Tsundere

Přítel a znechucení

Já jsem troska...

Byl první den školy, 1. září*. 5 hodin ráno. Hleděla jsem do zrcadla jako zombie a snažila se pořádně probudit. Krátké černé vlasy jsem měla zacuchané v módní účes jménem vrabčí hnízdo. Tmavé oči, kulaté tváře a uzké, plné rty jsem teď měla jaksi povadlé a nehybné. Na svůj věk jsem byla nezvykle nízká, měřila jsem jen 163 centimetrů. Ale nikdy jsem si z toho nedělala velkou hlavu.

Převlékla jsem se do monotónní školní uniformy, zapletla si vlasy do copu a vyšla z koupelny. U sebe jsem si z postele vzala mobil se sluchátky a tašku a seběhla do přízemí, kde jsem ji hodila do kouta.

Přešla jsem do kuchyně, kde jsem postavila vodu na čaj a dala do topinkovače dva plátky chleba. Rodiče museli zase vyrazit tak brzo. Moji rodiče vlastní malé květinářství v malebné uličce u parku. Táta jezdívá přímo k lidem domů, aby jim radil se zahradami, a mamka pracuje v květinářství za kasou. Občas jí tam chodívám pomoci, když mám volno a brigádnice ChuLee nemůže přijít. Maminka by mi určitě udělala lepší snídani než čaj s topinkou.

Topinkovač na mě vyplivnul dva poločerné chleby, které jsem dala na talíř a potřela máslem. Zalila jsem si čaj, promnula si ramena a přenesla si svojí skromnou snídani na stůl. Už jsem si chtěla kousnout té 'dobroty', když nahoře práskly dveře a ze schodů se seřítil můj otravný, na půl probuzený bratr.

"PROČ JSI MĚ NEVZBUDILA?! SNAD JSI SI VŠIMLA, ŽE MI NEZVONIL BUDÍK" rozkřikl se na mě a já zamručela. "Musíš takhle řvát už po ránu? Kruci, jsou tu lidi" stiskla jsem si spánky a ukousla si topinky. "Doufám, že jsi mi alespoň udělala snídani" zavrčel a já se uchechtla "Jistě, Vaše kimchi a sklenička šampaňského už na Vás čekají, sire. A pohni sebou, nebo zmeškáme autobus."

Sice to byl jeho první den v nové škole, ale bylo mu 15, tak jsem předpokládala, že mu au-pair dělat nebudu. Ale mamka chtěla, abych ho do školy dovedla, tak jsem ho s veškerou nechutí vedla přes nádvoří do bloku výtvarného umění. Vyučování sice začínalo až od osmi, ale každý jsme měli ranní kroužek, on kreslení a já měla od šesti pronajatý klavír.

"Třídu snad najdeš" mrkla jsem na něj a on přikývl. "Tak se drž. Uvidíme se doma" obejmula jsem ho. Jemu překvapením málem vypadly oči z důlků. Já ho ale hned pustila a otočila se k odchodu.

"Co to bylo?"

"Nevím, o čem mluvíš." Je to sice otravný hovado, ale je to můj bratr.

...

Vůni téhle místnosti jsem vždycky milovala. Měla jsem v ní svůj klid, nikdo mě nerušil. Byla prázdná, až na dvě velká okna se záclonami z jemné, bílé látky a jeden majestátní černý klavír. Sundala jsem tašku ze zad a otevřela křídlo a kryt klaviatury. Jemně jsem přejela prsty po jednotlivých klávesách. "Dlouho jsme se neviděli, příteli" vydechla jsem a vytáhla z tašky noty Nocturne op. 9 no. 1 in B minor od Friedricha Chopina.

Sedla jsem si a začala hrát. Každá nota, zasazená do přesné harmonie, byla absolutní očistou pro moji duši. Každičká sekunda strávená s klavírem byla pro mě vysvobozením od každodenní rutiny a jednotvárnosti života.

Cvičila jsem hodinu a půl. Bylo to žalostně málo. Celé prázdniny jsem ale strávila za klavírem pilováním skladeb a učením teorie, abych nebyla po prázdninách pozadu a uši mojí učitelky neutrpěly značnou újmu. I o prázdninách jsem zůstávala doma, zahrabaná v posteli, v notách nebo v květinách, když mě bylo potřeba v květinářství. Nechodila jsem ven, tančit na diskotéku s kamarády nebo jinak nezabíjela drahocenný čas. Já obecně trávím co možná nejmíň času s lidmi, protože, no, jednoduše nemám ráda lidi. Mojí povahu se dá snadno popsat jedním slovem- Tsundere. Na první pohled chladná, netečná a nesnášenlivá lidská bytost, ale když by si někdo dal tu práci a chtěl mě prokouknout, zjistil by, že jsem velmi starostlivá, otevřená a empatická. Tuhle svojí stránku jsem ale uměla výborně schovat.