Proti své vůli

3. Byzantský spor o obraz

Seděla jsem na posteli a zírala nepřítomně na hromádku papírů na mém stole. Takového učení, pomyslela jsem si a povzdechla. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale dala jsem si slib, že se nebudu flákat jako na střední, ale že se budu snažit, abych dostudovala co nejlépe a bez problémů, protože jsem se vážně nechtěla stresovat se všemi zkouškami až na poslední chvíli. A to znamenalo, že jsem si dnes musela projít celou přednášku Historiografie a metodologie dějin od profesora Konečného a nejlépe přečíst alespoň jednu z knížek, které nám na ní doporučil. Zamručela jsem, zvedla se z matrace, která se pod náhlou ztrátou váhy spokojeně narovnala, a posadila se na svou starou dřevěnou židli za svůj papíry a skripty zaházený stůl.

Otevřela jsem svůj starý notebook, který už chudák několik let přesluhoval, ale já ho odmítala vyměnit za nový a lepší, zmáčkla jsem čudlík pro zapnutí a čekala. Obrazovka se rozsvítila a celá má stařičká technologie začala hlasitě vrčet. Chudák už toho taky měl dost. Když se konečně objevila kolonka pro přihlašování a já naťukala své dvanáctimístné heslo, počítač se odemkl a na mě vyskočila fotka mé rodiny, kterou jsem měla alespoň na tapetě, když už ne v rámečku na nočním stolku, jako třeba má spolubydlící Markéta. A kde vlastně je? zeptal se můj vnitřní hlas, který byl až do téhle chvíle zticha a já se nad jeho otázkou zamyslela. Neměla jsem ani tušení.

Když jsem přišla zpátky na kolej, už v pokoji nebyla. Postel byla ustlaná jako obvykle, papíry seskupené do úhledných hromádek, všechny tužky perfektně ořezané - protože ona byla z nás dvou ta čistotná a spořádaná - ale ona sama nikde.

„Asi šla za Adamem," odpověděla jsem nahlas a pokrčila rameny. Adam je Markéty dlouholetý přítel. Začali spolu chodit ještě na střední a oba se rozhodli, že půjdou na vysokou do Prahy, i když v Hradci vysoké školy taky mají. Nikdy jsem se neptala, proč vlastně Praha, a upřímně jsem byla vlastně i ráda, že si vybrali Prahu, protože kdyby sem nešla, kdo ví, koho bych dostala jako spolubydlící! Zavrtěla jsem hlavou, abych to dostala z hlavy a obrátila jsem svou pozornost zpět ke svému stařičkému počítači, který na mě nespokojeně vrčel. Našla jsem na ploše složku ŠKOLA, byla šikovně umístěná místo mé hlavy, a otevřela jsem si ve Wordu své poznámky z poslední přednášky.

Vyskočila na mě hustě popsaná stránka s tučně zvýrazněným nadpisem, který hlásal: BYZANTSKÝ SPOR O OBRAZ a zase jsem si povzdechla. I když jsem vždycky měla ráda dějepis a docela jsem si pamatovala všechna důležitá data a osobnosti, v papežích jsem měla pokaždé zmatek. A to, že nějaký Lev III. vydal ve dvacátých letech 8. století edikt zakazující uctívání obrazů Boha a svatých, to jsem si třeba ze školy vůbec nepamatovala. Prostudovala jsem si vše, co jsem si stihla během přednášky poznamenat a sem tam jsem něco připsala, když jsem si vzpomněla na nějakou poznámku, kterou k tomu přednášející měl. Vydržela jsem to ani ne hodinu, a pak jsem počítač zavřela a sáhla po jedné z povinných knih Metodologie dějin umění I.: Školy dějin umění od J. Kroupy. Přečetla jsem asi deset stránek a vrátila jsem se trpět do postele. Lehla jsem si a zírala několik dlouhých minut do stropu. Nemohla jsem toho bastarda dostat z hlavy. Sakra proč jen jsem s ním šla na ten čaj? Měla jsem jít s ostatními herci na večeři a nechat ho plavat i s tím jeho svalnatým tělem, širokými rameny a úzkými boky. Měla jsem se vykašlat na ten jeho svůdný úsměv, který mi pokaždé přetrhl nit a ty oříškové oči. Nebo jsem se měla prostě sebrat, jen co jsme dopili, a odejít zpátky sem, na ubytovnu, a ne se nechat pozvat k němu do bytu a ještě ani neprotestovat. Já husa. A pak jsem se u něj spráskala jako prase a ani se nebránila, když mě svlékal! Už zase na něj myslíš co? Rýpnul si můj vnitřní hlas, a kdybych mohla, dala bych mu pěstí. Ale no tak, tak se tomu nebraň, stejně mu nakonec podlehneš! Zírala jsem na něj - obrazně řečeno samozřejmě, přeci nemůžete zírat na svůj hlas - a nemohla jsem tomu věřit. Můj vlastní hlas mi říkal, že se s ním stejně nakonec vyspím! Tak to teda ne! To jsem neměla v žádném případě v plánu. Budu ignorovat jeho sexy tělo jak jen to půjde a rovnou jsem si řekla, že jeho kabinet budu obcházet velikým obloukem - což znamenalo spoustu schodů, ale to mi bylo teď vážně jedno.

Nešťastně jsem zakvílela a v ten okamžik se dveře pokoje otevřely.

„Čau, Sáro!" pozdravila mě Markéta, která vešla dovnitř a hodila na postel látkovou tašku s nákupem - protože ona chránila životní prostředí a už mě pár měsíců přeučovala. „Kdes byla celou noc? A kam jsi vlastně včera zmizela? Chtěla jsem ti jít pogratulovat, protože holka, tys byla naprosto skvělá! Ale nemohla jsem tě nikde najít a ostatní říkali, žes prostě odešla!" A bylo to tady, otázka na kterou jsem nevěděla, jak odpovědět. Měla jsem jí říct pravdu? Měla jsem jí říct, že jsem strávila noc u profesora Robinsona? A věřila by mi vůbec, že se nic nestalo? Možná věřila, možná taky ne. A to jsem nemohla riskovat. Navíc, by mi to začala rozmlouvat. Rozmlouvat? A měla by co?

„Jeden kluk mě pozval na kafe. A mně ho bylo líto odmítnout, tak jsem šla," odpověděla jsem alespoň z poloviny pravdu. O tom, že to byl profesor, se rozhodně zmiňovat nebudu.

„Kecáš! Jak se jmenuje? Znám ho? Jak vypadá? Chodí k nám na školu?" vychrlila na mě Markét snad milion otázek. Fajn, teď musím pořádně zvážit, co odpovím. Jinak by to nemuselo dopadnout dobře.

„Neznáš ho, protože k nám na školu nechodí. Jmenuje se Martin a vypadá jako úplně normální kluk," vysypala jsem ze sebe. Martin bylo první jméno, které mě napadlo. Navíc, začínalo taky na „M", takže si to snad budu pamatovat, kdyby se mě na to ještě někdy zeptala.

„Škoda. Nemáš alespoň fotku?" nedala se Markét odbít.

„Tak to bohužel. Sice to byl sympaťák, ale nemyslím si, že by mezi námi něco bylo."

„To je mi jasné, na kolegu z Brna nikdo nemá, viď?" popíchla mě.

„Řekla jsem, že se o tom nechci bavit. A tys mi slíbila, že se to nikdo nedozví!"

„Vždyť jo. Nemusíš se hned rozčilovat. Jo, a abych nezapomněla, dneska přespím u Adama. Takže kdyby sis to s Martinem náhodou rozmyslela, máš volný pokoj. Jen buďte potichu, víš, že stěny tu jsou jako z papíru." To už jsem nevydržela a hodila po ní svůj jediný polštář. Markéta se tomu jenom zasmála, polštář mi hodila zpátky a šla si zabalit nějaké věci.

Když odešla, snažila jsem se učit. Opravdu. Knihu jsem otevřela na straně 22, pohodlně se usadila na posteli, zády se opřela o zeď a začetla se do první věty: Z nemnoha dochovaných literárních prací starověku...A to bylo všechno. Mé myšlenky zabloudily zpátky k Michaelovi. I když tu není, tak mě rozptyluje. Jak je to sakra možné? Opravdu se tomu tak divíš? Vždyť on je naprosto dokonalý! A tak moc sexy! To vím i bez tebe, nemusíš mi to pořád připomínat. Snažím se na něj nemyslet. Musím se učit. Takže zpátky k mé knize: ...starověku lze usuzovat, že se umělci starověku opírali zejména o naukové a technologicky koncipované spisy. Jedna věta. A dál to opět nešlo. Sakra. Když si nezvládnu ani přečíst jednu stránku v knize, jak se mám naučit 100 stránek na zkoušku? Odpověď je jednoduchá. Až s ním budeš chodit, nebudeš muset myslet na to, co byste mohli dělat. Mlč! Tohle se nestane. Je to profesor, já jsem studentka. To nikdy nedopadá dobře. Navíc, na vztah nejsem připravená. Ne po tom, co se stalo naposled.

Fajn, dneska to vzdávám. Třeba to zítra bude lepší. Zavřela jsem knihu, položila ji na stolek vedle postele a vstala. Potřebovala jsem si provětrat hlavu, a proto jsem se rozhodla, jít si zaběhat. Převlékla jsem se do černých legínů, tílka a mikiny. Obula jsem si tenisky, vzala si klíče, vyšla na chodbu a zamkla jsem dveře. Jakmile jsem byla venku, bez váhání jsem se rozběhla do nedalekých Riegrových sadů, kam jsem si šla zaběhat vždycky, když jsem to potřebovala.

Jak se vám líbí Sářina spolubydlící Markét? A co si myslíte, že se stane v parku? Určitě pište do komentářů!! :)