Proti své vůli

10. Oběd

„Děkuju, bylo to výborné," řekla jsem číšníkovi, když odnášel můj talíř. Martin dojedl už před více než půl hodinou. Já jsem v té době byla taky pořádně plná, ale odmítla jsem Martinovu výzvu, ať se nepřemáhám, jestli už to nechci. Když už to platí, tak ať pak nemám výčitky svědomí.

„Musím uznat, že jsem ti moc nevěřil. Nikdy bych neřekl, že toho dokážeš sníst tolik. Máš můj obdiv. Doufám, že mě takhle budeš překvapovat ještě dlouho," řekl Martin a já se mu zadívala do očí. Ten kluk věděl, jak balit holky. Kdo ví, na kolik holek už to zkoušel, prolétlo mi hlavou. Pravda. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Co když jsem pouze jedna z mnoha dalších? Ne, toho by Martin nebyl schopný. Taky sis vzpomněla na Michaela? Mlč!

„Nebudeš tomu věřit, ale taky jsem to nečekala. A teď už se omlouvám, ale budu muset jít. Měla bych se učit," slyšela jsem, jak říkám.

„Jo, jasně," přitakal Martin a mávl na číšníka. „Zaplatíme," řekl a číšník na chvíli odběhl. „Doufám, že ses bavila," zeptal se Martin se známkou naděje.

„Bylo to vítané rozptýlení. Poslední dobou toho na mě bylo moc. A přesně tohle jsem potřebovala. Děkuju."

„Tak, dělá to 540 korun, prosím," spustil číšník, když se vrátil zpět.

„600," řekl Martin a zaplatil. 600? To vykradl banku, že takhle rozhazuje? Hele, jak víš, na co myslím?! Jsem tvůj vnitřní hlas, jestli jsi nezapomněla?! To byla spíš řečnická otázka.

„Můžeme jít?" ozvalo se a já si až teď všimla, že Martin stojí vedle mě a čeká, až se zvednu.

„Jo, jasně. Promiň, zamyslela jsem se," plácla jsem rychle a zvedla se. Martin mi rukou naznačil, abych šla první. Chytrý chlap! Chce si prohlédnout tvůj zadek! Který je v té sukni mimochodem opravdu k nakousnutí! Nad touhle poznámkou jsem protočila oči, a vyšla směrem ke dveřím. Než jsem je stihla otevřít, byl Martin přede mnou a podržel dveře tak, abych mohla vyjít. Venku se ke mně opět připojil. A k mému údivu mě chytil za ruku. Co teď? Není to moc rychlé? Vždyť ho skoro neznám. Na druhou stranu, je to jenom držení za ruce. To dělá prakticky každý. Nic to neznamená.

Během chvíle jsme došli až ke dveřím na kolej. Chtěla jsem se jednoduše rozloučit, poděkovat za oběd a odejít. Jenže tentokrát to byl Martin, který překvapil.

„Můžu nahoru?" zeptal se. Ten to teda bere rychle! Sakra.

„Víš, já bych se vážně měla učit. Navíc, nahoře je i moje spolubydlící, a už tak je to tam dost malé." Při slově spolubydlící se Martin nepatrně stáhnul.

„Jasně. Promiň. Já jenom nechci, aby to skončilo tak brzy. Moc jsem si to užil."

„Jo, jídlo bylo skvělé."

„Věř mi, že jídlo na tom nebylo to skvělé," zašeptal a najednou jsem měla jeho ruku omotanou kolem svého pasu. Sakra!

„Ehm, já...Tohle je asi moc..." začala jsem, ale nedokončila. Protože mě políbil. Cítila jsem jeho hebké rty na těch svých. Lehce sevřel můj spodní ret mezi svými. A mně se to líbilo. Chybělo mi to. Až doteď jsem si to neuvědomovala. Bylo to už tak dlouho, co odešel. Co mě naposledy políbil. Jsem rád, že sis vzpomněla, ale co uděláme s Martinem?

Jakmile to pronesl, okamžitě jsem se od Martina odtáhla.

„Myslel jsem, že se ti to líbí," řekl trochu zadýchaně. Co mu na to mám říct? Že jsem ho vůbec nechtěla líbat, ale vzpomněla jsem si při tom na svého...Na svého co? Proč to musí být tak těžké.

„Já...Tohle je prostě moc brzo. Myslela jsem, že budeme kamarádi," řekla jsem vyhýbavě.

„Promiň, mělo mě to napadnout," omlouval se Martin a já viděla, jak moc je zklamaný. Jak moc je smutný. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil. Navíc, sama nevím, co chci. Třeba za čas...

„Teda. Že budeme zatím kamarádi," dodala jsem naoko. A byl zpátky. Jeho dokonalý úsměv a jiskřičky naděje v očích. „Ale teď už opravdu musím jít. Napíšu ti," řekla jsem, políbila ho na tvář a rychle vešla dovnitř. Schody do patra jsem vyběhla po dvou, a jakmile jsem za sebou zavřela dveře do svého pokoje, opřela jsem se o ně.

„Skvělý. Tohle se ti vážně povedlo!" pronesla jsem nahlas.

Tak tady je další část :) snad se bude líbit. A omlouváme se, že to opět trochu trvalo. Myslely jsme si, že po maturitě budeme mít víc času, ale jaksi jsme zapomněly na přijímačky. Přes léto se to snad zlepší! :) Určitě piště svůj názor, nebo třeba i nápady, co by se mohlo stát! :)