Dreams (1D|CZ)

7. Kapitola

Samantha je ta nejneodbytnější osoba, kterou znám. Nestačilo, když jsem jí vyprávěla, co jsme celý ten večer dělali. Sama byla chvíli s námi, ale chtěla vědět víc. A nenechala se odbýt. Stále mě prosila, abych jí všechno řekla. Nechtěla jsem se nechat přemluvit, ale stejně jsem jí to všechno nakonec vyklopila. Mé tváře hořely studem, když se smála. A tak jsem se jen se zakroucením hlavy otočila a vydala se domů.

.......

Když dojdu domů, nikdo není doma. Jako vždy. A tak jen s úsměvem odhodím tašku do kouta místnosti a vyběhnu nahoru, kde ze skříně vyhrabu svou černou mikinu s potiskem znaku 1D a přetáhnu si ji přes hlavu. Pak seběhnu dolů, odemknu mobil, napojím ho pomocí USB kabelu do televize a pak zapnu náhodné přehrávání všech mých písniček.

S úžasnou náladou začnu poskakovat po celém domě a uklízím cokoliv, co není na svém místě. Tátu totiž ještě stále neomrzely ty jeho seznamy, díky kterým akorát tak plýtvá papírem. Nejsem hloupá, abych nevěděla, jak a co mám uklízet.

,,I live for you, I long for you, Olivia. Hey hey!" zpívám a u toho sbírám všechno nádobí v domě, abych ho následně mohla opláchnout vlažnou vodou a dát do myčky.

Trošku se za sebe stydím, když na okně u opostele najdu tři skleničky, dva hrnky a misku, ze které jsem před dvěma dny jedla cereálie s mlékem. Hlavní ale je, že si to po sobě vždycky uklidím.

Na chvíli si sednu ke stolu, abych zkontrolovala twitter, protože nikdy nevíte, co se kdy mohlo stát. V tomto fandomu na tohle máme obzvlášť štěstí. Jako například, když se kluci rozhodnou, že nové videoklipy a písničky budou vycházet ve dvě ráno, kdy většina normálních lidí spí. A to jsou většinou chvíle, kdy přemýšlíte, proč je vůbec posloucháte, když jsou tak sobečtí vůči svým fanynkám, že jim odepírají spánek. Ale zvyknete si.

Po zjištění, že se nic extra nestalo si postahuju pár dalších fotek a mobil zamknu, abych mohla pokračovat s úklidem. Ze skříňky v koupelně vylovím barevnou prachovku a začnu ní utírat všechno, co uvidím a občas kýchnu, když mi prach vletí do nosu. Stále zdola slyším zpívat své miláčky a když zjistím, že se blíží hodina, kdy táta obvykle chodí z práce, okamžitě seběhnu dolů a hudbu vypnu, protože bych si zase vyslechla jeho přednášku o tom, že tahle hudba není hudba, ale jen preslazené blbiny, které mají dvanáctiletým holkám vymýt mozky, aby si kupovaly věci s obrázky obličejů těch vysvačů peněz, jak jim táta rád často říká.

Proto mám všechny věci pečlivě schované v krabici ve skříni, kam mi táta nikdy neleze. Když si vzpomenu, jak mi jednou přišla zásilka z ebaye a táta otevřel a vyhnal toho kluka pryč, musím se zasmát. Pak jsem musela vylézt ven oknem a dohonit ho, aby mi i s balíčkem neujel. Možná se někomu může zdát přehnané, když si kupujeme věci s jejich logem, či obličeji, ale pro nás to hodně znamená mít s nimi alespoň něco, když jsme je třeba nikdy v životě neviděli. Je fajn, když vím, že je podporuji, aniž by o tom někdo věděl, když stále nosím prstýnek s nápisem Directioner, nebo mám jejich fotku nastavenou na tapetu.

Nechám ohřát lasagne, které vytáhnu z krabice a pak zaběhnu do svého pokoje, kde se začnu přehrabovat v prvním šuplíku svého nočního stolku. Trochu se zamračím, když mi z ruky na zem spadne bílá obálka, která byla nejspíš zastrčená v knížce, kterou jsem hledala. Vezmu obálku do ruky a široce se usměju, když zjistím, co je zač. Můj dopis pro Harryho.

Dopis, který jsem psala už před dvěma lety. Dopis, který s sebou tahám, kdykoliv jedu do Londýna, abych mu ho mohla předat, kdybych ho potkala. Opatrně obálku otevřu a vyndám dva bílé linkované papíry formátu A4, které jsou popsané z obou stran. Posadím se na postel a začtu se do svého písma, které je podle mého posouzení docela hezké.