Proti své vůli

1. Prosím, tykej mi

„Tak prosím," řekl a otevřel dveře. Jako pravý gentleman počkal, až vejdu dovnitř, a poté mě následoval. Byla jsem ráda, že mě nakonec přemluvil, abychom šli k němu. Venku se začalo stmívat a se západem slunce se i ochladilo. Sundala jsem si boty a následovala ho do obýváku. Posadila jsem se na pohovku a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to tu útulné, žádné kýčovité dekorace. A hlavně, bylo tu teplo.

„Dáš si něco k pití?" zeptal se.

„Vodu," odpověděla jsem. Pan Robins odešel do vedlejší místnosti, předpokládala jsem, že se tam nachází kuchyň. Opravdu jsem tady? S ním? Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Ještě před týdnem jsem si myslela, že o mně ani neví. Že neví o mé existenci. A teď sedím v jeho obýváku a čekám, až mi přinese sklenici vody.

„Tak, tady to je," řekl, když se vrátil.

„Víno? To mě chcete opít?" zeptala jsem se s laškovným tónem v hlase.

„To určitě není můj záměr. A prosím, tykej mi. Připadám si hrozně starý, když mi každý student vyká. Takže já jsem Michael," řekl a pozvedl svou sklenici.

„Sára." Když jsme si přiťukli, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Asi jsem se musela tvářit dost nechápavě, protože hned v zápětí dodal: „To se tak dělá ne? Když si s někým začneš tykat, tak se políbíte." No jasně. Co jiného. Teď bych asi něco měla říct já.

„Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se. V hlavě jsem si začala nadávat. Opravdu jsem nic jiného nevymyslela?!

„25. A kdybys mi někdy chtěla dát dárek, narodil jsem se 7. července," dodal a napil se vína. Nad jeho poslední větou jsem se musela zasmát.

„Taky jsem se narodila v červenci," řekla jsem.

„Já vím." On ví? Jak? To se na mě vyptával? Nebo jsem se o tom zmínila během procházky? Než jsem nad tím mohla déle uvažovat, dodal: „Řekni mi něco o sobě."

„Kde bych začala. Mám dvě starší sestry. A kočku...." začala jsem vyprávět. Nejdřív jsem asi 5 minut povídala všechno, co mě napadlo. Pak se mě Michael začal ptát na různé věci a nakonec mi vyprávěl o sobě. Dozvěděla jsem se, že má taky dva sourozence, ale mladší. Jednu sestru a jednoho bratra. Už tři roky žije sám a vždycky toužil po psovi, jenže se k tomu nikdy neodhodlal. Nebyl si prý jistý, že by se o něj zvládl starat úplně sám.

„Dáš si ještě víno?" zeptal se najednou. To už jsme vypili celou lahev? Páni, asi bych měla zpomalit. Nebyla jsem zvyklá moc pít.

„Když k tomu dostanu i tu vodu," odpověděla jsem. Když Michael odešel, stoupla jsem si a šla si prohlédnout fotky visící na zdi. Jenže jsem se nějak rychle zvedla, takže se mi hned zatočila hlava. Chvíli jsem stála na místě a čekala, až se to zlepší. Asi jsem toho vypila víc, než jsem myslela. To by dosvědčoval i fakt, že mi bylo teplo. Teda, spíš horko. Sundala jsem si proto delší šedý svetřík a pouze v černých upnutých šatech jsem opatrně přešla ke stěně s fotkami. Na většině jsem Michaela dokázala rozeznat. Občas to ovšem bylo dost obtížné, jelikož jeho bratr byl očividně pouze o pár let mladší. Dle mého názoru maximálně o dva.

„Vypadám na nich hrozně. Ale ségra chtěla, abych je tady měl," uslyšela jsem za sebou jeho hlas. Otočila jsem se a uviděla ho, jak sedí na pohovce, a v ruce drží plnou sklenici. Jak dlouho tam asi sedí?