Tsundere

Odpověď

Pusťte si k tomu Just come to me od Homme, vážně se hodí ;)

Ukázalo se, že YoonGiho byt byl jen o pár ulic dál, takže jsem tam byla za pár minut. Můj rozum mi říkal, že je to šílenství, ale já se rozhodla pro změnu poslouchat svůj Cit, který říkal: "Naposled to tvůj 'vševědoucí' rozum podělal, tak jsem tu, abych to napravil!"

Konecně jsem stála před dveřmi bytového komplexu, kde měl YoonGi bydlet v podnájmu s jedním spolubydlícím. Co teď? To mám jen tak zazvonit a pozdravit ho slovy: "Hello, it's me?" (Sorry, já musela :D)

V tom se k mému štěstí otevřely dveře a z nich vyšel vyšší kluk, nejspíš o pár let starší než já.

"Jdeš dovnitř?" usmál se a podržel mi dveře.

"Ano, děkuji" uklonila jsem se a pak jsem si vzpomněla, že mi RaeGe zapomněla napsat číslo bytu.

"Prosím vás, víte, ve kterém bytě bydlí Min YoonGi?"

"Vím, je to můj spolubydlící," To štěstí!  "jsi jeho kamarádka?"

"Ano, jsem We SunMi."

"TA We SunMi?"

"Asi ano...zmiňoval se o mně YoonGi?"

"O Bože," usmál se a spráskl ruce "ten nemohl sklapnout." Tahle informace mi vykouzlila úsměv na tváři. Mluvil o mně...

"A myslím, že i právě kvůli tobě nevylezl od pondělí z postele." A tahle mi ho hned smazala.

"Cože?"

"Je to pravda. Nejdřív jsem se o něj bál, kvůli tomu, že vůbec nic nejedl, ale pak jsem ho jednou v noci slyšel vkrádat se do ledničky" pousmál se a mě zamrazilo. Až takhle jsem mu ublížila? Musím hned za ním!

"Musím se mu hned omluvit, moc jsem mu ublížila svojí paličatostí. Chtěla bych ho nějak překvapit..."

"Tady máš klíč, je to byt 3 v druhém patře a jeho pokoj je hned nalevo od televize. Já se vrátím až pozdě v noci" mrknul na mě a s lehkou melodií na rtech odkráčel k blízkému parkovišti. Milý chlapík...ten mi pomohl!

S tímto esem v rukávu a smělým plánem jsem rychlostí blesku vyběhla schody až do druhého patra, kde jsem našla byt číslo 3.

Dolehla na mě nervozita. Co když...mě vyhodí. Ahh, Bože!

Natáhla jsem třesoucí se ruku s klíčem k zámku.

Vážně to chceš udělat?

Sklapni Rozume! Už jsem se tě naposlouchala dost!

Vrazila jsem klíč do zámku a otočila jím. Jak nejtiššeji to šlo jsem otevřela dveře, vešla do malé předsíně a zaklapla je za sebou.

Skopla jsem boty z nohou, shodila tašku ze zad a po špičkách jsem přešla do útulného obýváku.

První dveře nalevo od televize. První...nalevo...televize.

Stála jsem před nimi. Před ním, ublíženým mojí ledovou stránkou. Nádech, výdech. Nemá žádný smysl to oddalovat.

Nejdřív jsem zaklepala, a když se neozývala žádná odezva, vzala jsem za kliku a pomalu jsem otevřela dveře, abych spatřila to, co jsem s YoonGim udělala.