Právnické ESO

Kapitola 25

25.

,,Myslet si můžeš, co jen chceš a teď mi hezky vysvětlíš, co to mělo sakra znamenat. Proč jsi ho dráždil? Co mezi vámi je, že vás to dohnalo k takovému stupidnímu chování? Kdybych ho nezarazila, tak je snad po tobě." Postupně jsem zvyšovala hlas a upírala na něj zuřivý pohled. Trochu se pousmál.

,,Byl jsem jen trochu víc rozčílený, že ze všech těch pacholků, co se tam předváděli, to musel být zrovna on. Nejhorší ze všech." Vysvětloval mi klidně.

,,Aha a není to spíš tím, že to byl on a ne ty?" položila jsem mu přímou otázku.

,,Možná že i tím. Ale teď vážně Joo. On není ten pravý pro nějaký vztah. Je to sukničkář a dobře to skrývá. Nezačínej si s ním. A zbil mě. Je to násilník!" dělal si ze mě srandu.

,,Jen mi tu nedělej přednášku o morálce. Ty sám jsi to potřeboval, a jestli je takový, jak říkáš tak on taky. Měla jsem vás nechat, abyste se tam v poklidu pozabíjeli." Rezignovaně jsem si založila ruce. Rozhodnutá, že už mě nebudou zajímat žádní chlapy, jsou z toho jen potíže.

,,Ale neudělala jsi to. Záleží ti na mě Joo." I přesto, že byl rozbolavělý a vypadal rozhodně špatně, byl trochu pobledlý a zítra bude hrát všemi možnými barvami, teď měl napuchlý ret. A červenalo mu oko. Zvednul se a sedl si blíž ke mně. Nedůvěřivě jsem si ho měřila. On přivíral oči a pozoroval mě. I když byl tak hnusně zbitý, vypadal neobyčejně sexy a roztomile. Divná kombinace. Jak nějaký bojovník z dávných dob.

,,Já jen nemám ráda, když se strhne taková bitka. A jsi můj klient, nic víc v tom nehledej." Protestovala jsem. Ale zase měl pravdu. Byla jsem bez sebe strachy, když tam ležel na zemi skoro jako polomrtvý. Bála jsem se o něj a hodně.

,,Mě neobalamutíš. Znám tě jen pár týdnů Joo. Ale jsi tak snadno čitelná. Je to roztomilé. Jak střídáš výrazy, když ti řeknu pravdu, kterou nechceš slyšet." Stále mě ohromoval svými postřehy o mé osobě. Znal o mě takové ty krásné maličkosti, co o sobě znají jen páry. Ale ne. On bude moje zkáza.

,,Přestaň." Zašeptala jsem. Ale to on nechtěl. Protože, se ke mně naklonil, aby mě políbil, ale já jsem stihla odklonit hlavu.

,,Joo. Dovedla bys mě do mé postele? Tam to pro mě bude pohodlnější." řekl, když jsem dlouho mlčela a odmítala k němu otočit hlavu. Přikývla jsem. Pomohla jsem mu na nohy a on se mě pak chytil kolem pasu, aby se o mě opřel. Tiše zasyčel bolestí. A pomalu jsme se dobelhaly k jeho ložnici. Položila jsem ho na měkkou matraci. Pak jsem chtěla odejít, ale chytil mě za ruku.

,,Zůstaň tu se mnou. Slíbila jsi, že mi pomůžeš." Zaskučel tiše. Zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

,,A to jsem udělala. Jsi bezpečně doma a ošetřený, co bys chtěl? Zazpívat ukolébavku?" dělala jsem si srandu, ale on se na mě podíval takovým klučičím pohledem, jako by to bral v úvahu.

,,Co když budu potřebovat na záchod, nebo něco k pití?" zakňoural.

,,Tak ti zavolám Blackieho." Navrhla jsem. Ale on hned začal vrtět hlavou na zápor.

,,On je teď někde už úplně namol, to nemá smysl." Andílkovsky se na mě usmál. Protočila jsem nad tím oči, což pro něj znamenalo tichý souhlas. Přikryl se svou přikrývkou a odhrnul ji na druhé straně postele.

,,Děláš si ze mě srandu že?" ukázala jsem na prázdné místo vedle něj, které čekalo na mě.

,,Jsem úplně zřízený, myslíš, že na tebe teď budu něco zkoušet?" nevinně na mě zamžoural. Možná to byla pravda, ale nejsem si jistá, jestli bych to vůbec měla riskovat. Ještě k tomu tam zmínil to nenápadné slovíčko teď. Ale nakonec jsem zapudila všechny myšlenky, typu mám nebo nemám. A vlezla si pod deku vedle něj. Ale otočila jsem se k němu zády. Nevýhoda toho, že nevím, co dělá. Protože jsem slyšela, jak se chvíli převaluje a pak jsem měla dojem, že se otočil tváří ke mně.

,,Sladké sny Joo." Zamumlal tiše.