ARTEMIS FOWL

OBLÉHÁNÍ

Artemis se pohodlně opřel v otočném křesle ve své pracovně a
usmál se přes spojené prsty. Skvělé. Ten drobný výbuch by měl
skřítky vyléčit z toho jejich velkopanského přístupu. Kromě toho
bylo na světě o jednu velrybářskou loď méně. Artemis Fowl neměl
velrybářské lodi rád. Jsou i přijatelnější způsoby, jak vyrábět ropné
zplodiny.
Miniaturní kamera skrytá v lokátoru fungovala perfektně. Obrazy
měly vysoké rozlišení, a tak si všiml zrádných obláčků skřítkova
dechu.
Artemis se podíval na monitor ze sklepa. Jeho zajatkyně teď seděla
na lůžku s hlavou v dlaních. Artemis se zamračil. Nečekal, že
skřítkové budou vypadat tak… lidsky. Dosud to prostě byla jeho
kořist. Lovná zvěř. Ale teď, když jednoho - jednu - z nich viděl tak
zjevně nešťastnou, dost to věci změnilo. Artemis vypnul počítač a
vykročil ke dveřím. Bylo načase si s hostem trochu popovídat.
Právě když položil ruku na mosaznou kliku, dveře se rozlétly.
Objevila se v nich Julie, tváře zarudlé spěchem. „Artemisi!“
vyhrkla. „Vaše matka. Ona…“ Artemis měl pocit, jako by mu do
žaludku padla olověná koule.
„Ona říká, Artemisi… Artemisi, že váš…“
„No tak, Julie. Proboha, co je?“
Julie si zakryla ústa oběma rukama a snažila se sebrat. Po několika
vteřinách roztáhla špičaté nehty a promluvila mezi prsty.
„Váš otec, pane. Artemis starší. Paní Fowlová říká, že se vrátil!“
Na zlomek vteřiny by Fowl junior přísahal, že se mu zastavilo
srdce. Otec! Vrátil se… Je to možné? Samozřejmě že vždycky věřil,
že jeho otec žije. Ale v poslední době, kdy se začal zabývat tím
skřítkovským plánem, jako by odsunul otce někam do pozadí.
Artemisovi se sevřel žaludek pocitem viny. Vykašlal se na to.
Vykašlal se na vlastního otce.
„Vidělas ho, Julie? Na vlastní oči?“

Dívka zavrtěla hlavou.
„Ne, Artemisi, ne, pane. Jen jsem slyšela hlasy. V ložnici. Ale ona
mě nepustila dovnitř. Za nic na světě. Dokonce ani s kakaem.“
Artemis počítal. Vrátili se ani ne před hodinou. Kolem Julie mohl
jeho otec proklouznout. Bylo to možné. Taktak, ale bylo. Podíval
se na hodinky, synchronizované s greenwichským časem pomocí
opakovaných rádiových signálů. Tři ráno. Čas letěl. Celý jeho plán
závisel na tom, zda skřítci podniknou příští tah ještě před
východem slunce.
Artemis sebou trhl. Už zase odsunuje rodinné záležitosti stranou.
Co se to z něj stává? Jeho otec tady byl to nejdůležitější, ne nějaký
plán na získání peněz.
Julie stála dosud ve dveřích a sledovala ho svýma obrovskýma
modrýma očima. Čekala jako vždycky, až Artemis nějak rozhodne.
A v jeho bledých rysech se výjimečně zračila nerozhodnost.
„No dobře,“ zamumlal nakonec. „To bych tam měl asi zajít hned.“
Protáhl se kolem dívky a vyběhl schody po dvou. Pokoj jeho matky
byl o dvě patra výš, v přestavěném půdním prostoru.
U dveří zaváhal. Co vlastně řekne, jestli se jeho otec nějakým
zázrakem vrátil? Co udělá? Bylo směšné si s tím lámat hlavu. To se
nedalo předpovídat. Lehce zaklepal.
„Mami?“
Žádná odpověď - ale měl pocit, že zaslechl zahihňání, a to ho
okamžitě přeneslo do minulosti. Původně sloužila tahle místnost
jako odpolední pokoj rodičů. Vydrželi sedět celé hodiny na
pohovce, chichotali se jako děti, krmili holuby nebo se dívali na
lodi vyplouvající z dublinského přístavu. Když Artemis starší
zmizel, Angelina Fowlová se k té místnosti upínala víc a víc, až ji
nakonec odmítla opustit docela.
„Mami? Jsi v pořádku?“
Zevnitř tlumené hlasy. Spiklenecký šepot.
„Mami! Jdu dovnitř.“
„Počkej moment. Timmy, přestaň, ty zvíře. Máme návštěvu.“
Timmy? Artemisovi bušilo srdce v hrudi jako mohutný buben.
Timmy - její zdrobnělina pro otcovo jméno. Timmy a Arty, dva
muži jejího života. Už nevydržel čekat. Vběhl dvojitými dveřmi dovnitř.

První jeho dojem bylo světlo. Matka měla rozsvíceno. To bylo
rozhodně dobré znamení. Artemis věděl, kde jeho matka bude.
Věděl přesně, kam se dívat. Ale nemohl. Co když… co když…
„Ano? Co potřebujete?“
Artemis se obrátil, oči pořád sklopené. „To jsem já.“
Jeho matka se zasmála. Vesele a bezstarostně. „To vidím, že jste to
vy, papá. To nemůžete dát svému synovi aspoň jednu noc volno?
Vždyť přece máme líbánky.“
V té chvíli Artemis pochopil. Byla to jen další fáze jejího šílenství.
Papá? Angelina ho považovala za jeho vlastního dědečka. A ten už
je víc než deset let mrtvý. Pomalu pozvedl oči.
Matka seděla na pohovce, oblečená ve svatebních šatech, tvář
neobratně nalíčenou. Ale to ještě nebylo to nejhorší.
Vedle ní seděla napodobenina jeho otce, vytvořená ze žaketu, který
měl na sobě v onen slavný den v katedrále Christchurch před
čtrnácti lety. Šaty byly vycpané papírem a nahoře z košile trčel
vycpaný povlak na polštář s obličejem namalovaným rtěnkou. Bylo
to skoro legrační. Artemis potlačil vzlyk, všechny jeho naděje se
rozplynuly jako letní duha.
„Co říkáš, papá?“ pokračovala Angelina hlubokým hlasem a
zakývala polštářem jako břichomluvec svou loutkou. „Dáš synovi
na jednu noc volno, že?“
Artemis kývl. Co jiného mohl dělat?
„Dobře, na jednu noc. A na zítřek taky. Užijte si to.“
Angelinina tvář zářila upřímným štěstím. Vyskočila z pohovky a
objala syna, kterého nepoznávala.
„Díky, papá. Díky.“
Artemis jí stisk oplatil, i když si připadal jako podvodník.
„Není zač, má… Angelino. Teď už musím běžet. Mám práci.“
Jeho matka se uvelebila vedle napodobeniny manžela.
„Ano, papá. Klidně běžte a nebojte se, my se zabavíme.“
Artemis odešel. Neotočil se. Měl co dělat. Musel vydírat skřítky.
Neměl čas na matčiny vyfantazírované světy.
Kapitánka Myrta Krátká si držela hlavu v dlaních. Přesněji řečeno, v jedné. Druhou rukou šátrala z boku ve vysoké botě, na té
straně, kam kamera nedohlédla. Ve skutečnosti měla hlavu
naprosto jasnou, ale neuškodí, když si její věznitelé budou myslet,
že je ještě mimo. Třeba ji budou podceňovat. A to bude poslední
chyba, kterou kdy udělají.
Myrta sevřela prsty tu věc, která ji tlačila do kotníku. Podle obrysů
okamžitě poznala, co se to tam ukrývá. Žalud! Musel jí padnout do
boty během té mely u dubu. To by mohlo být klíčové. Teď už
potřebovala jen kousíček hlíny, aby se jí kouzelné schopnosti
vrátily.
Myrta se kradmo rozhlédla po cele. Vypadalo to na čerstvý beton.
Ani jediná puklina nebo drolící se roh. Neměla kam zahrabat svou
tajnou zbraň. Opatrně vstala a vyzkoušela, jestli ji ponesou nohy.
Nebylo to tak zlé, trochu se jí třásla kolena, ale jinak byla celkem v
pořádku. Došla ke zdi, přitiskla tvář a dlaně k hladkému povrchu.
Beton byl určitě nedávno položený. Místy byl ještě vlhký. Takže
tohle vězení se speciálně připravovalo pro tuto příležitost.
„Hledáš něco?“ řekl nějaký hlas. Chladný, nemilosrdný hlas.
Myrta zacouvala od zdi. Lidský kluk stál ani ne dva metry od ní, oči
skryté za zrcadlovými brýlemi. Vstoupil do místnosti bez jediného
zvuku. Velice neobvyklé.
„Posaď se, prosím.“
Myrta se nechtěla posadit, prosím. Chtěla to drzé štěně složit
loktem a tu jeho mizernou kůži použít jako prostředek výměnného
obchodu. Artemis jí to viděl na očích. Pobavilo ho to.
„Cukáme se, co, kapitánko Krátká?“
Myrta vycenila zuby, což jako odpověď bohatě stačilo.
„Oba dobře víme, jaká pravidla tady platí, kapitánko. Tohle je můj
dům. Musíš se řídit mými přáními. A moje přání rozhodně
nezahrnují ublížení na těle, myslím tím na mém těle, nebo to, aby
ses pokusila dům opustit.“
V té chvíli to Myrtě došlo.
„Odkud znáš moje …“
Jméno? Hodnost?“ Artemis se usmál, ale příjemný úsměv to nebyl.
„Když nosíš jmenovku…“
Myrta bezděčně přejela rukou po stříbrné jmenovce na kombinéze.