ARTEMIS FOWL

ESO V RUKÁVU

Artemis zkusil vzít za kliku a spálil si dlaň. Bylo zamčeno. Ta
skřítka musela zničit mechanismus pistolí. Chytré! O jeden nejistý
prvek méně. Přesně to by udělal i on sám. Artemis neztrácel čas
tím, že by se pokoušel dveře vyrazit. Byly z těžké oceli a jemu bylo
dvanáct. Aby si tohle spočítal, na to nemusel být ani génius - a on
jím byl. Místo toho se dědic fowlovského panství vrátil k
monitorům a odtamtud sledoval situaci.
Okamžitě věděl, o co policistům jde - poslali dovnitř trolla, aby si
vynutili výkřik o pomoc, ten by si vyložili jako pozvání a vzápětí by
se do sídla vevalila úderná jednotka skřetů. Chytré. A nečekané.
Tohle bylo podruhé, co své protivníky podcenil. Tak či tak, potřetí
se to nestane.
Jak se na monitorech rozvíjelo drama v přízemí, Artemisovy emoce
se změnily z hrůzy v hrdost. Butler to dokázal. Porazil trolla a ani
jednou přitom neprosil o pomoc. Při tomhle pohledu Artemis snad
poprvé v životě skutečně ocenil služby Butlerovy rodiny.
Artemis zapnul třípásmové rádio, které vysílalo na střídajících se
frekvencích.
„Veliteli Břízný, předpokládám, že monitoruješ všechny kanály…“
Z malých reproduktorů chvíli vycházel jen běžný šum a pak
Artemis uslyšel ostré cvaknutí tlačítka mikrofonu.
„Slyším tě, člověče. Co pro tebe můžu udělat?“
„To je velitel?“
Z černé síťoviny se ozval podivný zvuk. Znělo to jako tiché
zařehtání.
„Ne, to není velitel. Tady Klusák, kentaur. A ty jsi ten mizerný
lidský únosce?“
Artemisovi chvíli trvalo, než v mysli zpracoval fakt, že byl uražen.
„Pane… ehm… Klusáku. Ty jsi zřejmě při psychologii chyběl.
Není moudré znepřátelit si únosce. Co kdybych udělal nějakou
hloupost?“
Jaké co kdyby? Už se stalo. Ale na tom nezáleží. Za chvíli z tebe nezbude víc než mrak radioaktivních molekul.“
Artemis se zasmál. „V tom se právě mýlíš, čtyřnohý příteli. Než tu
biobombu odpálíte, budu z tohohle časového pole dávno pryč.“
Teď se zasmál zase Klusák. „Blufuješ, člověče. Kdyby se dalo z
pole nějak uniknout, přišel bych na to. Myslím, že mluvíš …“
Právě v té chvíli naštěstí převzal mikrofon Břízný.
„Fowle? Tady velitel Břízný. Co chceš?“
Jen bych tě rád informoval, veliteli, že i přes ten zrádný tah, o který
jste se pokusili, jsem pořád ještě ochoten vyjednávat.“
„S tím trollem jsem neměl nic společného!“ protestoval Břízný.
„To se stalo proti mé vůli.“
„Fakt je, že se to stalo a že to udělala vaše policie. Pokud jsme si
někdy aspoň částečně důvěřovali, je s tím konec. Takže tady je
moje ultimátum. Máte třicet minut na to, abyste poslali zlato, jinak
nepropustím kapitánku Krátkou. A co víc, nevezmu ji s sebou, až
budu opouštět časové pole, takže po odpálení biobomby se tu
rozpadne.“
„Nebuď hloupý, člověče. Klameš sám sebe. Technika Blátivých
celé věky pokulhává za naší. Prostě neexistuje způsob, jak časové
pole opustit.“
Artemis se naklonil blízko k mikrofonu a zlomyslně se zasmál.
„To můžeš zjistit jen jedním způsobem, Břízný. Jsi ochoten vsadit
život kapitánky Krátké na svůj předpoklad?“
Břízného váhání bylo o to markantnější, že se z reproduktoru
ozýval rušivý šum. Když konečně zazněla odpověď, byla v ní slyšet
právě ta správná míra poraženectví.
„Ne,“ povzdechl. „Nejsem. Dostaneš svoje zlato, Fowle. Tunu.
Čtyřiadvacet karátů.“
Artemis se usmál. Je to docela dobrý herec, ten velitel Břízný.
„Třicet minut, veliteli. Odpočítejte vteřiny, jestli se vám zastavily
hodinky. Čekám. Ale ne dlouho.“
Artemis ukončil spojení a usadil se do otáčivého křesla. Jak to
vypadá, návnadu spolkli. Leprekonští analytici nepochybně odhalili
jeho „neúmyslné“ pozvání. Skřítkové zaplatí, protože se domnívají,
že zlato se jim brzo zase vrátí, až on bude mrtvý. Až ho biobomba
zlikviduje. Což se samozřejmě nestane. Teoreticky.

Butler vypálil tři rány do rámu dveří. Dveře samotné byly z oceli a
kulky by se od nich odrazily tak leda zpátky na něj. Rám byl ale z
původního porézního kamene, ze kterého byla postavena celá stará
budova, a rozdrolil se jako křída. Tohle byla základní bezpečnostní
chyba a bude se muset napravit, jen tahle záležitost skončí.
Pan Artemis čekal klidně ve svém křesle před monitory.
„Pěkná práce, Butlere.“
„Díky, Artemisi. Chvíli to bylo dost zlé. Nebýt kapitánky…“
Artemis kývl. „Ano, viděl jsem to. Hojení, jedno z umění skřítků.
Rád bych věděl, proč to udělala.“
Já taky,“ kývl Butler. „Rozhodně jsem si to nezasloužil.“
Artemis prudce vzhlédl: „Neztrácej naději, příteli. Konec už je na
dohled.“
Butler kývl, dokonce se pokusil o úsměv. Ale ačkoli to byl široký
úsměv, od srdce nešel.
„Za necelou hodinu se kapitánka Krátká vrátí ke svým a my
budeme mít dostatečné prostředky k tomu, abychom mohli
obnovit některé naše méně nechutné podniky.“
Jávím. Já jen…“
Artemis se nemusel ptát, jak to Butler myslí. Věděl přesně, co
služebník cítí. Skřítka jim oběma zachránila život a on ji přesto
pořád drží jako rukojmí. Pro čestného muže, jakým Butler byl, to
bylo skoro nesnesitelné.
„Vyjednávání skončilo. Tak či tak se vrátí ke svým. Kapitánce
Krátké se nic nestane. Na to ti dávám slovo.“
„A Julie?“
„Prosím?“
Je moje sestra v nějakém nebezpečí?“
„Ne. V žádném.“
„Ti skřítci nám prostě přinesou zlato a odkráčejí?“ Artemis tiše
odfrknul. „Ne, doslova takhle ne. Odpálí na Fowl Manor
biobombu, jen co bude kapitánka Krátká pryč.“
Butler se nadechl, aby něco řekl, ale zaváhal. Ten plán byl zřejmě
složitější. Pan Fowl mu o něm řekne, až to bude třeba. Takže místo
aby se začal svého zaměstnavatele vyptávat, prohlásil prostě: Já vám věřím, Artemisi.“
„Ano,“ kývl chlapec a v nakrčeném čele měl vrytou tíží té důvěry,
„já vím.“
Vavřín dělal to, co politikové dovedou nejlépe: pokoušel se
vyhnout odpovědnosti.
„Vaše důstojnice pomohla lidem,“ vztekal se, jak nejdůstojněji a
nejuraženěji uměl. „Celá operace postupovala podle plánu, dokud
ta vaše žena nenapadla našeho zástupce.“
„Zástupce?“ málem se zalkl Klusák. „Tak najednou je troll
zástupce?“
„Ano. Je. A ten člověk z něj nadělal sekanou. Už mohlo být
úspěšně po všem, nebýt neschopnosti vašeho oddělení.“
Za normálních okolností by Břízný v tomhle okamžiku vybuchl
jako papiňák, ale věděl, že Vavřín se chytá stébel a zoufale se snaží
zachránit si kariéru. Proto se velitel jen usmál.
„Poslyšte, Klusáku!“
„Ano, veliteli?“
„Máme teti útok trolla na disku?“
Kentaur dramaticky vzdychl. „Ne, pane, disky došly těsně předtím,
než ten troll vlezl dovnitř.“
„To je škoda.“
Je to vážně smůla.“
„Při výslechu by ty disky byly pro výkonného velitele Vavřína k
nezaplacení.“
Vavřínův klid vylétl komínem. „Dej mi ty disky, Julie! Já vím, že
tam jsou! Tohle je jasné bránění ve výkonu služby.“
Jediný, kdo tady brání ve výkonu nějaké služby, jsi ty, Vavříne.
Tím, že chceš celou tou věcí popohnat svou vlastní kariéru.“
Vavřín zrudl tak, že se vyrovnal i Bříznému. Situace se mu
vymykala z rukou a on to věděl. Dokonce i Vraby Verbena a
ostatní jeho vilové od něj nenápadně ustupovali.
„Pořád ještě tady velím já, Julie, takže mi dej ty disky, nebo tě
vážně nechám vzít do vazby!“
„Opravdu? Ty a čí armáda?“
Vavřínovu tvář na okamžik ovládla dřívější nafoukanost. Ta ale rázem zmizela, když si všiml, že za ním najednou skutečně
nikdo nestojí.
„Tak tak,“ zachechtal se Klusák. „Už nejste výkonný velitel. Teď to
přišlo zdola. Máte slyšení před Radou, ale neřekl bych, že vám tam
chtějí nabídnout místo.“
Zřejmě právě ten Klusákův úsměv byl poslední kapkou, kterou
Vavřínův pohár přetekl. „Dejte mi ty disky!“ zařval a přirazil
Klusáka k boku transportéru.
Břízný byl v pokušení chvíli je nechat, ať se perou, ale teď nebyla
na osobní libůstky vhodná chvíle.
„Ale,“ řekl a namířil na Vavřína ukazováčkem. „Klusáka tady smím
bít jenom já.“
Klusák zbledl. „Pozor na ten prst. Máte …“
Břízného palec náhodou zavadil o kloub a otevřel tím maličkou
trysku. Uvolněný plyn prohnal šipku s uspávadlem latexovou
špičkou prstu přímo do Vavřínová hrdla. Výkonný velitel, brzo zas
už jen strážník, se zhroutil jako kámen.
Klusák si zamnul krk. „Pěkná rána, veliteli.“
Já nevím, o čem to mluvíte. To přece byla nehoda. Úplně jsem
zapomněl, že ten falešný prst mám. Myslím, že se to už několikrát
stalo, že?“
„No jistě. Vavřín bude bohužel několik hodin v bezvědomí. Než se
vzbudí, bude po parádě.“
„Smůla.“ Břízný si dopřál krátký úsměv a pak se vrátil k práci. Je
tady to zlato?“
Jo, zrovna ho přivezli.“
„Dobře.“ Zavolal na Vavřínový muže, kteří tu postávali celí nesví.
„Naložte to na vznášedlo a pošlete ho dovnitř. A žádné
vylomeniny, nebo vám nacpu křídla do krku. Jasné?“
Nikdo neodpověděl, ale jasné to bylo. O tom nebylo pochyb.
„Fajn. Tak jděte na to.“
Břízný zmizel v transportéru a Klusák klusal za , ním. Velitel dobře
zavřel dveře.
Je připravená?“
Kentaur stiskl na pultu několik důležitě vypadajících tlačítek.
„Teď už ano.“
„Chci ji odpálit, jen co to půjde.“ Podíval se dalekohledem
nahoru. „Zbývají nám doslova minuty. Vidím už prosvítat denní
světlo.“
Klusák se zaujatě sklonil ke klávesnici. „Kouzlo , se trhá. Za
patnáct minut budeme nad zemí pěkně za bílého dne. Neutrinové
proudy ztrácejí integritu.“
„Chápu,“ kývl Břízný, což byla v podstatě zase lež. „No dobře,
nechápu. Ale to o těch patnácti minutách ano. To znamená, že
máme deset minut na to, abychom dostali kapitánku Krátkou ven.
Když to nestihneme, budeme tu celému lidstvu na očích.“
Klusák aktivoval další kameru. Tahle byla připojená ke vznášedlu.
Zkusmo přejel prstem po trackpadu. Vznášedlo vystřelilo vpřed,
div neurazilo hlavu Vrabymu Verbenovi.
„Řídíte mistrovsky,“ zabručel Břízný. „Dostane se po schodech
nahoru?“
Klusák ani nevzhlédl od svých počítačů.
„Automatický kompenzátor překážek. Jeden a půl metru vůle. Bez
problémů.“
Břízný ho probodl zamračeným pohledem. „Vy to děláte jenom
proto, abyste mě naštval, co?“
Klusák pokrčil rameny. „Možná.“
„No dobře, buďte rád, že ty ostatní prsty nemám nabité. Jasné?“
Jasné.“
„Fajn. Tak odtamtud dostaňte kapitánku Krátkou.“
Myrta se vznášela pod sloupovím. Mezi modrými pruhy světla se
objevovaly oranžové. Časové pole se trhalo. Zbývalo pár minut do
chvíle, kdy sem Břízný pošle modrou sprchu. Ve sluchátku se ozval
Klusákův hlas.
„Oukej, kapitánko Krátká. Zlato je na cestě. Připravte se opustit
dům.“
„My přece s únosci nevyjednáváme,“ divila se Myrta. „Co se děje?“
„Nic,“ odpověděl Klusák co nejsamozřejměji. Jednoduchá výměna.
Zlato dovnitř, vy ven. Pak tam pošleme bombu. Velká modrá rána
a bude po všem.“
„Ví Fowl o té biobombě?“
Jo. Ví o ní všechno. Tvrdí, že dokáže z časového pole
uniknout.“
„To přece nejde!“
„Správně.“
„Ale to budou všichni mrtví!“
„To je toho,“ odsekl Klusák a Myrta úplně viděla, jak krčí rameny.
„Tak dopadne každý, kdo si něco začne s Národem.“
Myrtou zmítaly protichůdné pocity. Nebylo pochyb o tom, že
tenhle Fowl představuje nebezpečí pro civilizované podzemí. Nad
jeho tělem nikdo slzy prolévat nebude. Ale ta dívka, Julie, to je
neviňátko. Ta by měla mít šanci.
Myrta sestoupila do výše dvou metrů. To bylo tak Butlerovi z očí
do očí. Fowlovi lidé se shromáždili v troskách toho, co bývalo
halou. Zřejmě mezi nimi panoval nesoulad. To vycítila.
Myrta se na Artemise zamračila. „Řekl jsi jim to?“
Artemis jí pohled oplatil. „Co jestli jsem jim řekl?“
„No, skřítko, co jestli nám řekl?“ opakovala Julie bojovně, pořád
ještě byla trochu nedůtklivá po tom mesmeru.
„Nedělej hloupého, Fowle. Víš dobře, o čem mluvím.“
Artemis nedokázal nikdy dělat hloupého dlouho. „Ano, kapitánko
Krátká. Vím. Biobomba. Tvoje starost by byla dojemná, kdyby se
vztahovala i na mě. Ale neznepokojuj se. Všechno běží podle
plánu.“
„Podle plánu?!“ zajíkla se Myrta a ukázala na zkázu, která je
obklopovala. „Tohle byla taky součást plánu? A to, že Butler skoro
přišel o život - to bylo taky v plánu?“
„Ne,“ připustil Artemis. „Ten troll, to byla trochu komplikace. Ale
pro celkový plán nepodstatná.“
Myrta překonala nutkání uhodit toho bledého člověka podruhé a
obrátila se místo toho k Butlerovi.
„Měj přece rozum, pro všechno pod světem! Z časového pole se
uniknout nedá. Nikdy to nikdo nedokázal.“
Butler vypadal jako kamenná socha.
„Když Artemis říká, že se to udělat dá, tak se to dá.“
„Ale co tvoje sestra? To jsi ochoten riskovat její život jen z nějaké
pochybné loajality ke zločinci?“
„Artemis není zločinec, slečno, je to génius. A teď mi prosím
uhni. Sleduji hlavní vchod.“
Myrta vystoupala do výše šesti metrů.
Jste šílenci. Všichni! Během pěti minut z vás ze všech nezbyde víc
než prach! Copak si to neuvědomujete?“
Artemis povzdechl. „Odpověď jsi slyšela, kapitánko. A teď, prosím
- tohle je choulostivá fáze operace.“
„Operace? To je únos! Ani nemáš ďost odvahy, abys to nazval
pravým jménem.“
Artemisovi začala docházet trpělivost.
„Butlere, zbyly nám ještě nějaké narkotizační šipky?“
Obrovitý sluha přikývl, ale neřekl nic. Kdyby v téhle chvíli přišel
rozkaz, aby Myrtu uspal, nebyl si jistý, zda by to udělal - zda by to
vůbec mohl udělat. Naštěstí v té chvíli Artemise zaujal nějaký
pohyb na hlavní cestě.
„Á, vypadá to, že LEPRekoni kapitulovali. Butlere, dohlédni na
předání. Ale zůstaň ve střehu. Naši malí přátelé jsou záludní.“
„No to říká ten pravý,“ zavrčela Myrta.
Butler spěchal ke zničeným dveřím a přitom si kontroloval, zda má
devítimilimetrový Sig Sauer nabitý a odjištěný. Byl skoro vděčný za
nějakou vojenskou akci, která by ho odvedla od jeho dilematu. V
takových situacích měl navrch jeho výcvik. Pro sentiment tu nebylo
místo.
Ve vzduchu se dosud vznášel závoj jemného prachu. Butler přes
něj zamžoural na hlavní cestu. Skřítkovské filtry, které měl na
očích, mu prozradily, že se neblíží žádná teplá tělesa. Ale před
hlavním vchodem byla jakási plošina, která jako by jela sama o
sobě. Vznášela se na polštáři chvějivého vzduchu. Pan Artemis by
jistě chápal, na jakém fyzikálním principu vozík pracuje, ale Butler
se staral jen o to, jestli ho dokáže vyřadit z provozu.
Vozík narazil do prvního schodu.
„Automatický kompenzátor jste říkal?“ ušklíbl se , Břízný.
„Ale no jo,“ odsekl Klusák. „Pracuju na tom.“
Je to výkupné,“ křikl Butler.