Právnické ESO

Kapitola 37

37.

,,Ahoj Bello budeš mi chybět." Zamumlala jsem do sluchátka mobilu. Bella už musí odjet zpátky. Její výstava skončila.

,,Přestaň, zníš, jako bychom se už neměli nikdy vidět. Příště přijedeš ty. Skončila si případ a budeš mít chvíli čas. Tak zatím, už musím do letadla. Měj se Joo!" rozloučila se chvatně a zavěsila mi. Bude mi tu chybět. Až se budu vzpamatovávat z toho všeho, co se v poslední době stalo a hlavně z toho jakým způsobem jsem to pohnojila.

Rychle jsem uklidila mobil do malé kabelky a pověsila si ji na rameno. Měla jsem na sobě zelené lesklé šaty bez ramínek. Já se v těchto vyžívám. U pasu jsem měla květinu, rozhodně to vypadalo božsky. Na nohou vysoké páskové botky. Prostě, jako vždy. Mám ráda, když vyniknou moje dlouhé štíhlé nohy. Není nikdo, kdo by se po nich nepodíval. Kupodivu, dneska jsem se ale oblékala, jako ve snách. Bylo mi špatně. Opravdu mě bolelo břicho z toho stresu. Bála jsem se. Dokonce jsem i přemýšlela, že nikam nepůjdu. Ale pak mi zavolali z recepce, že už pro mě přijelo auto a čeká před vchodem. Tak jsem si pospíšila. Zamkla jsem za sebou dveře a sjela výtahem dolů. V autě na mě čekal i můj šéf ve slušivém kvádru.

,,No teda Jossie. Jak to že vypadáš vždycky tak dobře?" složil mi poklonu, hned jak jsem se uvelebila vedle něj. Letmo jsem pozdravila Jacka pak i Johna. Pak jsem byla úplně mimo a koukala z okýnka ven, dokud jsme nepřijeli před podnik, před nímž se rojil dav lidí. Mezi nimi byla ale udělaná cestička z červeného koberce, kolem kterého stála ochranka a tlačila lidi dál, abychom mohli projít. Na chvíli mě oslepily blesky fotoaparátů. Netušila jsem, že se na nás hned tak sesypou. Ale spíš na mě. Všichni skandovali, že jsem skvělá a nevím co všechno. Docela mě to uvádělo do rozpaků. Konečně jsme se dostali dovnitř. Byli tu jen lidi, co měli V.I.P. vstupenky, přece jenom tenhle koncert, byl víc komornější, než na jaký byli jeho fanoušci zvyklí. Rozhlížela jsem se kolem sebe v domnění, že se každou chvíli někde objeví. A pak mi došlo, že asi první bude koncert a pak nějaká oslava. Došly jsme k jednomu ze stolků a usadili se. Po chvíli se objevil zářící Blackie. Objednal velkoryse rundu alkoholu a připil na mě. Pak světla v klubu pohasla. Podium, které bylo ještě před chvílí zahalené černým plátnem, teď bylo odhaleno. Stála tam celá jeho skupina a on patřící a přesto odříznutý od nich uprostřed podia v kuželu světla. Vyrazilo mi to dech a fascinovaně jsem na něj nemohla přestat zírat. Měl sklopenou hlavu. V rukou držel svoji černobílou gibsonku. Jeho prsty na krku kytary, hledaly správný prstoklad akordu, zatímco druhá ruka třímala trsátko. Nevím, co mě to napadlo všímat si takových drobností, jako třeba jednoho uvolněného pramenu jeho tmavých vlasů.

Tvář mu halil stín, takže jsem neviděla, jak se tvářil, ale když měl začít zpívat, tak zvedl hlavu k mikrofonu. V tu chvíli jsem zkameněla a němě zírala na něj. On se totiž podíval přímo na mě, jako by mu někdo předem řekl, kde budu a byl na mě připravený. Vyhledal moje oči a pak už bylo nemožné se od něj odpoutat. Začal zpívat jednu z písniček z jeho nového alba. Hltala jsem očima jeho každičký pohyb, pousmání, to jak přivíral oči. Myslím, že snad až teď mi došlo, jak nádherný má hlas, v plném rozsahu. Jestli v tu chvíli někdo požadoval pozornost, byl to nadlidský úkol, jelikož jsem byla v jiné dimenzi.

,,Vítám Vás tu!" promluvil, když dozpíval první písničku. Jednou rukou chytil mikrofon a očima bloudil po sále.

,,Všichni víte, proč se tohle koná. Vyhrál jsem soudní spor, ale popravdě, i kdyby ne. Stejnak by se to konalo. Takže si to užijte." Mrknul na nás. Pak začal se svým repertoárem. Odehrál asi ještě 4 další písničky, pak znovu promluvil k fanouškům.

,,A teď bych chtěl zahrát píseň, co jsem napsal během několika posledních týdnů. Hodně se toho dělo, ale našel jsem si čas. Myslím, že všichni poznáte, o čem bude." Řekl podivně pohnutým hlasem. Už se na mě nedíval. Na chvíli sklonil hlavu a pak se posadil na stoličku, jeho asistent mu vyměnil elektrickou kytaru za akustickou.

,,Jmenuje se Ice Quinne." Dodal rychle. Zamračila jsem se. Měla jsem divné tušení. Jeho prsty začaly vybrnkávat krásnou melodii, kterou uvedl v dokonalost svým hlasem a ještě víc textem písně. Poznala jsem hned u první sloky, že je o mě. O nás dvou. Nebyla o tom, že bych mu zlomila srdce, bylo v ní jen to dobré. Trochu jsem se zastyděla, když se v refrénu, pořád opakovalo, jak ledová královna roztává v mém náručí, což znamenalo v jeho. Všechno co jsem s ním zažila, se najednou vrátilo. A samozřejmě všichni věděli, o čem je ta písnička. Protože, jsem na sobě cítila desítky pohledů. A ta písnička, byla nádherná. Tom se na mě při ní nedíval, koukal na to, co hraje na kytaru, ale když dohrál, okamžitě se na mě podíval. Mě hořely tváře, ale pohled jsem neodvrátila. Měla jsem neodolatelnou chuť se rozeběhnout k němu a vyskočit na podium. Vzedmula se ve mně vlna citu k němu.

Co čeká, že udělám? Skousla jsem si ret. Co mám dělat? Bezradně jsem si poposedla. Jestli mi tou písní chtěl vyslat nějakou zprávu, tak bych za ním měla jít, ale co když to tak není? Co když tím jen uzavřel jednu velkou kapitolu? On to vyřešil za mě.

Když uviděl, jak jsem nerozhodná a zmatená. Sundal ze sebe kytaru a ladně se postavil. Já jsem se postavila ve stejnou chvíli. Vpíjel se svým pohledem do mých očí, aby z nich vyčetl jasnou odpověď. Pak se dělo všechno rychle. On seskočil z nízkého podia na podlahu. Lidé kolem něj si udiveně šeptali, ale usmívali se a uhýbali mu z cesty. Udělala jsem pár váhavých kroků k němu. Viděla jsem jeho lesknoucí se oči a chtělo se mi brečet, ale v tuhle chvíli to bylo adekvátní. Kdo by při tomhle neplakal?

Došel ke mně. Teď chvíli nevěděl co dál. Tak jsem udělala poslední krok a padla mu do náruče.

,,Scházel jsi mi!" zašeptala jsem rozechvěle. Jako bych ho neviděla věky. On mě málem udusil ve svém objetí. Já jsem mu omotala ruce kolem krku a odtáhla hlavu, abych na něj viděla.

,,Už jsi přišla k rozumu moje královno?" široce se na mě usmíval a mně se nad tím roztékalo srdce.

,,Když ty jsi tak neodbytný!" opáčila jsem. On se začal smát a lidi poblíž, co to slyšeli, se k němu přidali. Tak jsem ho umlčela polibkem. Už se nesmál a vřele mi opětoval moje polibky. Kolem nás se spustila vřava. Všichni začali pískat, tleskat a křičet. Bylo to jak v nějakém romantickém filmu, kdy se na konci všechno v dobré obrátí. Prostě doják. Ale já věděla, že zas tak lehké to nebude. S Tomem určitě ne! Ale rozhodla jsem se. A myslím, že dobře. Možná i víc než to. Miluji ho a on mě! Co víc si jen přát?

Nakonec mě přece jenom uhnal.

KONEC