženecky přihrbil. Je to tak. To je neuvěřitelné.“
„Ani ne. Roztrhaná zástěra ještě číšníka nedělá.“ Nguyen si sedl a
do maličkého porcelánového šálku nalil mátový čaj.
„Pokud jde o zbraně, řeknu vám to sám,“ pokračoval Artemis. Já
nejsem ozbrojený. Ale tady Butler, můj… ehm… komorník, má v
podpažním pouzdru Sig Sauer, v botách dva vrhací nože, v rukávu
dvourannou velkorážovou pistoli, v hodinkách škrticí drát a po
různých kapsách poschovávané tři omračovací granáty.
Nezapomněl jsem na něco, Butlere?“
„Na obušek, pane.“
„Aha, ano, za košilí má ještě dobrý klasický obušek s olověnými
koulemi.“
Nguyen roztřeseně pozvedl šálek k ústům.
„Nebojte se, pane Chuane,“ usmál se Artemis. „Ty zbraně
nepoužijeme proti vám.“
Nezdálo se, že by to Nguyena uklidnilo.
„Skutečně ne,“ pokračoval Artemis. „Butler by vás mohl zabít na
sto různých způsobů i bez té své výzbroje. I když myslím, že by
stačil jeden.“
Nguyen byl teď už dokonale vyděšený. Artemis obvykle takhle na
lidi působil. Ten bledý pubertální chlapec hovořil slovníkem
dospělého jako mocná autorita. Nguyen už jméno Fowl slyšel -
ostatně kdo v mezinárodním podsvětí ne? - ale předpokládal, že
bude mít co do činění s Artemisem starším, ne s tímhle chlapcem. I
když slovo „chlapec“ se pro onoho vyhublého mládence právě
nehodilo. A ten obr Butler - bylo jasné, že by těma svýma
mamutíma rukama dokázal člověku zlámat páteř jako suchou
větvičku. Nguyen si začínal myslet, že žádná suma peněz nestojí za
jedinou minutu strávenou v téhle podivné společnosti.
„A teď k věci,“ řekl Artemis a položil na stůl malý magnetofon.
„Odpověděl jste na náš internetový inzerát.“
Nguyen kývl a náhle se v duchu modlil, aby jeho informace byly
přesné.
„Ano… ano, pane Fowle. To, co hledáte… vím, kde to je.“