ARTEMIS FOWL

TROLL

Břízný se předklonil a řval do mikrofonu: „Slámo! Co se děje? Jaký
je stav?“
Klusák divoce mlátil do klávesnice. „Ztratili jsme audio. A taky
pohyb.“ „Slámo! Řekni něco, sakra!“ „Kontroluju jeho životní…
Co je to?“ „Co? Co se děje?“
„Úplně se mu zbláznilo srdce. Buší mu jako králíkovi…“
„Králíkovi?“ „Ne, počkejte, teď…“
„Co?“ vydechl velitel a děsil se, že uslyší to, co už věděl.
Klusák se narovnal. „Zastavilo se. Srdce se zastavilo.“
„Víte to určitě?“
„Monitory nelžou. Kamzornicí se dají odečíst všechny životní
funkce. Nic. Je mrtvý.“ Břízný tomu nemohl uvěřit. Sláma Hraboš,
jedna ze stálic jeho života, že je mrtvý? To nemůže být pravda!
„Ale dokázal to, Klusáku. Našel tam kopii Knihy, což je
neuvěřitelné, a potvrdil, že Krátká je naživu.“
Klusák se na okamžik zamračil. Jenže…“
„Co?“ zeptal se Břízný podezřívavě.
„No, na chvilku, těsně před koncem, se mi jeho tepová frekvence
zdála abnormálně rychlá.“
„Třeba to byla porucha.“
Kentaur se tvářil pochybovačně. „Pochybuju. Moji švábi nemají
šváby.“
„A jak jinak to chcete vysvětlit? Vizuál máte pořád, ne?“
„Jo. Ale mrtvýma očima. V tom mozku není ani jiskra elektřiny,
kamera běží na vlastní baterii.“
„No, tak vidíte. Jiné vysvětlení není.“
Klusák pokýval. „Vypadá to tak. Leda… ne, to je moc fantastické.“
„Mluvíme o Slámoví Hrabošovi. S ním není moc fantastické vůbec
nic!“
Klusák otevřel ústa, aby vysvětlil svou neuvěřitelnou teorii, ale než
stačil začít, otevřely se dveře.
„Máme ho!“ prohlásil triumfální hlas.
„Ano,“ přidal se druhý. „Fowl udělal chybu!“
Břízný se otočil i se židlí. Byli to Argon a Kumulus, ten takzvaný
psycholog chování.
„Tak jste se přece jen rozhodli zasloužit si svoje peníze, co?“
Ale profesoři se tentokrát nedali tak snadno zastrašit. Spojovalo je
nadšené vzrušení. Kumulus měl dokonce tu drzost, že velitelovu
ironii odbyl mávnutím ruky. To víc než co jiného přimělo Břízného
věnovat jim pozornost.
Argon se protáhl kolem Klusáka a vložil do přehrávače na pultě
laserový disk. Objevila se tvář Artemise Fowla, viděná Břízného
kamzornicí.
„Ozveme se,“ řekl nahraný velitelův hlas. „Neobtěžuj se, já trefím
ven sám.“
Fowlova tvář na chvilku zmizela, jak se zvedl ze židle. Břízného
pohled ho sledoval právě tak rychle, aby zaznamenal jeho další
mrazivé prohlášení.
Jak libo. Ale pamatuj si, nikdo z vaší rasy nemá povolení sem
vstoupit, dokud já jsem naživu.“
Argon triumfálně stiskl tlačítko PAUZA. „Tak. Vidíte?“
Z Břízného tváře zmizely poslední stopy bledosti.
„Tak? Co tak? Co mám vidět?“
Kumulus káravě zamlaskal jako na malé dítě. Jak se ukázalo, byla to
chyba. Břízný ho vzápětí popadl za špičatou bradku.
„Poslyšte,“ řekl s předstíraným klidem, „budeme dělat, jako že
máme málo času, takže vy mi to prostě vysvětlíte a odpustíte si
komentáře.“
„Ten člověk říkal, že tam nesmíme, dokud je naživu,“ kvíkal
Kumulus.
„Noa?“
Slovo převzal Argon. „No a… když tam nemůžeme, dokud je
naživu…“
Břízný se prudce nadechl: „Tak tam můžeme, až bude mrtvý,“
Kumulus a Argon se rozzářili. „Přesně tak,“ řekli jednohlasně.
Břízný se drbal ve vousech.
Já nevím. Asi bychom právně byli na dost nejisté půdě.“
„Ale vůbec ne,“ namítal Kumulus. „To je úplně základní logika.
Ten člověk výslovně řekl, že nesmíme dovnitř, dokud on je živý.
To je totéž, jako by nás zval ke vstupu, až bude mrtvý.“
Velitel se netvářil přesvědčeně. „To je nejvýš naznačené pozvání.“
„Ne,“ vložil se do toho Klusák. „Mají pravdu. Je to dobře
podložený případ. Jak bude Fowl mrtvý, jsou dveře otevřené. Sám
to říkal.“
„Možná.“
„Žádné možná,“ obořil se na něj Klusák. „Pro všechno pod
světem, Julie, co víc ještě chcete? Situace je kritická, jestli jste si
toho dosud nevšiml.“
Břízný pomalu pokývl. „Za prvé, máte pravdu. Za druhé, půjdu do
toho. Za třetí, dobrá práce, vy dva. A za čtvrté, jestli mi ještě
jednou řeknete Julie, Klusáku, tak vás donutím, abyste sežral svoje
vlastní kopyta. A teď mi vytočte Radu. Potřebuju, aby mi schválili
to zlato.“
Jak je libo, vážený pane veliteli Břízný, vaše Vysokoblahorodí,“
chechtal se Klusák. Na poznámku o sežrání kopyt se rozhodl pro
Myrtino dobro zapomenout.
„Takže my tam pošlém to zlato,“ uvažoval nahlas Břízný, „a oni
pošlou ven Myrtu. My tam hodíme modrou sprchu a pak si tam
dojdeme vzít to výkupné zpátky. Jak jednoduché!“
„Tak jednoduché, až je to geniální,“ jásal Argon. „Skutečný úspěch
naší profese, nemyslíte, doktore Kumule?“
Kumulovi se točila hlava při představě všech těch možností.
Přednášková turné, smlouvy na knihy. Už samotná filmová práva
budou mít obrovskou cenu.
„Ať se jdou sociologové vycpat i s těmi jejich řečmi o tom, jak se
protispolečenské jednání rodí z chudoby. Tohle jim zavře huby!
Tenhle Fowl neměl v životě hlad ani jednou.“
„Ono je víc druhů hladu,“ podotkl Argon.
„To je pravda. Hlad po úspěchu. Hlad po Hlad po …“
Břízný vyletěl. „Zmizte! Zmizte odtud, než vás oba uškrtím. A jestli
jenom slovo z toho uslyším v některé odpolední talkshow, tak
budu vědět, kdo za to může!“
Konzultanti se opatrně vytratili a rozhodli se, že svým agentům
zavolají, teprve až budou bezpečně z doslechu.
„Nevím, jestli s tím bude Rada souhlasit,“ připustil
pochybovačně Břízný po jejich odchodu. Je to hodně zlata.“
Klusák vzhlédl od svých přístrojů. „Kolik přesně?“
Velitel mu přisunul útržek papírku. „Tolik.“
„To je dost,“ hvízdl Klusák. „Tuna. Malé neoznačené ingoty.
Výhradně čtyřiadvacet karátů. No, aspoň je to hezky kulaté
množství.“
„To je útěcha. Určitě se o tom zmíním Radě. Už máte to spojení?“
Kentaur zabručel. Mělo to být „ne“. To je ale drzost, bručet na
nadřízeného důstojníka. Břízný neměl dost energie, aby ho pokáral,
ale v duchu si poznamenal, že mu má na pár desítek let snížit plat.
Vyčerpaně si promnul oči. Časová prodleva se na něm už začínala
podepisovat. I když jeho mozek mu nedovolí spát, protože byl v
době zapojení časového pole vzhůru, jeho tělo doslova křičelo po
odpočinku.
Zvedl se ze židle a prudce rozrazil dveře, aby trochu vyvětral. Ale i
venku byl vzduch vydýchaný. Vzduch zastaveného času. Dokonce
ani molekuly nemohou z časového pole uniknout, natož lidský
chlapec.
U portálu se něco dělo. Nějaký zmatek. Houf příslušníků Zásahové
jednotky kolem nadnášené klece. V čele průvodu byl Vavřín a
všechno to mířilo směrem sem. Břízný sešel dolů a vykročil jim
naproti.
„Co je tohle?“ zeptal se, nijak zvlášť příjemně. „Cirkus?“
Vavřínová tvář byla bledá, ale odhodlaná.
„Ne, Julie. Tohle je konec cirkusu.“
Břízný kývl. „Aha. A tohle jsou klauni?“
Klusák vystrčil hlavu ze dveří.
„Promiňte, že vás ruším v těch květnatých cirkusových metaforách,
ale co je ksakru tohle?“
„Ano, poručíku,“ ukázal Břízný hlavou na nadnášenou klec. „Co je
ksakru tohle?“
Vavřín si několikerým hlubokým nadechnutím dodal odvahy.
„Poučil jsem se od tebe, Julie.“
„Skutečně?“
„Ano. Ty ses rozhodl poslat dovnitř pochybného tvora. A já to teď udělám taky.“
Břízný se zlověstně usmál. „Ty neuděláš nic, poručíku, co
neschválím já.“
Vavřín nevědomky o krok couvl.
„Byl jsem na Radě, Julie. Mám jejich plnou podporu.“
Velitel se otočil ke Klusákovi. Je to pravda?“
„Zřejmě ano. Zrovna to přišlo po vnější lince. Teď je ten mejdan
Vavřínův. Řekl Radě o požadavku na výkupné a o tom, že jste tam
poslal pana Hraboše. A znáte naše starší, jací jsou, když se mají
rozloučit se zlatem.“
Břízný si založil ruce na prsou. „Varovali mě před tebou, Vavříne.
Říkali, že mě bodneš do zad. Nevěřil jsem jim. Byl jsem blázen.“
„Tady nejde o nás, Julie. Jde o náš úkol. lb, co je v téhle kleci, je
naše největší šance na úspěch.“
„Tak co je v té kleci? Ne, neříkej mi to. Jediný další nekouzelný
tvor mezi námi. A první troll, kterého se nám za víc než sto let
podařilo chytit živého.“
„Přesně tak. Dokonalý tvor k tomu, aby naše protivníky vykouřil.“
Bříznému přímo žhnuly tváře, jak se pokoušel potlačit vztek.
„Nechce se mi věřit, že o něčem takovém vůbec uvažuješ.“
„Přiznej si to, Julie, v podstatě je to stejný nápad jako ten tvůj.“
„Ne, to není. Sláma Hraboš se rozhodoval sám. Věděl, do jakého
rizika jde.“
„Hraboš je mrtvý?“
Břízný si promnul oči. „Vypadá to tak. Zával.“
„To jenom dokazuje, že mám pravdu. Trolla se tak snadno
nezbaví.“
„Je to tupé zvíře, pro všechno pod světem! Jak může troll plnit
příkazy?“
Vavřín se usmál, skrz jeho obavy prosvítala nově narozená
sebejistota.
Jaké příkazy? Prostě ho nasměrujeme na dům a uhneme mu z
cesty. Vsadím se, že ti lidé nás budou zapřísahat, abychom šli
dovnitř a zachránili je.“
„A co moje důstojnice?“
„Toho trolla budeme mít pod zámkem dávno předtím, než se kapitánka Krátká ocitne v jakémkoliv nebezpečí.“
„A to můžeš zaručit, jo?“
Vavřín zaváhal. „To je riziko, které jsem ochoten… které je Rada
ochotna nést.“
„Politika!“ odplivl si Břízný. „Pro tebe je všechno jenom politika,
Vavříne. Hezké péro na klobouk cestou do křesla v Radě. Je mi z
tebe zle.“
„Mysli si, co chceš, ale tahle strategie se teď prostě použije. Rada
mě jmenovala výkonným velitelem, takže jestli nedokážeš
zapomenout na osobní věci mezi námi, tak mi sakra uhni z cesty.“
Břízný odstoupil. „Neboj, veliteli. S touhle řezničinou nechci mít
nic společného. Tu pochybnou slávu ti rád přenechám.“
Vavřín nasadil svou nejupřímnější tvář. „Julie, i přes to, co si
myslíš, mi jde jenom o zájem Národa.“
„Obzvlášť jedné osoby,“ ušklíbl se Břízný.
Vavřín se rozhodl pro uraženou důstojnost.
„Nemusím tady stát a tohle poslouchat. Každá. vteřina, kterou s
tebou mluvím, je vyplýtvaná.“
Břízný se mu podíval přímo do očí. „Tak to je celkem asi šest set
vyplýtvaných let, co, příteli?“
Vavřín neodpověděl. Co mohl říct? Za ambice je třeba zaplatit - v
tomto případě přátelstvím.
Vavřín se obrátil ke své jednotce, ke skupině zvlášť vybraných vílu
věrných jedině jemu. „Dovezte klec na hlavní cestu. Ale
neotevírejte, dokud neřeknu.“
Protáhl se kolem Břízného, ale očima se bývalému příteli pečlivě
vyhýbal. Klusák mu však nedovolil odejít bez poznámky.
„Hej, Vavříne!“
Výkonný velitel takový tón nemohl tolerovat, rozhodně ne první
den.
„Dávejte si pozor na pusu, Klusáku. Nikdo není nenahraditelný.“
Kentaur se zachechtal. „To je pravda. Politika už je taková, člověk
dostane jenom jednu šanci.“
Vavřína to proti jeho vůli do jisté míry zaujalo.
Já třeba vím, že kdyby šlo o mně a kdybych já dostal jednu šanci,
jednu jedinou šanci rezervovat si pro svůj zadek křeslo v Radě, tak bych svou budoucnost rozhodně nesvěřil trollovi.“
Vavřínová nově nabytá sebedůvěra se v té chvíli vypařila a
nahradila ji zpocená bledost. Otřel si čelo a spěchal za mizející
klecí.
„Nashle zítra,“ volal za ním Klusák. „Budete mi vynášet koš.“
Břízný se zasmál. To snad bylo poprvé, kdy ho některá Klusákova
poznámka pobavila.
„Bravo, Klusáku.“ Usmál se. „Zasáhnul jste toho zrádce přesně
tam, kde ho to bolí, do jeho ctižádosti.“
„Díky, Julie.“
Úsměv zmizel dřív než smažení slimáci v policejní kantýně.
Já jsem vás varoval s tím Juliem, Klusáku. Teď znova propojte
vnější linku. Chci, aby zlato bylo připravené, až Vavřínův plán
vybouchne. Sežeňte všechny lidi z Rady, co jsou na mé straně. Jsem
si poměrně jistý, že Skokan je můj člověk, a Cahartez, možná i
Vinyája. Ta pro mě měla vždycky slabost, což při mé ďábelské
přitažlivosti není divu.“
„To měl být samozřejmě vtip.“
„Nikdy nevtipkuji,“ odsekl Břízný, a podařilo se mu to říct s
vážnou tváří.
Myrta měla něco jako plán: krytá štítem se proplížit domem, najít
nějaké skřítkovské zbraně a pak působit co největší zkázu, dokud ji
Fowl nebude nucen pustit. A jestli vznikne škoda na majetku ve
výši několika milionů irských liber, tím lip.
Už roky se necítila takhle dobře. Oči jí zářily čaromocí a pod
každým centimetrem kůže jí sršely jiskřičky. Už zapomněla, jak
skvělý to je pocit, být plně nabitá.
Kapitánka Krátká se teď cítila na koni, jako lovkyně. K tomuhle
byla vycvičená. Když celá ta věc začala, měli výhodu Blátiví. Ale
teď se karta obrátila. Ona byla lovec, a oni kořist.
Myrta stoupala po velkých schodech a pozorně se přitom rozhlížela
po mohutném sluhovi. V jeho případě nehodlala nic riskovat.
Kdyby jí těmi svými prsty zmáčkl hlavu, je po ní, přilba nepřilba -
samozřejmě za předpokladu, že vůbec nějakou přilbu najde.
Rozlehlý dům byl jako mauzoleum - pod klenutými stropy nebylo jediné památky po živých bytostech. Visely tu ovšem dost
hrozivé portréty. Každý z nich měl fowlovské oči, podezřelé a
blýskající. Myrta se rozhodla, že je všechny spálí, jen až dostane
zpátky do ruky svoje Neutrino 2000. Možná to byla
pomstychtivost, ale celkem oprávněná vzhledem k tomu, co
vytrpěla od Artemise Fowla.
Rychle stoupala po schodech až do horní haly. Zpod posledních
dveří na konci chodby vycházel slabý proužek světla. Myrta
položila dlaň na dřevo, aby cítila vibrace. Ano, rozhodně nějaký
pohyb. Křik a kroky. Dusají sem.
Myrta odskočila a přitiskla se k sametovým čalounům. Právě včas.
Ze dveří vyrazila mohutná postava a řítila se chodbou, až za sebou
zanechávala vzdušné víry.
Julie!“ vykřikl a jméno jeho sestry doznívalo chodbou ještě dlouho
poté, co on sám už zmizel na schodech.
Neboj, Butlere, pomyslela si Myrta. Ta kouká na zápas a baví se
jako nikdy. Otevřené dveře jí ovšem poskytly vítanou příležitost.
Proklouzla dovnitř, než se stačily znovu samy zavřít.
Artemis Fowl na ni čekal, protištítový filtr připevněný na
slunečních brýlích.
„Dobrý večer, kapitánko Krátká,“ začal, o sebevědomí zřejmě
nepřišel. „I když to bude znít jako fráze, čekal jsem tě.“
Myrta neodpověděla, dokonce se na svého věznitele ani
nepodívala. Místo toho využila všechny poznatky svého výcviku k
tomu, aby co nejrychleji prozkoumala místnost, pohledem se krátce
zastavila na každé věci.
Jsi samozřejmě doposud vázána předchozími sliby…“
Myrta ho však neposlouchala, běžela k ocelovému ponku
přišroubovanému k protější zdi.
„Takže naše situace se v zásadě nezměnila. Jsi pořád moje
rukojmí.“
„Jo, jo, jo,“ bručela si Myrta a přejížděla prsty po řadách
zkonfiskovaného vybavení Zásahové. Vybrala si přilbu s
ochranným povlakem a nasadila si ji přes špičaté uši. Pneumatické
podložky se samy nafoukly tak, aby obepnuly její temeno. Byla teď
v bezpečí. Přes odrazné hledí se k ní žádné další Fowlovy příkazy nedostaly. Mikrofon se automaticky zapnul. Okamžitě měla
spojení.
„…na všech frekvencích. Vysíláme postupně na všech frekvencích.
Myrto, jestli mě slyšíte, kryjte se.“
Myrta poznala Klusákův hlas. Aspoň něco známého v šílené
situaci!
„Opakuji. Kryjte se. Vavřín posílá…“
„Děje se něco, co bych měl vědět?“ zeptal se Artemis.
„Pst,“ sykla Myrta, znepokojená tónem Klusákova obvykle
lehkovážného hlasu.
„Znova opakuji, posílají dovnitř trolla, aby zajistili vaši záchranu.“
Myrta sebou trhla. Tak teď velí Vavřín! To nebyla dobrá zpráva.
Fowl se do toho znovu vložil.
„Tohle není zdvořilé, víš? Nevšímat si svého hostitele.“
Myrta zavrčela: „Co je moc, to je moc.“
Zvedla zaťatou pěst. Artemis neuhnul. Proč by měl? Butler
vždycky zasáhl, než rána dopadla. Jenže pak koutkem oka něco
zahlédl na monitoru z prvního patra - mohutnou postavu běžící po
schodech. Byl to Butler.
Je to tak, bohatý chlapečku,“ sykla Myrta pomstychtivě. „Tentokrát
jsi na to sám.“
A než Artemis stačil vytřeštit oči, Myrta se rozmáchla a uhodila
svého únosce přímo do nosu.
„Uf,“ řekl a padl na zadek.
„Tak. To to chtělo.“
Myrta se soustředila na hlas, který jí bzučel v uchu.
„… do vnějších kamer vysíláme smyčku, takže lidé nebudou mít
ponětí, že se něco blíží. Ale už je na cestě, věřte mi to.“
„Klusáku? Klusáku, ozvěte se!“
„Myrto? Jste to vy?“
„Osobně. Klusáku, tam žádná smyčka není. Vidím všechno, co se
tady děje.“
„Ten syčák mazaná… Musel systém restartovat.“
Na hlavní cestě se doslova rojili skřítkové. Byl tam Vavřín a
povýšeně dirigoval svůj tým. A uprostřed té mely se tyčila pět
metrů vysoká nadnášena klec, plující na vzduchovém polštáři. Stála přímo přede dveřmi do sídla a technici kolem dokola montovali
výbušnou pečeť. Až se zaktivuje, odpálí současně několik
kovových tyčí a dveře se rozpadnou. Až se prach usadí, bude troll
moci zamířit jediným směrem - dovnitř.
Myrta se rozhlédla po ostatních monitorech. Butlerovi se podařilo
vytáhnout Julii z cely. Vyšli ze sklepa a zrovna přecházeli halu.
Rovnou do nejhoršího.
„D'Arvit!“ zaklela a vrátila se k ponku.
Artemis se zvedl na lokty. „Ty jsi mě praštila,“ řekl nevěřícně.
Myrta si připínala Kolibříky.
„Přesně tak, Fowle. A mám chuť to ještě párkrát zopakovat. Takže
jestli víš, co je pro tebe dobré, zůstaneš, kde jsi, a ani se nehneš.“
Snad poprvé v životě si Artemis uvědomil, že na to nemá žádnou
jedovatou odpověď. Otevřel ústa a čekal, až mu mozek dodá
obvyklou sžíravou repliku. Ale nepřišlo nic.
Myrta si zastrčila do pouzdra Neutrino 2000.
„Přesně tak, Bláteníčku. Konec hraní! Teď to nech profesionálům.
Jestli budeš hodný chlapeček, koupím ti lízátko, až se vrátím.“
A teprve dlouho poté, když už byla Myrta pryč a vznesla se mezi
staré dubové trámy v hale, Artemis zamručel: Já lízátka nerad.“
Byla to hanebně nedostatečná reakce a Artemise také okamžitě
šokovala. To snad není pravda: lízátka nerad. Žádný mistr zločinu,
který si sám sebe trochu váží, by nikdy z úst nevypustil slovo
lízátka. Skutečně by si měl sestavit databázi chytrých odpovědí pro
takovéhle příležitosti.
Bylo celkem možné, že by tak Artemis seděl ještě chvíli a naprosto
nevnímal přítomnou situaci, kdyby hlavní dveře nevybuchly a
neotřásly domem až do základů. Něco takového vyžene sny z hlavy
každému.
Skřítek přistál před výkonným velitelem Vavřínem.
„Pečeť je na místě, pane.“
Vavřín kývl. „Víte jistě, že je dobře zajištěná, kapitáne? Nelíbilo by
se mi, kdyby se troll vyvalil, kam nemá.“
„Ta je tak zavřená jako skřeti peněženka. Skrz tu se nedostane ani
bublinka vzduchu. Je tak pevná, že ani tchoří červ nemá pevnější …“
„Dobře, dobře, kapitáne,“ přerušil ho rychle Vavřín, než skřítek
stačil doříct svou barvitou analogii.
Nadnášená klec vedle nich se divoce zatřásla, až se málem skácela
ze vzduchového polštáře.
„Měli bychom to radši odpálit, kapitáne. Jestli ho odtamtud brzo
nedostaneme, tak moji chlapi budou celý příští týden
seškrabávat…“
Jo, kapitáne, dobře. Odpalte to, pro všechno pod zemí. Odpalte to
už.“
Vavřín se spěchal ukrýt za detonační zástěnu a cestou si zapisoval
do elektronického záznamníku, že má připomenout skřítkům, aby
si dávali pozor na jazyk. Koneckonců, on je teď velitel.
Kapitán s nevymáchanou hubou, který ho k této úvaze přiměl, se
otočil k řidiči klece.
„Zmáčkni to, Vraby. Vyraz ty vrata z těch blbejch pantů.“
„Rozkaz. Vrata z blbejch pantů. Jdu na to.“
Vavřín se bolestně ušklíbl. Zítra svolá všeobecnou schůzi. Hned
ráno. To už bude mít na klopě velitelský odznak. Oni i skřítci
budou nejspíš klít míň, když budou mít před očima ten znak se
třemi žaludy.
Vraby si stáhl přes oči ochranné brýle, i když kabina měla
křišťálové přední sklo. Brýle jsou cool. Holky je milujou. Nebo si
to řidič aspoň myslel. Ve vlastních očích byl odvážný akční hrdina.
Vilové takoví jsou. Dejte skřítkům křídla a myslí si, že jsou
neodolatelní. Ale neúspěšné pokusy Vrabyho Verbeny udělat
dojem na ženy jsou taky úplně jiná historka. V tomto konkrétním
příběhu má jedinou úlohu, a to dojemně dramaticky stisknout
odpalovací tlačítko. Což udělá s náležitou okázalostí.
Dva tucty odměřených náloží vybuchlo ve svých komorách a dva
tucty kovových válců vylétlo ze svých držáků rychlostí přes tisíc pět
set kilometrů v hodině. Při nárazu každá tyč rozdrtila na prášek
místo dopadu plus okolních patnáct centimetrů, čímž skutečně
vyrazily dveře „z těch blbejch pantů“. Přesně jak kapitán řekl.
Když se prach usadil, hlídači odtáhli uzavírací zábranu uvnitř klece
a začali bušit rukama do jejích bočních stěn.
Vavřín vykoukl za zástěnou.
„Všechno v pořádku, kapitáne?“
Ještě moment, veliteli. Vraby? Jak jsme sakra na tom?“
Vraby se podíval na monitor v kabině.
„Hejbe se. To bouchání ho děsí. Vystrčil drápy. Teda, to je macek!
Nechtěl bych bejt v kůži ty holky z Řeko, jestli mu vleze do cesty.“
Ve Vavřínoví se na chvilku ozvalo svědomí, ale potlačil jeho hlas
svým oblíbeným snem - představou sebe sama, jak usedá do
bezového semišového křesla v Radě.
Klec se prudce zapotácela a skoro vyhodila Vrabyho ze sedadla.
Držel se jako jezdec při rodeu.
Jo! Už se hnul. Nabít a připravit, chlapi. Myslím, že za chvilku tu
máme volání o pomoc.“
Vavřín se s nabíjením a přípravou neobtěžoval. Takové věci raději
přenechával pěšákům. Jako výkonný velitel se považoval za příliš
důležitého, než aby riskoval život v nejisté situaci. Pro dobro
Národa obecně bude lepší, když se bude držet mimo bitevní pole.
Butler bral schody po čtyřech. Bylo to snad vůbec poprvé, co
opustil pana Artemise v krizi. Ale Julie byla jeho sestra, a bylo
úplně zjevné, že je s ní něco hodně v nepořádku. Ta skřítka jí něco
řekla a ona teď seděla v cele a hihňala se. Butler se obával
nejhoršího. Kdyby se Julii mělo něco stát, sám nevěděl, jak by s tím
dokázal dál žít.
Cítil, jak mu po temeni oholené hlavy stéká pramínek potu. Celá
tahle situace nabírá bizarní obrátky. Skřítkové, kouzla, a teď
rukojmí na svobodě a někde po domě. Jak má takhle mít situaci
pod kontrolou? Na hlídání toho nejnižšího politika je potřeba
čtyřčlenný tým, ale on má tuhle nemožnou situaci zvládnout sám.
Butler se hnal chodbou do místnosti, která dřív byla celou
kapitánky Krátké. Julie ležela na posteli a fascinovaně hleděla do
betonové zdi.
„Co děláš?“ zeptal se bez dechu a zkušeným gestem vytáhl
devítimilimetrový Sig Sauer.
Jeho sestra se na něj skoro ani nepodívala. „Ticho, ty lidoope. Je
tam Louie Miláček. A vůbec to není takový tvrďák, na toho bych stačila i já.“
Butler zamrkal. Mluvila nesmysly. Zjevně byla zdrogovaná.
„Pojď. Artemis nás potřebuje nahoře.“
Julie ukázala elegantně upraveným prstem na zeď.
„Artemis může počkat. Tady jde o interkontinentální titul. A taky
na sebe mají vztek. Hogman si pěstoval sele a Louie mu ho sežral.“
Služebník si prohlédl zeď. Byla úplně obyčejná, prázdná. Na tohle
neměl kdy.
Jo. Tak jdem,“ zavrčel a přehodil si sestru přes mohutné rameno.
„Nééé! Ty mizero násilnickej,“ protestovala a bušila mu do zad
pěstičkami. „Teď ne. Hogman! Hogmááán!“
Butler ignoroval její námitky a pustil se do běhu. Kdo je sakra ten
Hogman? Nejspíš některý z jejích kluků. Bude si muset napříště
dávat lepší pozor, kdo za ní chodí.
„Butlere? Ozvi se.“
To byl Artemis, vysílačkou. Butler si sestru nadhodil, aby mohl
sáhnout k pasu.
„Lízátka!“ vyštěkl jeho zaměstnavatel.
„Opakujte. Měl jsem dojem, že jste říkal …“
„Eh… chci říct, zmiz odtamtud. Kryj se! Kryj se!“
Kryj se? Ten vojenský výraz mu zněl z úst pana Artemise nějak
nepřípadně. Jako když najdete v pouťovém štěstíčku diamantový
prsten.
„Že se mám krýt?“
„Ano, Butlere. Krýt! Myslel jsem, že když budu mluvit v
primitivních výrazech, bude to nejrychlejší cesta ke tvým
kognitivním funkcím. Ale zjevně jsem se mýlil.“
Tohle už bylo normálnější. Butler se rozhlédl po hale po nějakém
výklenku, kam by se schoval. Moc na výběr tam nebylo. Jediný
úkryt představovala středověká brnění kolem zdí. Sluha vklouzl do
výklenku za rytířem ze čtrnáctého století, který byl vyzbrojen i
kopím a palcátem.
Julie mu poklepala na krunýř.
„Ty si myslíš, jakej jseš tvrďas, co? Tebe bych složila jednou
rukou!“
„Ticho,“ sykl Butler.
Zadržel dech a poslouchal. Něco se blížilo k hlavním dveřím.
Něco mohutného. Butler se vyklonil tak, aby jedním okem vykoukl
do haly…
Pak, dalo by se říct, dveře explodovaly. I když tenhle výraz je pořád
ještě nedostačující. Ony se spíš roztříštily na malinkaté kousky.
Butler něco takového viděl v životě jen jednou, když zemětřesení o
síle sedmi stupňů zatřáslo rezidencí kolumbijského drogového
magnáta pouhých pár vteřin předtím, než ho měl vyhodit do
povětří. Tohle ale bylo trochu jiné. Lokalizovanější. Velmi
profesionální. Šlo o klasickou antiteroristickou taktiku: zasáhnout
protivníka kouřem a zvukem a vrazit dovnitř, dokud je
dezorientován. Ať už přijde cokoli, bude to zlé. Tím si byl
naprosto jistý. A měl úplnou pravdu.
Mračna prachu pomalu klesala a usazovala se v světlém povlaku na
tuniském koberci. Paní Fowlová by zuřila, kdyby někdy vytáhla
paty ze svého podkrovního pokoje. Instinkt Butlerovi napovídal,
aby sebou hodil. Aby prokličkoval halou a utíkal nahoru.
Samozřejmě přikrčený, aby minimalizoval cíl. Tohle by na to byl
perfektní okamžik, než začne být zase jasně vidět. Každou vteřinou
prosviští dveřmi sprška kulek, a to poslední místo, kde by chtěl
uváznout, bylo tady dole.
A kdykoli jindy by se do toho Butler také pustil. Byl by v půli
schodů dřív, než by si to jeho mozek stačil rozmyslet. Ale dneska
měl přes rameno svou malou sestru, která blábolila nesmysly, a to
poslední, co by si přál, bylo vystavit ji vražedné útočné palbě. V
tom stavu, v jakém Julie teď byla, by nejspíš skřítkovské komando
vyzvala na souboj v přetahování. A ačkoli vedla silné řeči, ve
skutečnosti byla ještě dítě. Pro trénované vojáky žádný soupeř.
Butler se tedy přikrčil, opřel sestru o stěnu za rytířem a
zkontroloval si pojistku. Byla odjištěná. Fajn. Tak pojďte a zkuste
mě dostat, skřítci!
V závoji prachu se něco pohnulo. Butlérovi bylo okamžitě jasné, že
to něco není člověk. Byl na příliš mnoha safari, než aby nepoznal,
že je to zvíře. Pozorně si prohlédl, jak se to pohybuje. Nejspíš
nějaký veleop. Od pasu nahoru podobná stavba těla jako u lidoopů,
ale větší než jakýkoli primát, kterého Butler kdy viděl. Jestli to je opice, tak mu ta pistole moc platná nebude. Opičímu samci
můžete napálit pět ran do lebky a on vás stejně stihne sežrat dřív,
než si jeho mozek uvědomí, že je mrtvý.
Ale tohle nebyla opice. Opice nemají noční vidění. Zato tenhle tvor
ano. Zářivě červené zornice, napůl skryté pod zacuchanými chlupy.
Taky kly, ale ne sloní. Tyhle byly zahnuté, s rozeklanými okraji.
Zbraně na vykuchání. Butler pocítil dole v žaludku šimrání. Pocítil
ho už jednou, první den na izraelské Akademii. Byl to strach.
Tvor vystoupil z prachového závoje. Butler se zajíkl. Zase od
Akademie poprvé. S takovým protivníkem se ještě nikdy nesetkal.
Okamžitě si uvědomil, co skřítkové udělali. Poslali primitivního
lovce. Tvora, kterého nezajímají čáry a kouzla ani pravidla. Tvora,
který prostě zabije všechno, co mu přijde do cesty, bez ohledu na
druh. Dokonalý predátor. To bylo jasné při pohledu na ostré hrany
jeho zubů připravených rvát maso, ze zaschlé krve za drápy a z čiré
nenávisti v jeho očích.
Troll se kolébal vpřed a ve světle lustrů mžoural. Zažloutlé drápy
škrábaly po mramorových dlaždicích, až odletovaly jiskry. Teď
zavětřil, zvědavě začenichal, hlavu nakloněnou ke straně. Butler
tuhle pózu už viděl - na čumácích vyhladovělých pitbullů těsně
předtím, než je jejich ruští psovodi vypustili při lovu na medvěda.
Rozcuchaná hlava znehybněla a čumák mířil přímo do místa, kde
se Butler ukrýval. To nebyla náhoda. Sluha vykoukl mezi prsty
drátěné rukavice. Teď přijde plížení. Jak šelma zachytí pach, pokusí
se o pomalé tiché přiblížení, než bleskově zaútočí.
Ale troll zřejmě nečetl příručku pro šelmy, protože se s kradmým
přiblížením neobtěžoval a přešel přímo k prudkému útoku.
Pohyboval se rychleji, než by Butler považoval za možné, skočil
přes halu a srazil středověké brnění stranou jako figurínu ve výloze.
Julie zamrkala. Jéé,“ zajíkla se. „To je Bob Velká noha! Kanadský
šampión z devadesátého osmého. Já myslela, že jsi v Andách a
hledáš tam příbuzné.“
Butler ji neopravil. Jeho sestra nebyla při smyslech. Aspoň umře
šťastná. Zatímco jeho mozek to chmurně konstatoval, jeho pistole
se už zvedala.
Tiskl spoušť tak rychle, jak mechanismus Sig Saueru dovoloval.
Dvě do hrudi, tři mezi oči. Tak to zamyslel. Rány do hrudi se
podařily, ale troll zasáhl dřív, než Butler stačil svůj úmysl dokončit.
Ostré trollovy tesáky pronikly Butlerovým krytím, sjely mu kolem
trupu a prořízly kevlarovou neprůstřelnou vestu jako břitva papír.
Butler pocítil chladnou bolest v místech, kde mu rozeklaná
slonovina projela hrudí. Okamžitě věděl, že zranění je smrtelné.
Těžko se mu dýchalo. Jedna plíce byla pryč a trollovu srst máčely
proudy krve. Jeho krve. Nikdo, kdo ztratí takové množství, nemůže
přežít. Bolest ale vzápětí vystřídala podivná euforie. V kanálcích
těch tesáků zřejmě proudilo nějaké přírodní anestetikum.
Nebezpečnější než nejhorší jed. Za pár minut nejenže se Butler
přestane vzpírat, ale půjde do hrobu s hihňáním.
Sluha bojoval proti narkotiku ve svém těle a všemožně se snažil
vyprostit se z trollova sevření. Nebylo to však k ničemu. Boj
skončil málem dřív, než začal.
Troll heknul a přehodil si ochablou lidskou figurku přes hlavu.
Butlerovo mohutné tělo přistálo na zdi rychlostí, na jakou lidské
kosti rozhodně nejsou stavěné. Cihly ruply od podlahy ke stropu.
Butlerova páteř také. Teď, i kdyby ho nestála život ztráta krve,
postará se o to paralýza.
Julie byla pořád pod vlivem mesmeru.
„No tak, brácho. Pojď z té žíněnky. Všichni víme, že to hraješ.“
Troll se zarazil, takový nedostatek strachu v něm vyvolal primitivní
zvědavost. Byl by měl podezření na nějaký trik, kdyby byl schopen
formulovat tak složitou myšlenku. Ale nakonec zvítězil apetýt.
Zvíře cítilo maso. Čerstvé a měkké. Nadzemní maso bylo jiné.
Nasáklé pachy povrchu. Když jednou ochutnáte maso vyrostlé na
vzduchu, už se vám těžko vrací k jinému. Troll si olízl jazykem
řezáky a natáhl chlupatou ruku…
Myrta přitáhla Kolibříky těsně k tělu a klesala kontrolovaným
pádem. Těsně minula zábradlí a zamířila mezi sloupy pod
vitrážovou kupolí. Světlo zastaveného času bylo nepřirozené,
rozložené do sytě azurových sloupců.
Světlo, pomyslela si Myrta. Dálková světla přilby fungovala už
jednou, nebyl důvod, proč by neměla zabrat podruhé. Pro muže bylo už pozdě, z toho zůstal uzlík polámaných kostí. Ale té ženě
zbývalo ještě pár vteřin, než ji troll rozpáře.
Myrta se krouživě snášela dolů a hmatala na ovládacím panelu své
přilby po tlačítku sonixu. Sonix se obvykle užíval na psy, ale v
tomhle případě by mohl na okamžik rozptýlit trollovu pozornost.
Aspoň natolik, aby se ona stačila dostat do přízemí.
Troll chňapal po Julii zespoda. Byl to hmat obvykle používaný
proti bezmocným. Drápy se zatnou pod žebra a protrhnou srdce.
Minimální poškození a žádné napětí na poslední chvíli, po kterém
by maso ztvrdlo.
Myrta aktivovala sonix… a nic se nestalo. To bylo zlé. Běžného
trolla by takový ultravysokofrekvenční zvuk přinejmenším
podráždil. Ale tenhle ani nezatřásl chlupatou palicí.
Možnosti byly dvě: první, že jí nefunguje přilba. Druhá, že je troll
hluchý jako pařez. Myrta si to bohužel nemohla nijak ověřit,
protože tóny sonixu jsou pro uši skřítků neslyšitelné.
Ať byl problém v čemkoli, přinutil Myrtu uchýlit se ke strategii,
které by se byla raději vyhnula. Zvolila přímý kontakt. A to vše pro
záchranu lidského života. Musela se zbláznit. Určitě!
Myrta škubla za řadicí páku, rovnou ze čtyřky na zpátečku.
Převodům to rozhodně neprospívá. Mechanici ji za tohle seřvou - v
onom nepravděpodobném případě, že tuhle nekonečnou noční
můru přežije. Výsledkem toho skřípění převodů bylo, že se otočila
ve vzduchu, aby podpatky jejích bot mířily přímo na trollovu hlavu.
Myrta beznadějně vzdychla. Dvě potyčky se stejným trollem!
Neuvěřitelné.
Její podpatky zasáhly obludu přímo do temene. Při téhle rychlosti
to byl náraz o síle aspoň půl tuny. Jen to, že její kombinéza měla
posílené výztuhy, Myrtě zachránilo nohy před roztříštěním na
kousky. I tak slyšela, jak se jí vykloubilo koleno. Bolest vystřelila až
k čelu. A taky jí zkazila ústupový manévr. Místo aby se odrazila a
okamžitě odlétla do bezpečné vzdálenosti, svezla se trollovi na
hřbet a zapletla se do jeho provázkovité srsti.
Troll byl náležitě naštvaný. Nejenže ho něco vyrušilo od večeře,
teď se mu to dokonce uhnízdilo v srsti, ještě kromě slimáků čističů.
Zvíře se napřímilo a sáhlo si pařáty přes rameno. Zakřivené drápy zaskřípaly o Myrtinu přilbu a vyryly do slitiny rovnoběžné rýhy.
Julie byla pro tu chvilku v bezpečí, ale její místo na seznamu
ohrožených jedinců převzala Myrta.
Troll tiskl pevněji a nějak se mu podařilo zachytit se na povlaku
přilby, který měl být podle Klusáka neuchopitelný. Bude si s ním
muset vážně promluvit. Když ne v tomhle životě, tak v příštím.
Kapitánka Krátká cítila, jak se zvedá do vzduchu, a vzápětí hleděla
do tváře svému starému nepříteli. Pokoušela se vší silou soustředit i
přes bolest a zmatek. Noha se jí houpala jako kyvadlo a trollův
dech jí zaléval tvář v páchnoucích vlnách.
Měla přece nějaký plán, ne? Rozhodně sem neletěla jen proto, aby
se tu stočila do klubíčka a umřela. Musela mít nějakou strategii. Za
všechny ty roky na Akademii ji snad něco naučili. Ale ať byl ten
plán jakýkoli, odplul jí na vlnách bolesti a šoku. Nedosáhla na něj.
„Světla, Myrto…“
Hlas v její hlavě - nejspíš mluví sama se sebou. Jako by byla dva.
Ha ha! To nesmí zapomenout vyprávět Klusákovi… Klusákovi?
„Rozsviťte světla, Myrto. Jestli se ty tesáky dostanou k dílu, budete
mrtvá dřív, než stačí zasáhnout kouzlo.“
„Klusáku? Jste to vy?“ Myrta to možná řekla nahlas, ale možná si
to jen myslela. Nebyla si jistá.
„Tunelová dálková, kapitánko!“ Jiný hlas. Ne tak milý. „Zmáčkněte
to tlačítko! Ihned! To je rozkaz!“
A je. To byl Břízný. Už zase neuspěla. Nejdřív Hamburk, pak
Marina Franca a teď tohle.
„Ano, pane,“ zamumlala a snažila se, aby to znělo profesionálně.
„Zmáčkněte to! Teď, kapitánko Krátká!“
Myrta hleděla trollovi přímo do nemilosrdných očí a stiskla tlačítko.
Nanejvýš dramatický okamžik. Nebo by takový byl, kdyby
fungovala světla. Myrta však bohužel ve spěchu popadla jednu z
těch přileb, které Arternis Fowl vyraboval. Proto neměla sonix,
neměla filtry a neměla světla. Halogenové žárovky byly dosud na
místě, ale dráty se při Artemisových pokusech uvolnily.
„A kruci,“ vydechla Myrta.
„A kruci!“ vyštěkl Brízný. „Co to má znamenat?“
„Nejdou světla,“ vysvětloval Klusák.
„To…“ Brízný nedořekl. Co by ostatně také mohl říct?
Myrta zírala na trolla. Kdyby nevěděla, že trollové jsou tupá zvířata,
byla by přísahala, že se ta bestie chechtá. Stojí tam, z ran na hrudi
mu crčí krev, a ono se to chechtá. Kapitánka Krátká neměla ráda,
když se jí někdo vysmíval.
„Směj se tomuhle,“ řekla a uhodila trolla jedinou zbraní, která jí
zbyla. Svou hlavou v přilbě.
Bylo to jistě statečné, ale asi tak účinné jako porážet strom
peříčkem. Naštěstí měla rána i vedlejší efekt. Na okamžik se spojily
dva vodivé drátky a propustily do jednoho reflektoru elektřinu.
Čtyři sta wattů bílého světla zaútočilo na trollovy červené oči a
zabodlo bolestivé blesky do jeho mozku.
„He ne,“ zamumlala Myrta těsně předtím, než se troll bezděčně
křečovitě zachvěl. Myrtu v té křeči odhodil na parketovou podlahu,
vykloubená noha poskakovala za ní.
Zeď se blížila děsivou rychlostí. Možná, pomyslela si s nadějí
Myrta, to bude takový ten náraz, kdy jeden necítí bolest hned, ale
až později. Ne, odpověděla její pesimistická stránka, to asi ne.
Narazila do normanského výpravného gobelínu a strhla ho na sebe.
Bolest byla okamžitá a strašlivá.
„Aúúú,“ zasténal Klusák. „To jsem cítil. Vizuály to sestřelilo.
Senzory bolesti vyletěly úplně mimo stupnici. Plíce jsou v háji,
kapitánko. Na chvíli vás ztratíme. Ale nebojte, Myrto, kouzlo by už
teď mělo naskakovat.“
Myrta cítila, jak čaromocné modré šimrání spěchá k jejím
nejrůznějším poraněním. Díky bohům za žaludy! Ale bylo to málo
a přišlo to pozdě. Bolest už byla nesnesitelná. Těsně předtím, než
Myrta upadla do bezvědomí, vypadla jí ruka zpod gobelínu. Přistála
na Butlerově ruce, na jeho holé kůži. Bylo to neuvěřitelné, ale ten
člověk nebyl mrtvý. Zarputilý pulz pumpoval krev do roztříštěných
údů.
Hoj, pomyslela si Myrta. A kouzlo se rozběhlo jejími prsty.
Troll měl dilema - kterou z těch dvou sežrat dřív? Tuhle? Tamtu?
Rozhodnutí mu nijak neulehčila trvající ostrá bolest v chlupaté
palici ani kulky v tučné hrudní tkáni. Nakonec se rozhodl pro tu z povrchu. Pro měkké lidské masíčko. Žádné tuhé skřítčí svaly,
které se těžko žvýkají.
Zvíře si dřeplo a jedním žlutým drápem pozvedlo dívce bradu. Na
straně krku mu líně pulzovala krční tepna. Srdce nebo krk?
přemýšlel troll. Krk, je blíž. Otočil dráp stranou, takže tiskl jeho
okraj na měkké lidské tělo. Jedno rychlé škrábnutí a samo srdce té
holky jí vyžene krev z těla.
Butler se probral, což bylo samo o sobě překvapení. Věděl
okamžitě, že je živý, protože každý centimetr těla měl prosycený
bolestí. To nebylo dobré. Možná je živý, ale když si uvědomí, že
měl krk zkroucený o sto osmdesát stupňů, nebude už nikdy věnčit
ani psa, natož aby zachránil svou sestru.
Sluha zahýbal prsty. Pekelně to bolelo, ale pohybovaly se. Bylo
skoro neuvěřitelné, že ještě vůbec má nějaké motorické funkce, po
tom, co se mu stalo s páteří. I prsty na nohou se zdály v pořádku,
ale to mohla být jen fantomová reakce, protože na ty si neviděl.
Rána na hrudi zřejmě přestala krvácet a myslelo mu to normálně.
Kolem a kolem vzato, byl v mnohem lepším stavu, než měl
správně být. Co se to tady proboha děje?
Pak si něčeho všiml. Po trupu mu tančily modré jiskřičky. To
musejí být halucinace! Jeho mysl si vytváří příjemné obrazy, aby se
nemusela zabývat tím, co je nevyhnutelné. Ale v každém případě to
byla halucinace velmi realistická.
Jiskřičky se shlukovaly kolem zraněných míst a vsakovaly se do
kůže. Butler se otřásl. Tohle nebyla halucinace! Tady se dělo něco
zvláštního. Čaromocného. Nějaké kouzlo.
Kouzlo? Při tom slově se mu rozsvítilo v nedávno přebudované
hlavě. Kouzla skřítků! Něco hojilo jeho rány. Otočil hlavu, sykl,
protože mu obratle v páteři doslova skřípěly. Na předloktí mu
ležela nějaká ruka. Ze štíhlých elfích prstů proudily jiskérky a
intuitivně mířily přímo k pohmožděninám, ránám a zlomeninám.
Musely si poradit se spoustou zranění, ale malé jiskřičky to všechno
zvládaly rychle a účinně. Jako armáda mystických bobrů
opravujících hráz poškozenou bouří.
Butler doslova cítil, jak mu kosti srůstají a ze zpola zaschlých strupů se stahuje krev. Mimovolně otočil hlavou, jak obrátíc
zapadly na svá místa, a síla se mu vrátila jako příval, když kouzlo
obnovilo ony tři litry krve, jež ztratil kvůli ráně v hrudníku.
Butler vyskočil na nohy - doslova vyskočil. Byl zase sám sebou. Ne.
Tohle bylo ještě víc. Byl silný jako nikdy. Tak silný, že se mohl
znovu pustit do té bestie nahrbené nad jeho malou sestrou.
Cítil, jak se jeho osvěžené srdce rozbíhá jako přívěsný motor. Klid,
napomenul sám sebe. Vztek je nepřítelem výkonnosti. Ale klid
neklid, situace byla zoufalá. Tohle zvíře už ho jednou prakticky
zabilo, a tentokrát neměl dokonce ani Sig Sauer. Butler sice
důvěřoval svým schopnostem, ale bylo by příjemné mít zbraň.
Něco těžkého. Zakopl o nějaký kovový předmět. Podíval se dolů,
na tu spoušť, která za trollem zůstala. To je ono!
Na obrazovce nebylo nic než zrnění. „Dělejte,“ pobízel Břízný.
„Honem!“ Klusák odstrčil svého nadřízeného loktem. „V tom
případě - co kdybyste mě laskavě pustil k obvodům?“
Břízný neochotně ustoupil stranou. Podle jeho názoru byla chyba
těch obvodů, že byly za ním. Kentaurova hlava zmizela za
přístupovým panelem.
„Máte něco?“
„Nic. Rušení.“
Břízný uhodil do obrazovky. Dobrý nápad to nebyl. Jednak proto,
že byla šance asi tak jedna k milionu, že to pomůže, a jednak proto,
že plazmové obrazovky jsou po delším užívání velice horké.
„D'Arvit!“
„Mimochodem, té obrazovky se nedotýkejte.“
„Hm, ha ha. Tak teď najednou máme čas na vtip kování, co?“
„Ne, nemáme. Vidíte něco?“
Zrnění se usadilo do rozpoznatelných tvarů.
„To je ono, tak to nechtě. Máme signál.“
„Uvedl jsem do chodu sekundární kameru. Je to bohužel jen
staromódní video, ale bude to muset stačit.“
Břízný neřekl nic. Zíral na obrazovku. To musí být film! Tohle se
přece ve skutečném životě nemůže stát.
„Tak co se tam děje? Něco zajímavého?“
Břízný se pokusil odpovědět, ale ve svém vojáčkem slovníku
prostě neměl dost superlativů.
„Co? Co je?“
Velitel se přece jen pokusil. „To… ten člověk… nikdy jsem… Ale
nic, Klusáku. Tohle prostě musíte vidět na vlastní oči.“
Myrta to všechno sledovala škvírou mezi záhyby gobelínu. Kdyby
to neviděla, neuvěřila by tomu. Vlastně teprve když později psala
hlášení a pouštěla si celou kazetu znovu, uvěřila, že to nebyla
halucinace vyvolaná nedávnou blízkostí smrti. Tyhle videozáběry se
časem staly legendou, nejdřív je dlouho vysílala kabelová televize v
Amatérském videu a nakonec skončily na Policejní akademii, kde se
promítaly jako součást výcviku v boji muže proti muži.
Ten člověk, Butler, si připínal středověké brnění. Vypadalo to sice
neuvěřitelně, ale zřejmě se skutečně hodlal pustit s trollem do
křížku. Myrta se ho pokusila varovat, pokusila se vydat nějaký zvuk,
ale kouzlo ještě nestačilo znovu nadmout její rozdrcené plíce.
Butler zaklapl hledí a uchopil velký, nebezpečně vypadající palcát s
hřeby.
„Tak,“ zavrčel přes mřížku, „teď ti předvedu, co se stane s každým,
kdo sáhne na moji sestru.“
Člověk zamával palcátem, jako by to byla ozdobná hůlka
mažoretky, a uhodil trolla mezi lopatky. Taková rána sice nebyla
smrtelná, ale rozhodně odvedla trollovu pozornost od jeho
současné oběti.
Butler se opřel nohou těsně nad trollovým zadkem a vytrhl mu
palcát z těla. Zbraň při tom vydala nepříjemný mlaskavý zvuk.
Odskočil stranou a zaujal obranný postoj.
Troll se k němu obrátil a vytáhl všech deset drápů do plné délky.
Na špičce každého tesáku se leskla kapička jedu. Konec hraní! Ale
tentokrát žádný bleskový úder. Bestie byla zraněná a opatrná.
Tenhle poslední útočník si zaslouží stejný respekt jako kterýkoli
jiný samec jeho druhu. Podle trolla byl útok zásahem do jeho
území. A rozepře tohoto druhu se dala řešit jen jediným způsobem.
Tím, jímž trollové řeší všechny spory…
„Musím tě varovat,“ řekl Butler zcela vážně. Jsem ozbrojený a v případě nutnosti připravený použít bezohlednou sílu.“
Myrta by nahlas zasténala, kdyby mohla. Řeči! Ten člověk se snaží
zaujmout trolla siláckými řečmi! Pak si kapitánka Krátká uvědomila
svou chybu. Slova nebyla důležitá, důležitý byl tón, který použil.
Klidný, chlácholivý. Jako když cvičitel drezíruje vyděšeného
jednorožce.
„Pojď pryč od té holčičky! No pojď pěkně.“
Troll nafoukl tváře a zavyl. Snaží se vyděsit soupeře. Testuje situaci.
Butler necouvl.
Jo, jo. Jde z tebe strašlivá hrůza. Víš co, teď hezky vycouvej z těch
dveří a já z tebe nebudu muset udělat sekanou.“
Troll odfrkl, protože tahle reakce ho zmátla. Obvykle po
takovémhle zařvání každý tvor prchal pryč, co mu nohy stačily.
„Hezky krok za krokem. Pěkně pomalu. Jen klid, chlupáči. Klid.“
Trollovi to bylo skoro vidět na očích. Záblesk nejistoty. Možná že
ten člověk je…
A v té chvíli Butler zaútočil. Proklouzl pod tesáky a středověkou
zbraní zasadil trollovi ničivý úder pod bradu směrem vzhůru. Troll
se zapotácel, couvl, zamával drápy. Ale už bylo pozdě: Butler mu
uskočil z dosahu a hnal se na druhý konec haly.
Troll se kolébal za ním a přitom plival vyražené zuby z
rozdrcených dásní. Butler padl na kolena, klouzal a otáčel se,
leštěná podlaha fungovala jako kluziště. Přikrčil se a obrátil čelem k
svému pronásledovateli.
„Hádej, co jsem našel?“ řekl a pozvedl Sig Sauer.
Tentokrát žádné rány do hrudníku. Všechny kulky, které Butlerovi
ještě v zásobníku zbyly, vystřílel do deseticentimetrového místečka
mezi trollovýma očima. Měl ale smůlu, vzhledem k tomu, že
trollové už po tisíce let napadají jeden druhého hlavami, mají právě
na čele abnormálně tlustou kost. Učebnicové rány proto do lebky
nepronikly, i když kulky měly teflonový plášť.
Ovšem rány tohoto druhu nemůže ignorovat žádný tvor na téhle
planetě, trolla nevyjímaje. Rány mu zabubnovaly do hlavy a
způsobily okamžitý otřes mozku. Zvíře se zapotácelo dozadu a
samo se tlouklo do čela. Butler mu byl v patách a hřeby palcátu mu
přibodl jednu chlupatou nohu k podlaze.Troll byl otřesený, oslepený krví a chromý. Normální člověk by
pocítil aspoň trochu výčitek svědomí, ale Butler ne. Viděl až příliš
mnoho mužů rozpáraných zraněnými zvířaty. Tohle byla
nebezpečná chvíle, nevhodná pro milosrdenství. Netvora bylo
třeba co nejúčinněji dorazit.
Myrta se mohla jen bezmocně dívat, jak člověk pečlivě zamířil a
zasadil otřesenému trollovi sérii ničivých ran. Nejdřív mu přeťal
šlachy, takže troll padl na kolena. Pak odhodil palcát a dal se do
práce rukama v železných rukavicích, které byly snad ještě
nebezpečnější než předtím palcát. Nešťastný troll se neohrabaně
bránil a dokonce se mu podařilo zasadit několik lehkých ran. Ale ty
nedokázaly starožitným brněním proniknout. Butler mezitím
pracoval s chirurgickou přesností. Vyšel z předpokladu, že tělesná
stavba trolla a člověka je v podstatě stejná, a na otupenou bestii
pršela jedna rána za druhou, až z ní nakonec zbyla roztřesená
hromádka srsti. Byl to žalostný pohled. A sluha pořád ještě nebyl
hotov. Stáhl si zkrvavené rukavice a vložil do pistole nový
zásobník.
„A teď uvidíme, kolik kostí máš pod bradou.“
„Ne,“ hekla Myrta prvním dechem, který popadla. „Nedělej… to.“
Butler ji, ignoroval a vrazil hlaveň trollovi pod bradu.
„Nedělej to… Jsi mi něco dlužen.“
Butler se zarazil. Julie byla živá, to byla pravda. Trochu mimo, ale
živá. Položil palec na kohoutek pistole. Každá buňka v jeho těle
toužila stisknout spoušť. Ale Julie byla živá.
Jsi mi dlužen, člověče.“
Butler si povzdechl. Později toho bude litovat.
„No dobře, kapitánko. Nechám tu bestii naživu. Má štěstí, že jsem
dobře naložený.“
Myrta vydala nějaký zvuk. Bylo to něco mezi zakňouráním a
zahihňáním.
„A teď se toho chlupatého kamarádíčka zbavíme.“
Butler překulil bezvědomého trolla na vozík od brnění a táhl ho ke
zničeným dveřím. Pořádně se do nich opřel a vystrčil vozík s
trollem do pozastavené noci.
„A nevracej se!“ křikl za ním.
„Neuvěřitelné,“ řekl Břízný.
„O tom mi něco povídejte,“ souhlasil Klusák.