Tsundere

Modré růže

JaeKiho hrozba byla úspěšně zažehnána. Oba dva surovci přešli hned další den na jinou školu a TaeHyung se dojemně omluvil všem utlačovaným a zraněným (ať už psychicky, nebo fyzicky). Nakonec poděkoval mně a klukům, že ho z toho dostali.

"Já bych vám měla taky poděkovat" usmála jsem se na kluky a 'nenápadně' drkla do JaeKiho, aby se se mnou uklonil.

"To nestojí za řeč, SunMi. Docela jsem se bavil" mrknul na mě NamJoon, popadl HoSeoka a rozcuchal mu vlasy "Tebe to určitě taky bavilo, co?"

"YAH PŘESTAŇ!" vykřikl HoSeok a snažil se si urovnat rozdrbaný účes. Pak vzal TaeHyunga kolem ramen a se slovy 'Jdeme někam na jídlo' odešli společně s NamJoonem pryč.

"Já jdu za Ch- tedy za nimi" zrudnul JaeKi a rozeběhl se za nimi. Po chvilce ale (znovu) 'nenápadně' zahnul na opačnou stranu. Ts ts.

Malý úšklebek mi přejel po tváři. "Divil jsem se, že jsi dodržela slovo a zůstala na místě" nadskočila jsem leknutím, když jsem si uvědomila, že YoonGi je pořád vedle mě.

"Byl bys radši, kdybych ho nedodržela?"

"Rozhodně ne. I když malá část mého já chtěla vidět, jak jim nakopeš zadnice" rozesmáli jsme se, hned jak jsme si ale všimli, že se směje i ten druhý, přestali jsme.

"Dobře...uvidíme se tedy..."

"Zítra, jo" usmál se na mě letmo a v mžiku zmizel za rohem.

...

V sobotu jsme s YoonGim udělali celkem slušné pokroky při hraní Nocturne. Už jsme si zvykli na přítomnost toho druhého a naučili se alespoň respektovat.

"Jsem na vás pyšná" řekla RaeGe dojemně na konci hodiny a vstala ze židle. Zvedli jsme se taky, já si sbalila noty a nazula boty. "Uvidíme se v pondělí!" křikla jsem ještě, než jsem vyšla ze dveří.

Po chvilce jsem se ale zastavila a vzdechla. "Nemusíš mě doprovázet" otočila jsem se na YoonGiho, který zatvrzele šel vedle mě. "Slib je slib. Tak pojď, nebo chceš nocovat tady?" kývnul hlavou a mně nezbylo nic jiného, než ho následovat.

"Proč? Proč jsi mi něco takového sliboval?"

"Sám nevím."

"To je dost špatný. Dávat sliby, se kterými si nejsi jistý..."

"Já si jsem jistý s tím slibem. Myslel jsem ho vážně. Jen nevím, proč. Nevím, co mě k tomu vedlo" pokrčil rameny a zahleděl se do zapadajícího slunce.

Došli jsme až k nám domů. Měla jsem už ruku na klice, když se mě najednou místo prostého pozdravu zeptal, jestli budu zítra v květinářství. Jen jsem přikývla, on se rozloučil a odešel. Já přišla do svého pokoje, hodila noty na stůl a snažila se vyhnat z myšlenek vzpomínku na blonďatého kluka slibujícího, že mi nikdo neublíží.

...

Neděle. Den, který bych mohla v klidu trávit v posteli...

Kdyby v květinářství nebylo tak zatraceně plno!

Já i mamka jsme nevěděly, kam dřív skočit. Konecně přišla polední pauza a já si unaveně sedla na prodavávací pult. "Skočím nám pro něco k jídlu" mrkla na mě mamka a vyšla z obchodu.