Dvojí život

Vrtulník

Tato kapitolka bude taková oddychová, moc se v ní nestane, ale chtěla jsem sem přidat nějakou tu akci, tak tady to máte. :)

...Když v tom jsem si všimla, že motor letadla zní nějak jinak....

Předtím spíše jenom monotónně bzučel, o tón výš nebo níž, podle toho, kde se letadlo zrovna nacházelo. Ale najednou zvuk nabral na síle i výšce a chvíli trvalo, než jsem pochopila, čím to je. Když jsem se ohlédla přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nepronásleduje, spatřila jsem, že vrtulník, kterým jsem přiletěla já se řítí střemhlav přímo na mě. Hydra se ho musela zmocnit! To si ze mě děláte srandu, už je skoro konec a teď tohle.

Blížilo se a blížilo, ale nějak mi pořád nedocházelo, že bych se měla bát, dokud letadlo nezaplnilo celé moje zorné pole. V tom se všechny moje myšlenky utopily v sílícím rámusu motoru a větru kolem vrtule. Vpředu jsem spatřila pilota, který letadlo řídil a kousek po tím ocelový podvozek mezi přistávacími kolečky, jak se na něj řítí, ale stejně jsem si tak nějak stále neuvědomovala, co se stane potom.

Kurva! bylo to jediné na co se můj mozek v tu chvíli zmohl, když jsem při pokusu se vyhnout zakopla a spadla na zem. Ucítila jsem průvan a svist koleček, která jen o pár centimetrů minula mou hlavu. Vrtulník s týmem se vznesl. To si děláte srandu?! To mě tu jako hodláte nechat?!

"Tris! Rychle nastup, nemůžeme tu manévrovat dlouho, vrtulník by nás mohl poškodit." zařval Coulson. A co mám jako asi tak dělat? Vzlétnout a nějak to odčarovat? Ten vrtulník na mě útočí, jsem ráda že ještě žiju!

Zvuk motoru zeslábl a já se zvedla hlavu právě včas, abych zahlédla, jak letadlo pomalým pravotočivým obloukem stoupá nahoru. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pilot nabírá výšku na druhý pokus. Proč se mě ten debil sakra snaží zabít?! Možná protože je členem super zločinecké organizace, Tris mysli! Ale teď nebyl zrovna ten pravý čas na hádání se sama se sebou.

"Shit!" panikařila jsem. Vyškrábala jsem se na kolena a přinutila zchromlé nohy k pohybu. Vykašlala jsem se na to, být v blízkosti helikoptéry s týmem, budu ráda když tohle přežiju!

Běžela jsem směrem k louce, která byla hned vedle základny. Kolem nohou mi vířil prach s hlínou a tráva mi trhala nohavice. Podělaná tráva! Za normálních okolností mám přírodu docela ráda, ale teď bych fakt raději silnici! Běžela jsem tak, jako ještě nikdy.

Minimálně sedm set metrů k lesu, k záchraně. Vrtulník už opsal půlkruh. Srdce mi v hrudi bilo tak divoce, až jsem měla pocit, že pukne. Na jazyku chuť krve, do bubínku bušil tep.  

V tom řev motoru znovu zesílil, vrtulník se na mě vrhl a hluk byl ještě ohlušivější než předtím, pokud to bylo vůbec možně. Tohle prostě nemůže skončit dobře. Už jsem ani nevnímala Coulsona, který na mě z helikoptéry něco řval. Běžela jsem, zmocnila se mě čirá panika, zkoušela jsem kličkovat, aby bylo těžší mě trefit, no to jsem si alespoň myslela. Vrtulník se blížil a zdálo se, že ho nic nemůže vychýlit z kurzu.

Najednou se v trávě pár metrů přede mnou něco objevilo. Nějaká bílá plastová tyč, dlouhá asi dva metry. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale když byl vrtulník přímo nade mnou, vrhla jsem se k tyči, popadla jsem ji oběma rukama, zastrčila si jeden konec do podpaží jako jezdecké kopí a překulila se na záda. 

Vrtulník zaplnilo celý můj úhel pohledu a hluk mi rval uši. Přesně ve chvíli, kdy mi průvan vyrazil den, narazila tyč na něco tvrdého a vyletěla mi z ruky. Vrtulník byl pryč. Převalila jsem se na břicho. Pár metrů ode mě ležely zbytky rozemleté tyče. Asi ji zachytila vrtule, pomyslela jsem si a vyškrábala se na nohy. 

Vrtulník začal znovu stoupat. Ale tentokrát motor neřval tak vztekle. Sílil a slábl, jako by vynechával a já zřetelně slyšela svist, který mohla vydávat jen poškozená vrtule. A máte to svině! Nedovolujte si ne mě, teda pokud nechcete přijít o vrtuli. Teď to dokončíme!

Pilot měl zjevně problém, ale to mi dalo šanci okamžitě vyrazit směrem k týmu. Jak sem se blížila, uviděla jsem, že se helikoptéra přibližuje ke mně.

"Uděláme rychlý manévr a nabereme vás, buďte připravená." zařval Coulson. Byla jsem moc zaneprázdněna útěkem, než abych mu odpověděla. Najednou jsem ale postřehla koutkem oka pohyb a zjistila jsem, že pilot zvolil novou taktiku. Místo aby se vrhal střemhlav z výše několika metrů, supěl teď vrtulník vodorovně nad loukou a já skoro viděla, jak se kolečka otírají o trávu. 

Tentokrát mi nepomůže když se vrhnu k zem, buď mi prorazí lebku kolečka, nebo ocelový podvozek mezi nimi. Sakra! A tohle agenty neučíte? Jestli to přežiju, postarám se, abyste začali!

Strachy bez sebe jsem ještě zvýšila tempo. Viděla jsem, jak se helikoptéra blíží a připravuje se na manévr. Vsadila jsem na to, že to stihnu dřív, než mi ten vrtulník rozrazí lebku. Zajela jsem nohou do příkopu a ztratila rovnováhu. Ležela jsem na zemi, když v tom se ozval obrovský výbuch, kvůli kterému jsem málem ohluchla. Poté jsem ucítila obrovskou tíhu, jak na mě dopadá a pomalu mě zavaluje. Měla jsem mžitky před očima, v hlavě mi burácely miliony zvuků, pak se ale vše spojilo do jednoho obrovského hluku. Nešel zvenku, byl uvnitř mé hlavy, ale stejně jsem měla pocit, jako kdyby mi trhal uši na kusy. Pak vše utichlo...

Tak, snad se líbilo. :) Nechala jsem se při této kapitole inspirovat mou oblíbenou knížkou [game], která je mimochodem super a doporučuji přečíst. :) Za vote a comment budu moc ráda. :) Vlastně, napište mi svůj názor, pokud toto čtete, zajímal by mě. A utla jsem to v napínavé chvíli, abyste se těšili na nový díl :) V bonusu máte hudbu ke čtení. :)