Nikdo nic netušil, matka dělala jakoby nic a snažila se přivést situaci opět do rodinné pohody, ale tíživost vzduchu dorážela na všechny i ona to věděla, ale raději si nepřipouštěla, že se děje něco neobvyklého. Jen další hádka, která se nijak nelišila od ostatních, byla tichá, bez rozbitého nádobí, plná řvaní a nadávek, nic výjimečného. Otec jako vždy házel vše na ostatní, jen ne sám na sebe, nikdy nedokázal nahlas přiznat svou chybu. Všichni si mysleli, že bude vše zase dobré, vše zase dobré mělo být, také to tak vypadalo.
Nesnesla pomyšlení na jeho slova, ale i přesto jí zněly v hlavě, jako písnička, kterou si jednou poslechnete, a je natolik chytlavá, že se jí nemůžete zbavit, vytěsnit ji z hlavy je skoro nemožné. Opět se vracela k dřevěnému schodišti, na kterém si v dostatečné výšce sedla, takže ji z kuchyně nebylo vidět, ale ona vše slyšela. Tón jeho hlasu ji bolel všude na těle, nacházel nejcitlivější místa, která kolem rozpíchal a potom udeřil velkou silou na to nejbolestivější. Věděla moc dobře, že v tanci není nejlepší, snažila se na to nemyslet, přála si v něčem vynikat, ukázat otci jak je dobrá, ba ne jen dobrá, ale nejlepší, aby na ni byl pyšný. Jenže i kdyby byla nejlepší, on by to stejně neviděl. Z jedné její otázky se vyvinula hádka, ve které by se i měla čím bránit, avšak k čemu by jí to bylo, jen by do ohně přiložila. Tak jen mlčky sešla pomalu dolů, aby si vyslechla vše o tom jak je neschopná lemra, že by mu ani na hrob nedonesla kytky, proto se raději nechá rozptýlit. Ano hovor se už dávno posunul o kolej dál. Chtěla být sama, ale zároveň nechtěla dát rodičům příležitost si o ni povídat, mezitím, co by i přes zavřené dveře svého pokoje slyšela útržky hádky. Takže poté, co domyla nádobí, které se zdálo nekonečné, při otcově nadávání, které nebylo hlasité, ale o to bolelo více a hlouběji, vešla do svého pokoje, kde konečně vypustila zadržované slzy. Začaly se jí kutálet po tváři a dál stékaly po krku.
Nikdo v tu chvíli nebyl na blízku, aby dívku utěšil a nedovolil jí udělat to, k čemu se chystala. Zůstala sama ve svém pokoji obklopená tím hrozivým hlasem plným nadávek a opovržení. Stále ho slyšela ve své hlavě. „Za to můžeš ty." Do ticha šeptla a zavřela svá unavená víčka před světem.
Nikdo netušil, že dívce po ruce stéká rudá krev a v duchu volá o pomoc. Přeci jen se dnešní večer v něčem lišil, byl její poslední. Možná, kdyby si někdo něčeho všiml, kdyby někdo dívce nabídl pomoc a úkryt před trápením, ale nic z toho se nestalo. Zůstala sama, protože nikdo nic netušil.
