Proti své vůli

7. Uvidíme se zítra

„A k čemu mi to je, když nemám tebe?" Zadívala jsem se mu do hnědých očí a hledala v nich náznak toho, že to, co právě řekl, byl vtip. Místo toho tam byla vášeň a touha tak silná, že jsem měla co dělat, abych si z toho nesedla na zadek.

„Tak co mi na to řekneš, Sáro?" zašeptal mi do ucha, ke kterému už byl tak blízko, že mě jeho dech zašimral skoro na bubínku.

Zhluboka jsem se nadechla a položila mu pravou ruku na srdce. Michael se sípavě a vzrušeně nadechl. Oči měl zavřené a jen mělce oddechoval. Zapřela jsem se do své pravé dlaně a pak ho jedním rychlým a silným pohybem odstrčila, až se zapotácel a dosedl na mou postel. Překvapeně otevřel oči a zadíval se na mě lačným pohledem.

„K čemu ti to je? To je mi jedno, ale mě prostě mít nebudeš!" zasyčela jsem na něj a otevřela dveře. Ještě než jsem jimi vyšla ven na chodbu, otočila jsem se k němu. „Ne, dokud sama nezměním názor!" řekla jsem, vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.

Vyšla jsem z domu a vydala se směrem k sadům, ten den už podruhé, a než jsem došla na jejich okraj, začalo slabě pršet. Zvedla jsem tvář k šedivé obloze a nechala mokré kapky, aby mi smáčely obličej. Bylo to příjemné, osvěžující a vyčistilo mi to hlavu od Robinsona a jeho slizkého pohledu a sladkých řečiček.

Vešla jsem do sadů a posadila se na první volnou lavičku, kterou jsem našla. Sedla jsem si, opřela se zády o chladné dřevo a zaposlouchala se do kapek dopadajících na plochu listů. Sáhla jsem do kapsy od mikiny a vytáhla z ní mobil. Prsty se mi rozběhly po klávesnici a já s úsměvem zmáčkla odeslat. Zadívala jsem se na zprávu, kterou jsem poslala Martinovi.

Uvidíme se zítra ve dvě v sadech. Běžkyně.

Tak tady je další kapitolka :) tentokrát opravdu kratičká, ale nechtěly jsme vás nechávat déle čekat :) snad se bude líbit :) A jen tak mimochodem, koho byste si vybrali vy? :)