Dvojí život

Pravda bývá mnohdy šílenější, než lež...

Tris:

Když jsem otevřela oči, první co jsem zahlédla bylo světlo, spoustu světla. Tolik světla, že mě to na chvíli oslepilo a proto jsem oči raději rychle zase zavřela. Po chvíli tisknutí víček k sobě jsem se odhodlala je opět pomalu otevřít. Už to nebylo tak hrozné jako předtím, ale stále jsem viděla rozmazaně. Postel, stůl, židle vedle stolu, okno do společenské místnosti... Společenská místnost? Já jsem v Shieldu! Já věděla, že jsme ty hajzly z Hydry porazili! No dobře, tohle ještě nemohu vědět, ale alespoň mě neunesli. Teda pokud neobsadili naši základnu. Blbost! To by Coulson nikdy nedovolil, máš moc bujnou fantazii Tris. A teď si ještě povídáš sama se sebou? Začínám mít pocit, že jsem se při transportu bouchla do hlavy, protože tohle je fakt divný, no co, já jsem divná. Tak na co si stěžuju...

"Koukám, že si se už probrala, to je dobře." přerušil mě Coulson z proudu myšlenek. Teď si můžu být jistá, že to tu neobsadili.

"No, jo. Jak dlouho jsem byla v kómatu?" zeptala jsem se ho. Až v tuhle dobu jsem si uvědomila, jak těžké je v tomto stavu mluvit.

"Jen pár dní, normálně by to trvalo déle, ale, no o tom s tebou právě chci mluvit." Jen pár dní? Jo jasně, krátká doba! Za pár dní by se toho dalo tolik stihnout! A co chce se mnou jako asi probrat? Že nejsem normální? No, to už jaksi vím. Ale nechala jsem ho mluvit.

"Při skenu jsme ve tvém těle zjistili anomálii, která se ještě nikdy u nikoho neobjevila. Ta věc tě chrání, urychluje uzdravování, ale také zamezuje jakékoliv léčbě zvenku. Pokusili jsme se ji odstranit, ale nepovedlo se nám to. Udělali jsme tedy další testy stavby tvého těla, tvého DNA, také jsme oskenovali tvůj mozek a mnoho dalších testů..." nestihl to doříct.

"A? Co vám vyšlo?" zeptala jsem se netrpělivě, právě zjistili, že jsem.., vlastně nevím, co jsem. Mám právo být netrpělivá!

"Vyšlo nám, že se tvá DNA neshoduje s tou lidskou. Tvá stavba těla je také trochu odlišná, zkrátka tvé tělo pracuje na trochu jiném principu, než to lidské. Když jsme se tě pokusili léčit, bylo to ještě horší a tak jsme usoudili, že jakákoliv lékařská pomoc  je pro tebe škodlivá a tak tě musíme nechat se zotavit samotnou. Naštěstí pro tebe se díky té anomálii zotavuješ abnormálně rychle, takže by ses mohla během měsíce opět vrátit do práce." dokončil Coulson svůj dlouhý přednes.

"Chcete říct, že jsem emzák? A to mě po tom všem pustíte do terénu? Nebojíte se, že něco provedu, ať chtěně či nechtěně?"

"Tris, jednu věc si uvědom, ať se ti stane cokoliv, budeme stát při tobě. Jsi součástí týmu. A navíc se zdá, že máš tu anomálii v sobě celý život, takže nejspíš budeš jako předtím."

"A ještě jedna věc, nevíme, jestli si emzák. Může to být jen nějaký nový vývojový stupeň, nebo můžeš být inhuman. Možností je zkrátka mnoho."

"Jo, takže pokud tomu správně rozumím. Já nejsem člověk, léčím se super rychle, teda pokud do mě nenarvou nějakou chemii. Je možné, že bych měla nějaké schopnosti, když už nejsem člověk?"

"No, schopnosti jsme zatím žádné neodhalili, až na to rychlé uzdravování. Ale v podstatě ano, shrnutě ano."

"Tak, děkuji, že jste mi to řekl. Asi se s tím nějakou chvíli budu muset vypořádávat." 

"S tím počítáme, takže pokud budete chtít jet za svou rodinou, pochopíme to."

"Ne, to je dobrý. Stejně žádnou rodinu nemám."

"Pořád platí to, že pokud budete chtít, můžeme najít vašeho..." ani to nedořekl.

"Ne! Už jsem vám jednou říkala, že se svým otcem nechci mít nic společného! Odpustila jsem mu to, že odešel, ano, ale to nic nemění na tom, že ho nechci poznat." namítla jsem.

"Dobře, já vás tedy nechám o samotě." ukončil rozhovor a odešel z místnosti. Skrz to okno jsem mohla vidět do společenské místnosti. Byl tam celý tým a o něčem se bavili, smáli se. Jak já bych si tam přála mezi nimi být. No, zasranej vrtulník. Ale když si to tak vezmu, kdybych tehdy nešla do toho obchodu a nepoznala bych Warda, neměla bych toto zranění. Boom, butterfly effect...   Ale počkat, Ward tam mezi nimi nebyl, snad je v pořádku. No, vypadá to, že s tím stejně nic neudělám. Po chvíli přemýšlení jsem usnula.

Sen:

Byla jsem v nějaké budově s kamennými zdmi, zřejmě jsem tu byla za účelem mise. V tom jsem se podívala na svoje oblečení. Byla jsem celá v černém, kromě zeleného pruhu na rukou, já byla oblečená jako...

"Superhrdinka, má superhrdinka." stál tam on. V klasickém oblečení na misi. Došel ke mně a objal mě. 

"Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil." políbil mě na čelo.

"Ale teď se musíš zmizet z tohoto přeludu." řekl a střelil mě. Přímo do hlavy.

"Realita:"

S potem na tváři jsem se probudila. Tohle by nikdy neudělal! Nikdy by mi neublížil! Nebo ano? V poslední době si nejsem ničím jistá. 

Otevřela jsem oči. Byla jsem někde jinde. Bylo to tu tmavé a smrděla tu plíseň. Jak dlouho jsem spala?! Někdo vešel do místnosti.

Tak, to je konec. Doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo, v poslední době nevydávám tak často, protože máme prázdniny a taky nevím, jak to napsat.  :) :D Vote i comment potěší a motivuje. (další kapitolka vyjde dřív) A pokusila jsem se to ukončit v napínavé části, snad se mi to povedlo. :) Jinak toto se odehrává, když je Ward při rozhovoru v minulém partu. :)