Proti své vůli

2. B.U. RockMantic

Polkla jsem sousto, které jsem soustředěně žvýkala, abych se alespoň nějak odreagovala a snažila se nepropadat panice. Vážně řekl, to, co jsem slyšela? On po mně touží? Sakra! To ne! Já nic takového rozhodně nechtěla! Neměla jsem o to zájem! Nechtěla jsem žádné problémy! Ale, nekecej, ozval se můj vnitřní hlas a já měla chuť po něm něco hodit. Vždyť moc dobře víš, jak moc ho chceš! Nenalhávej si opak! Prostě ber, dokud můžeš! Víš ty vůbec, kolik holek by ho chtělo a jaké je štěstí, že zrovna ty ho můžeš mít?! Chtěla jsem ho, ale to, že byl můj učitel, mě spíš odrazovalo, než přitahovalo. Já vím, kdo by nechtěl randit se svým učitelem, ještě když vás ani neučí, ale to, že pracoval tam, kde jsem já chodila a zavařovala si mozek, to mě vážně úplně nerajcovalo.

Spolka jsem další sousto a zjistila, že mám dokonale čistou hlavu a to, že sedí na druhém konci stolu a pozoruje mě, mi vlastně vůbec nevadí. Dojedla jsem a zvedla k němu oči. Jakmile jsem to udělala, došlo mi, že jsem vůbec neměla čistou hlavu. Ne, když se naše pohledy střetly. Díval se na mě těma svýma oříškově hnědýma očima, ve kterých byla ta podivná jiskra, které jsem si všimla i předchozí den, když mě pozval na čaj - tedy vlastně mě pozval na kávu, ale tu já moc nemusím, a tak jsem skončila u čaje. Díval se na mě a já měla pocit, jakoby mi dokázal číst myšlenky. Strašně moc jsem si přála podívat se jinam, prostě uhnout zrakem pryč a zírat třeba z okna, ale nešlo to. Byla jsem uvězněná v jeho pohledu.

„Čeho se vlastně bojíš, Sáro?" zeptal se najednou a já se zavrtěla na své židli. Ten hlas byl tak...jaký vlastně byl? Hluboký, svůdný a s jasným příslibem něčeho, nad čím jsem radši nechtěla ani uvažovat.

„Bojím?" zopakovala jsem po něm a on kývl. „Proč si myslíš, že se něčeho bojím?"

„Ale no tak," zasmál se, „jsi jak otevřená kniha, Sáro! Vím, že máš strach z toho, co by se možná mohlo stát, ale proč?" Zírala jsem na něj a došla mi slova - a to jsem s nimi vždy byla docela dobrá. Nevěděla jsem, co odpovědět. Čeho se vlastně bojím? Co takhle jeho a jeho... SKLAPNI! Zařvala jsem na svůj vnitřní hlas, který už zase pouštěl uzdu své představivosti, a nakrčila jsem čelo. Čeho se to mám vlastně bát?

„Jsi učitel," řekla jsem nepřesvědčivě a stále jsem se mračila. Michael si opřel lokty o stůl a složil si tvář do dlaní. Svaly mu vyběhly a já na krátkou chvíli zase ztratila nit. „Jsi učitel na mé škole."

„Ale neučím tě."

„Potkáváme se tam každý den!"

„Ale ne na hodinách."

„A co divadlo?" zeptala jsem se, ale on jen pokrčil rameny.

„To se vlastně ani do výuky nepočítá, takže by v tom neměl být problém."

„Jsi starší než já!" docházely mi argumenty, ale odmítala jsem se vzdát bez boje.

„Je mi dvacet pět, a pokud se nemýlím, tak tobě je devatenáct. Šest let není zas tak velký rozdíl." Sakra, zase má pravdu. Zavrtěla jsem hlavou a promnula si spánky. Prohrála jsem.

„Asi z toho mám prostě strach," zašeptala jsem a sexy anděl na druhém konci stolu se překvapeně nadechl.

„Z čeho máš strach, Sáro?" zeptal se mě Michael znova. Tak mu to řekni. Ne, na to ještě brzy. Jenže takhle si nikdy nového kluka nenajdeš. Ne, dokud se neoprostíš od svého předchozího vztahu. To nebyl žádný vztah! A už mi ho nepřipomínej.