ARTEMIS FOWL

SLÁMA

A teď je ta pravá chvíle představit novou tvář z nezemského světa
skřítků. Vlastně ne tak docela novou. Už jsme se s ní setkali, na
LEPRekonské policejní stanici. Nyní je ve vazbě pro nesčetné
krádeže: Sláma Hraboš, permoník kleptoman. Pochybné
individuum, dokonce i podle měřítek Artemise Fowla. Jako by v
tomto vyprávění nebylo už tak dost amorálních jedinců.
Sláma se narodil v typické jeskynní rodině permoníků, ale hned v
raném věku usoudil, že dolování pro něj není, a rozhodl se, že
využije své nadání jinak, konkrétně k tunelování a vnikání,
především k vnikání do domů Blátivých. Samozřejmě to znamenalo
obětovat své kouzelné schopnosti. Lidská obydlí byla posvátná.
Kdo toto pravidlo porušil, musel být připraven nést následky.
Slámoví to nevadilo. Na kouzlech mu nijak zvlášť nezáleželo. V
dolech mu stejně málokdy k něčemu byla.
Pár století mu všechno celkem vycházelo a on si vybudoval docela
výnosný nadzemní obchod se suvenýry. Fungovalo to až do chvíle,
kdy se pokusil prodat pohár Julese Rimeta policistovi v přestrojení.
Od té chvíle ho opustilo štěstí a celkem byl zatčen už dvacetkrát.
Ve vězení strávil čistého času asi tři sta let.
Sláma měl neuvěřitelný dolovací apetýt, což bohužel je doslovný
popis věci. Pro ty, kdo neznají mechanismus, jakým permoníci
dolují, se to pokusím vysvětlit co nejméně nechutně. Stejně jako
někteří plazi dovedou permonícimuži vyhákovat čelist, což jim
umožňuje pozřít několik kilogramů hlíny naráz. Tento materiál se
zpracovává supervýkonným metabolismem: zbaví se všech
užitečných minerálů a pak se… no, vypustí se druhým koncem.
Nádhera, že?
Sláma teď zrovna lhostejně postával v kamenné cele na centrální
policejní stanici. Nebo se aspoň snažil vypadat, že lhostejně
postává a že je úplně klidný. Ve skutečnosti se klepal od hlavy až k
okovaným špičkám bot.
Válka gangů mezi skřety a permoníky právě zuřila naplno a nějaký chytrý elf od policie měl ten dobrý nápad strčit ho do cely plné
rozvášněných skřetů. Možná to byl jen omyl. Ale pravděpodobněji
pomsta, že se pokusil ještě tady na stanici vybrat kapsy policistovi,
který ho zatkl.
„Tak co, permoníku,“ ušklíbl se šéf skřetů, bradavičnatý mladík
poletovaný po celém těle. „Proč se vocaď neprokoušeš?“
Sláma poklepal na zeď. Je tu rostlá skála.“
Skřet se zasmál. „No a co? Tvrdší než ta tvoje permonická lebka
bejt nemůže.“
Jeho kamarádíčkové se zasmáli. Sláma také. Myslel si, že to je na
místě. Mýlil se.
„Ty se mně chechtáš, permoníku?“
Sláma se přestal smát.
„S tebou,“ opravil ho. „Směju se s tebou. Ten vtip byl vážně
dobrej.“
Skřet se blížil, dokud jeho uslintaný nos nebyl jen pár centimetrů
od Slámový tváře. „To na mě jako koukáš spatra, co, permoníku?“
Sláma polkl a počítal. Kdyby teď vyhákoval, patrně by stačil
spolknout vůdce dřív, než by ostatní zareagovali. Jenže skřeti byli
na zažívání mor. Strašně kostnatí.
Skřet vykouzlil kolem zápěstí ohnivou kouli. „Na něco jsem se tě
ptal, pahejle.“
Sláma cítil, jak mu každá potní žláza v těle pracuje na doraz.
Permoníci nemají rádi oheň. Dokonce o plamenech neradi
přemýšlejí. Na rozdíl od ostatních ras skřítků také nijak netouží žít
nad zemí. Je tam moc blízko ke slunci. Je to ironie u někoho, kdo
podniká v oboru osvobozování Blátivých od břemene majetku.
„Tto není nutné,“ zakoktal. Jen jsem se snažil chovat přátelsky.“
Jo přátelsky,“ ušklíbl se bradavičnatý. „Nikdo z tvýho rodu nemá
šajna, co to je. Jste zbabělí zrádci, co jednomu klidně vrazí nůž do
zad, takoví jste všichni do jednoho.“
Sláma diplomaticky kývl. Jsou známy případy, kdy jsme byli
poněkud nespolehliví.“
„Poněkud nespolehliví! Prý poněkud nespolehliví! Na mýho bráchu
Slize si počkala banda permoníku, co se zamaskovali za hromady
hnoje! Brácha se dodnes kloudně nepostaví.“
Sláma soucitně pokyvoval. „Stará past s hnojem. Ostuda. To je
jeden z důvodů, proč s Bratrstvem nepeču.“
Bradavičnatý válel ohnivou kouli mezi prsty. „Pod tímhle světem
jsou jenom dvě věci, co fakt nesnáším.“
Sláma tušil, že se vzápětí dozví, které to jsou.
Jedna jsou smradlaví permoníci.“
Nic překvapivého.
„A druhá jsou takoví, co zraděj vlastní druh. A hele, co slyším - ty
jsi obojí najednou!“
Sláma se nešťastně pousmál. Já už mám prostě takovou kliku.“
„S tím nemá klika nic společnýho. Štěstí mi tě přihrálo do ruky.“
Jindy by Sláma patrně podotkl, že klika a štěstí jsou v podstatě
totéž. Dnes ale ne.
„Máš rád ohníčky, permoníku?“
Sláma zavrtěl hlavou.
Bradavičnatý se zasmál.
„No tak to je teda smůla, protože já ti za chvilku tuhletu ohnivou
kouli nacpu do chřtánu.“
Permoník těžce polkl. Tohle je pro Bratrstvo permoníku typické.
Co permoníci nesnášejí? Oheň. Kdo jediný dokáže vyrábět ohnivé
koule? Skřeti. Takže koho permoníci neustále provokují? To je
vážně na hlavu.
Sláma zacouval ke zdi.
„Hele, bacha. Mužem chytit všichni.“
„My ne,“ ušklíbl se bradavičnatý a popotáhl kouli do dvou
prodloužených nosních dírek. „My jsme ohnivzdorní.“
Sláma přesně věděl, co bude dál. Až příliš často to vídal v
zastrčených tunýlkách. Banda skřetů přepadla osamělého bratra
permoníka, přidrželi mu ruce a nohy a jejich vůdce mu pak napálil
dvojitou dávku rovnou do obličeje.
Bradavičnatému se chvěly nozdry, jak se připravoval vyfrknout
vdechnutou ohnivou kouli. Sláma se klepal strachy. Měl jedinou
šanci. Skřeti totiž udělali zásadní chybu: zapomněli mu držet ruce.
Skřet se nadechl ústy a pak je zavřel. To aby měl proud ohně vetší
tlak. Trochu zaklonil hlavu, namířil na permoníka nosem a vyfoukl.
Sláma bleskově vrazil oba palce bradavičnatému do nozder. Bylo to nechutné, to jistě, ale pořád lepší než se stát pečínkou po
permonicku.
Koule neměla kam letět. Odrazila se od bříšek Slámových palců a
vletěla skřetovi zpátky do hlavy. Cestu nejmenšího odporu
představovaly slzné kanálky, takže plameny se změnily v prudké
tenké proudy a vystřelily skřetovi těsně pod očima. Po stropě cely
se rozlilo moře plamenů.
Sláma vytáhl palce, spěšně si je otřel a pak je strčil do úst, aby si je
aspoň trochu zhojil slinami. Samozřejmě že kdyby nepřišel o
kouzelné schopnosti, mohl by si spálené prsty vyhojit pouhou silou
vůle. Ale ztráta kouzla prostě byla cena, kterou se platilo za
kriminální existenci.
Bradavičnatý byl na tom hůř. Z každého otvoru v hlavě mu stoupal
kouř. Skřeti jsou sice skutečně ohnivzdorní, ale zbloudilá ohnivá
koule mu slušně ožehla všechny trubice. Kolébal se jako chaluha a
pak padl tváří dolů na betonovou podlahu. Něco křuplo. Nejspíš
skřeti nos.
Ostatním členům bandy se to nelíbilo.
„Koukejte, co proved kápovi?!“
„Ten pahejl smradlavej!“
„Usmažíme ho!“
Sláma couvl ještě víc. Doufal, že ostatní skřeti ztratí odvahu, až
vyřadí jejich vůdce. Zjevně se tak ale nestalo. Ačkoli to bylo
naprosto proti permoníkově povaze, neměl jinou možnost než
zaútočit.
Vyhákoval čelist, skočil dopředu a sevřel do zubů hlavu nejbližšího
skřeta.
„Chpátky!“ rozkřikl se přes překážku v ústech. „Chpátky, hebo to
hách káhoch hchychá!“
Skřeti ztuhli. Nevěděli, co dál. Samozřejmě všichni viděli, co
dokážou řezáky permoníka napáchat se skřeti hlavou. Nic pěkného.
V sevřených rukou všech se objevily ohnivé koule.
Já hách hahuu!“
„Všechny nás nedostaneš, pahejle.“
Sláma bojoval s touhou skousnout. Je to ten nejsilnější popud, jaký
permoníci mají, genetická paměť ustálená během tisíců let strávených dolováním. To, že skřet v jeho ústech sebou slizce
vrtěl, mu taky nepřidalo. Slámový možnosti se tenčily. Banda se
blížila a on byl s plnou pusou bezmocný. Měl nejvyšší čas do toho
jablka kousnout. Ne, promiňte, tenhle vtip se moc nepovedl.
Vtom se rozlétly dveře a do malého prostoru cely vpadla snad
kompletní četa policistů. Permoník ucítil na spánku chladný kov
hlavně.
„Vyplivni vězně,“ přikázal něčí hlas.
Sláma s radostí uposlechl. Úplně poslintaný skřet se zhroutil na
podlahu a začal se dávit.
„A vy, skřeti, to uhaste.“
Ohnivé koule zhasínaly jedna po druhé.
Já za to nemůžu,“ kňoural Sláma a ukazoval na svíjejícího se
bradavičnatého. „Podpálil se sám.“
Policista zastrčil zbraň a vytáhl želízku.
„Mně je úplně jedno, co si navzájem provedete,“ prohlásil, otočil
Slámu a zacvakl mu pouta. „Být po mém, strčím vás všechny do
jedné velké místnosti a za týden ji přijdu vystříkat hadicí. Jenže tebe
chce velitel Břízný vidět nad zemí, a to tak, že okamžitě.“
Sláma Břízného znal. Velitel měl na triku už několik jeho návštěv
ve státní ubytovně. Jestli ho teď chce Julius vidět, tak ho nejspíš
nezve na panáka ani na video.
„Teď? Ale vždyť nahoře je den! Spálím se!“
Policista se zasmál.
„Tam, kam pojedeš, kamaráde, tam den není. Tam totiž není vůbec
nic.“
Břízný čekal na permoníka v portálu do časového pole. Ten portál,
to byl další Klusákův vynález. Skřítkové mohli do časového pole
vstupovat a zase ho opouštět, aniž porušili změněný tok času
uvnitř. To v podstatě znamenalo, že ačkoli trvalo skoro šest hodin,
než se Sláma dostal nahoru, vstoupil do pole jen několik okamžiků
poté, co Břízného napadlo pro něj poslat.
Sláma byl v poli poprvé. Stál a díval se, jak za chvějivou kupolí
pokračuje život přehnaným tempem. Auta svištěla kolem
neuvěřitelnou rychlostí a oblaka se řítila po nebi, jako by je hnal uragán.
„Slámo, ty zatracený recidivisto!“ zařval Břízný. „Už si ty hadry
můžeš sundat. Pole má UVfiltr, nebo mi to aspoň tvrdili.“
Permoník dostal na El krycí oblek. I když permoníci mají velmi
silnou kůži, jsou extrémně citliví na světlo a na slunci se spálí za
necelé tři minuty. Sláma si svlékl přiléhavý oděv.
„Rád vás zase vidím, Julie.“
„Pro tebe jsem velitel Břízný.“
„Tak teď už velitel. Hm, slyšel jsem. To se nějaký úředník spletl,
ne?“
Břízného zuby drtily doutník ve žvanec.
„Nemám čas na drzosti, trestance. A jediný důvod, proč tě
nenakopu do zadku, je to, že pro tebe mám práci.“
Sláma se zamračil. Jakýpak trestance? Já mám jméno, Julie.“
Břízný přidřepl tak, aby byl ve stejné výšce jako permoník. Já
nevím, v jakém bájném světě to žiješ, trestance, ale v tom
skutečném jsi kriminálník a moje práce je dbát o to, abych ti co
nejvíc znepříjemňoval život. Takže jestli čekáš zdvořilosti jenom
proto, že jsem proti tobě asi patnáctkrát svědčil, tak na to rychle
zapomeň!“ , Sláma si mnul zápěstí v místech, kde mu pouta
zanechala červené rýhy.
„No dobře, veliteli. Nemusíte se hned vztekat. Já „ nejsem vrah,
vždyť víte, jsem jenom malý zlodějíček.“
„Slyšel jsem, že to před chvílí už málem nebyla pravda.“
„Za to jsem nemohl. Napadli mě.“ Břízný si vrazil do úst nový
doutník.
„No, to je jedno. Teď prostě půjdeš se mnou, a ne abys někde něco
ukradl.“
„Dobře, veliteli,“ odvětil Sláma nevinně. Nic dalšího už krást
nepotřeboval: sbalil Bříznému kartu pro vstup do pole, když velitel
udělal tu chybu a naklonil se k němu.
Došli až k hlavní cestě. „Vidíš to sídlo?“
„Jaký sídlo?“
Břízný se k němu prudce otočil: „Na tohle nemám kdy, trestance.
Skoro půlka zastaveného času uběhla. Ještě pár hodin a jeden z
mých nejlepších policajtů dostane modrou sprchu!“
Sláma pokrčil rameny. „Do toho mi nic není. Já jsem jenom
kriminálník, nezapomeňte. A mimochodem - je mi jasné, co po
mně chcete, a rovnou říkám ne.“
Ještě jsem tě ani o nic nepožádal.“
„Vždyť je to jasný. Jsem machr na vloupačky do domů. Tohle je
dům. Vy dovnitř nemůžete, protože byste přišli o svý kouzelný
schopnosti, no a ty moje už jsou stejně pryč. Jedna a jedna jsou
dvě.“
Břízný vyplivl doutník. „Copak ty v sobě nemáš vůbec žádnou
občanskou hrdost? Tady je v sázce celý náš způsob života!“
„Můj ne. Skřítkovské vězení nebo lidské vězení, mně je to fuk.“
Velitel o tom přemýšlel.
„No dobře, ty slizoune. Prominem ti padesát let trestu.“
„Chci amnestii.“
„Ani náhodou, Slámo.“
„Berte nebo nechtě být.“
„No dobře, tak pětasedmdesát a zbytek v nejnižší nápravné
skupině. Ty ber nebo nech být.“
Sláma předstíral, že přemýšlí. Bylo to celkem jedno, protože stejně
hodlal zdrhnout.
„Budu na cele sám?“
Jo, jo. Sám. Tak co - uděláš to?“
„No dobře, Julie. Ale jen proto, že jste to vy.“
Klusák hledal odpovídající barvu kamzornice.
„Řekl bych oříšková. Nebo možná žlutohnědá. Máte skutečně
neobyčejné oči, pane Slámo.“
„Díky, Klusáku. Máma vždycky říkala, že jsou na mně to nejhezčí.“
Břízný přecházel transportérem tam a zpátky.
„Uvědomujete si, vy dva, jak málo máme času? Vykašlete se na
barvu, Klusáku. Prostě mu dejte tu kameru.“
Kentaur pinzetou vytáhl čočku z roztoku.
„To není taková malichernost, jak si myslíte, veliteli. Čím přesněji
to sedí, tím méně původní oko ruší.“
„No dobrá, dobrá, hlavně sebou hoďte.“ i Klusák popadl Slámu za
bradu a znehybnil si ho. „Tak, a je to. Budeme celou cestu s vámi.“
Klusák zapletl malý váleček do hustého trsu chlupů, které Slámovi
trčely z ucha.
„Taky zvukově budete napojený. Kdybyste nás potřeboval přivolat
na pomoc.“
Permoník se křivě usmál. „Promiňte, že nepukám jistotou.
Vždycky jsem si lip poradil sám.“
Jestli se dá sedmnácti odsouzením říkat, že si poradíš lip,“ zasmál
se Břízný.
„Tak teď najednou máme čas vtipkovat, co?“
Břízný ho popadl za rameno. „Máš pravdu, nemáme. Jdeme!“
Odtáhl Slámu přes travnatý svah ke skupince třešní.
„Chci, aby ses tam prokopal a zjistil, jak to, že ten Fowl toho o nás
tolik ví. Nejspíš nějaké sledovací zařízení. Ať je to co je to, znič to.
Najdi kapitánku Krátkou, pokud to půjde, a zjisti, co se pro ni dá
udělat. Jestli je mrtvá, tak nám to aspoň uvolní ruce pro
biobombu.“
Sláma se rozhlédl po okolí. „Nelíbí se mi to.“
„Co se ti nelíbí?“
„Ta půda tady. Cítím vápenec. Základy z rostlé skály. Třeba se
dovnitř vůbec proniknout nedá.“
Došel k nim Klusák. „Udělal jsem průzkum. Původní budova stojí
celá na kamenných základech, ale některé z novějších přístavků
sahají až na jíl. Ten vinný sklípek v jižním křídle má zřejmě
dřevěnou podlahu. Pro někoho s takovou pusou jako vy by to
neměl být problém.“
Sláma se rozhodl brát to jako konstatování faktu a ne jako urážku.
Rozepnul si zadní díl tunelovacích kalhot. „Tak dobrá. Ustupte.“
Břízný a ostatní policisté se běželi schovat, ale, Klusák, který ještě
nikdy v životě neviděl permoníka, jak tuneluje, se rozhodl, že se na
to podívá.
„Hodně štěstí, Slámo.“
Permoník vyhákoval čelist.
„Echuu,“ zahuhňal a sklonil se na start.
Kentaur se rozhlédl.
„Kam všichni …“
Tu větu už nedořekl, protože ho do tváře zasáhla hrouda čerstvě
spolknuté a ještě čerstvěji zpracované hlíny. Než si protřel oči,
zmizel Sláma v chvějící se díře a třešňové stromy se otřásaly
smíchem.
Sláma se držel jílovité žíly ve vulkanickém záhybu skály. Příjemná
konzistence, ne moc volných kamenů. Zato spousta hmyzu. Ten
prospívá silným a zdravým zubům, které jsou pro každého
permoníka nejdůležitější. Zuby jsou taky to první, na co se
případný budoucí druh nebo družka dívá. Sláma se zanořil co
nejhlouběji k vápenci, břichem se skoro dřel o skálu. Čím hlubší
tunel, tím menší nebezpečí, že se nahoře propadne zem. V dnešní
době nemůže být nikdy dost opatrnosti, při všech těch senzorech
pohybu a nášlapných minách. Blátiví si dokážou vymyslet
neuvěřitelné věci, jen aby svoje cennosti ochránili. Ostatně k tomu
mají dobrý důvod.
Sláma cítil po levici nějaké centrum chvění. Králíci. Permoník si
uložil to místo do svého vnitřního kompasu. Vždycky je dobré
vědět, kde se skrývá místní život. Minul noru a pokračoval podél
základů domu severozápadním směrem.
Vinné sklepy není nikdy těžké najít. Během staletí zbytky vína
prosáknou podlahou a zem pod nimi nasaje osobnost vína. Tohle
bylo vážné, nic drzého. Náznak ovoce, ale ne tolik, aby to vylehčilo
chuť. Rozhodně výjimečné víno ze spodní police stojanu. Sláma
říhnul. Tohle byl dobrý jíl.
Permoník namířil otevřenou pusu vzhůru a prorazil podlahu.
Vytáhl se dírou nahoru a vytřepal z kalhot poslední zbytky
recyklované hlíny.
Naštěstí se ocitl v temné místnosti, která byla pro zrak permoníka
jako dělaná. Jeho sonar ho dovedl k volnému místu na podlaze.
Metr doleva a byl by vylezl do velikého sudu italského červeného.
Sláma si znovu zahákoval čelist a došel ke zdi. Přitiskl ucho
podobné lastuře k červeným cihlám. Na okamžik zůstal úplně bez
hnutí a vnímal vibrace domu. Hodně bzučení na nízké frekvenci.
Někde tu byl generátor a dráty teklo hodně šťávy.
A kroky. Dost nahoře. Snad ve třetím patře. A něco blízko. Nějaké bouchání. Kov o cement. A zase. Někdo něco stavěl. Nebo
rozbíjel.
Něco mu přeběhlo kolem nohy. Sláma to instinktivně rozmáčkl.
Byl to pavouk. Jenom pavouk.
„Promiň, kamaráde,“ řekl šedé šmouze. Jsem trochu nervózní.“
Schody byly samozřejmě dřevěné a podle pachu aspoň sto let staré.
Takové prozradí každého vetřelce lépe než našlápne senzory. Sláma
stoupal při kraji, kladl jednu nohu před druhou. Těsně u zdi má
dřevo největší oporu a je méně pravděpodobné, že schody budou
vrzat.
Není to ale tak snadné, jak to vypadá. Permoníci mají nohy
uzpůsobené spíš k hrubému hrabání, ne k jemnému baletu nebo
balancování na dřevěných schodech. Přesto se Sláma dostal ke
dveřím bez nehody. Několik drobných zaskřípnutí, ale nic
takového, co by zachytily lidské uši nebo přístroje.
Dveře byly samozřejmě zamčené, ale pro kleptomana permoníka to
byl tak snadný úkol, jako by byly dokořán.
Sláma sáhl do bradky a vytrhl jeden tlustý vous. Vousy permoníků
jsou úplně jiné než lidské. Slámový vousy a vlasy byly vlastně
antény, které mu pomáhaly navigovat a vyhýbat se nebezpečí v
podzemí. Jak se vlas nebo vous vytrhne ze svého póru, velmi rychle
ztuhne. Sláma zkroutil jeho konec v několika vteřinách, než vous
úplně ztvrdnul. Dokonalý šperhák.
Jednou rychle zavrtěl v zámku a ten se poddal. Byl jen na dvě
západky. Tomu říkají bezpečnost? To je pro lidi typické, útok zdola
nikdy nečekají. Sláma vyšel do chodby s parketovou podlahou.
Odevšad tu byly cítit těžké peníze. Mohl by si tady nadělat
bohatství, jen kdyby měl čas. Hned za násloupím uviděl kamery.
Docela dobrá práce, byly schované v přirozených stínech, ale
přesto bdělé. Sláma chvíli stál a počítal, kde tak mohou mít slepé
místo. Tři kamery v jedné chodbě. Přejezd každých devadesát
vteřin. Tudy se projít nedá.
„Můžete požádat o pomoc,“ řekl hlas v jeho uchu.
„Klusáku?“ Sláma zamířil kamzornicí na nejbližší kameru. „Můžete
udělat něco s tímhle?“ zašeptal.
Permoník slyšel zvuky ťukající klávesnice a jeho pravé oko náhle najelo blíž jako objektiv kamery.
„Šikovné,“ vydechl Sláma. „To si budu muset pořídit.“
Z malého sluchátka zapraskal Břízného hlas: „Ani náhodou,
trestance. To je výhradně pro služební účely. Ostatně, k čemu by ti
ve vězení byla? Abys viděl hezky zblízka na protější stranu cely?“
„Vy máte vážně úžasné způsoby, Julie. O co vám jde? Žárlíte, že
mně se povedlo něco, co vám ne?“
Láteření Břízného přerušil Klusák.
„Oukej, mám to. Obyčejná videosíť. Dokonce ani ne digitální.
Budu přes naše antény vysílat smyčku posledních deseti vteřin do
všech kamer. To by vám mělo hodit pár minut k dobru.“
Sláma celý nesvůj přešlápl. Jak dlouho to potrvá? Jsem tady dost na
ráně.“
„Už to začalo,“ ujistil ho Klusák. „Tak sebou hněte.“
„Víte to určitě?“
„Samozřejmě že to vím určitě. Úplně jednoduchá elektronika. S
lidskými sledovacími vynálezy jsem si dokázal poradit už v
mateřské školce. Budete mi prostě muset věřit.“
To bych radši věřil lidem, že nějaký druh úplně nevyhubí, než bych
věřil policejnímu konzultantovi, pomyslel si Sláma. Nahlas ale řekl:
„Oukej, jdu na to. Konec.“
Plížil se chodbou. Dokonce i jeho ruce se plížily, poplácávaly
vzduch, jako by se tím mohl vylehčit. Ať už kentaur udělal cokoli,
zřejmě to fungovalo, protože po schodech se nehnali žádní
rozčilení Blátiví a nemávali primitivními zbraněmi na střelný prach.
Schody. Ach, schody. Sláma schody miloval. Byly jako předem
vyhloubené šachty. Zjistil také, že na jejich konci je vždycky ta
nejlepší kořist. A tohle bylo nějaké schodiště. Mořený dub, velmi
složitě vyřezávaný, což obvykle znamená buď osmnácté století,
nebo nechutné bohatství. Sláma zamnul prstem ozdobný sloupek.
V tomhle případě možná obojí.
Nebyl ale čas lelkovat. Schody obvykle nezůstanou opuštěné
dlouho, zvlášť během obléhání. Kdo může tušit, kolik
krvežíznivých zabijáků čeká za každými dveřmi a třese se jen na to,
aby si k ostatním trofejím mohli přidat i preparovanou hlavu
permoníka?