Dvojí život

Zázraky se dějí!

"Protože tě miluju!" řekl a dlouze se na mě zadíval.

"Ach Warde, to je tak.." nedořekla jsem to. Začal mě líbat, z ničeho nic. Polibky jsem mu začala oplácet. Poté jsme se chvíli odtrhli.

"Tris." řekl.

"Warde." odpověděla jsem.

"Tris?" zeptal, tentokrát neklidně. Všechno se začalo rozplývat.

"Tris vstávej! Jdeš pozdě na trénink!" otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli v poloze, která se ani nedá popsat, s vyhrnutým pyžamem tak, že mi byli vidět celý záda a břicho k tomu, ale i tak, že velmi šikovně zakrývalo všechno ostatní. No, kdyby nezakrývalo bylo by to mnohem horší než to je, teda pokud to tedy jde, protože vedle postele stál skoro až naštvaný Ward.

"Eh co?" můj nechápavý výraz musel být v tu chvíli opravdu komický...

"No vstávej, na opozdilce tu nikdo nečeká. Hop, hop, hop!" odpověděl a naznačil, že bych měla okamžitě opustit postel a  ihned se dostavit v tělocvičně. To je to poslední co se mi teď zrovna chce...

"Eh, jo jasně dej mi minutku. Za chvíli tam přijdu." snažila jsem se alespoň trochu zachránit situaci, no, marně.

"Žádný dej mi minutku, za pět minut v tělocvičně!" nevrle řekl a odešel s místnosti. 

"Dneska je fakt milej." potichu jsem si řekla pro sebe.

"Co prosím?" odvětil. Ten týpek slyší snad úplně všechno!!! To je hrozný! (mimochodem zažili jste někdy, že jste nahlas řvali odpověď po celé třídě a učitel vás neslyšel a pak jste si něco potichu řekli pro sebe a hned řekl že nemáte vyrušovat? Napište to do commentů. Já tomu říkám Duškův paradox, hádejte proč)

"Nic!" odpověděla jsem nahlas, ale klidně jsem to mohla pošeptat, protože on slyší všechno...

"Dobře, tak přijď včas!" ukončil konverzaci. 

"Jojo, jasně!" Hmm, a jak to mám asi stihnout? Si myslí že jsem nějakej superman se schopností cestovat v čase? Nebo že mám místo skříně vlastní Tardis díky které cestuji v čase a tajně špehuju Hitlera ve sprše?! (ježiš co jsem to zas vymyslela xD)

Bleskově jsem na sebe něco hodila a učesat jsem se musela až cestou, nebyl čas. Blbej budík! Už podruhý jdu pozdě! Zazvoní jen jednou a to ještě když máme volno! Konečně jsem došla do tělocvičny, kde na mě již netrpělivě čekal Ward.

"No, máš štěstí, stihlas to." to jako vážně? Já a přijít včas? Překonala jsem se. Hodně jsem se překonala.

"Začneme tedy?" ať už to je za mnou, už abych byla v té pohodlné posteli. Ach bože jak já jsem nevyspalá!

"Dneska nějaká nedočkavá, ono tě to snad začíná bavit?" naivka jeden...

"No, já spíše myslela ať už to je rychle za mnou." potichu jsem odpověděla. Poslední, na co teď mám chuť je nějaký tajtrdlíkování kolem boxovacího pytle. No, na druhou stranu, třeba se zase rozkecá a budu to mít dneska kratší! Ale tohle je ode mě už fakt hnusný, měl těžký dětství, tak se mi prostě vypovídal na tom není nic špatného. 

"Ale no tak, musíš k tomu přistupovat pozitivně a s nadšením." řekl s úsměvem. 

"No dobře, tak se na to vrhnem. Dneska zkusíme něco jiného, zkusíme nějakou techniku. Bohužel už asi nebude čas na klasický trénink, ale řekl bych, že to ti asi vadit nebude že?" žádný kliky? JO! Myslím že to mi opravdu vadit nebude.

"Jo, opravdu? To nebude vadit, vůbec ne. Tak začněme." odpověděla jsem a podívala jsem se na Warda, ten zatím vyndával něco z nářaďovny. Bohužel jsem neviděla co, ale to se stejně za chvíli dozvím, tak je to asi jedno.