Proti své vůli

9. Pozvání

Když jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si na včerejší hádku s vlastním svědomím. Stává se ze mě cvok, pomyslela jsem si a usmála se tomu. Jenže pak mé myšlenky zabloudily do té části mého mozku, kterou jsem se snažila co nejvíce vytěsnit. Co nejvíce ji uzavřít, aby byla daleko od všech ostatních. Jenže i přes to jsem se tam dostala. I přes to, jsem teď myslela na Michaela. Před 24 hodinami jsem se přesně takhle probudila u něho doma. V jeho posteli. Pod peřinou, která voněla po něm. Doteď na tu vůni nemůžu zapomenout. Je tohle vůbec normální? Když je člověk zamilovaný, na nikoho jiného myslet nedokáže. Takže ano, je to normální. Ale já nejsem zamilovaná! A nezačínej s tím zase! Nemůžu za to, že na něj pořád myslíš! Už jsem svému svědomí chtěla něco namítnout, když v tom mě vyrušil zvuk příchozí zprávy.

Pomalu jsem se zvedla z postele, přece jenom nečekala jsem žádnou zprávu, takže byl s největší pravděpodobností operátor. Vzala jsem mobil do ruky a otevřela příchozí zprávu. Jakmile jsem si ji přečetla, mé srdce se rozběhlo na plné obrátky. Opravdu mi napsal? Co si o sobě myslí? Že mi jen tak napíše, a já se za ním rozběhnu jak malé dítě? Bože, ten je tak egoistický! Co tam stojí? ozvalo se mé svědomí. Povzdychla jsem si. Vždyť bys to měl snad vědět ne? Nedával jsem pozor! Přečti si to znova!

Dobré ránko. Mám návrh. Co si dát společný oběd? Samozřejmě tě zvu! Sraz v 11:45 v restauraci U Houdků, abys to neměla daleko. Budu tam na tebe čekat. M.

Spokojený? Ano děkuju. Co budeš dělat? Půjdeš tam? Ještě jsem nad tím nestihla uvažovat, když tady pořád kecáš! Promiň, už mlčím! Díky. A ne, nepůjdu tam. To, co udělal včera, bylo špatné. Neměl právo mě sledovat. Myslí jenom na sebe! To dokazuje i fakt, že se mě ani nezeptal! Prostě mi napíše, že se mám dostavit do restaurace. Jenže já tam nepřijdu, a on tam bude celou tu dobu sedět úplně sám. Opravdu bys tam raději nebyla s ním? Sakra, proč mi to pořád děláš? Tak abys věděl, půjdu tam, a sním toho opravdu hodně! A objednám si to nejdražší, co tam nabízí! A příště mě už nikam nepozve! Usmála jsem se nad svým plánem, a rozhodla se, že snídani vynechám. Přece jenom, když se tam tak dobře najím.

Abych zahnala hlad, který přišel až příliš brzy, rozhodla jsem se trochu pohnout s učením. Sedla jsem si za svůj psací stůl, otevřela příslušnou složku ve svém notebooku a začetla se do poslední přednášky. Byla jsem ta hladová, že jsem každou větu musela přečíst nejméně třikrát, a i tak jsem po dočtení celého textu neměla ani ponětí o tom, co jsem to vlastně celou dobu pročítala. Zaskuhrala jsem hlady, zvedla se ze své židle, a na záda padla na měkkou matraci, na kterou jsem si už začala pomalu zvykat. Doma jsem měla tvrdou postel, v pokoji se svým bratrem, a má záda nebyla úplně zvyklá na něco tak měkkého, jako bylo to, na čem jsem spala posledních několik týdnů.

Když už mi přišlo, že hlady každou chvíli omdlím a umřu tam v tom pokoji sama - protože má spolubydlící zřejmě strávila další noc u svého skvělého přítele -, sklouzl mi pohled na displej budíku, který ležel na mém nočním stolku, a jen co mi došlo, jaký čas ukazuje, nadšeně jsem vyskočila na nohy. 11:30. Měla jsem přesně patnáct minut, a to mi bohatě stačilo. Přiskočila jsem ke skříni, oblékla si tmavě modrou sukni, černou halenku s krátkými rukávy a jednoduché modré lodičky, vytáhla malou a velice decentní kabelku, a než jsem opustila pokoj, zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Holka ty jsi ale kus, zapředlo mé podvědomí a já mu poslala do zrcadla vzdušný polibek. Byla jsem připravená ukázat tomu parchantovi perverznímu - Michaelovi, jaká dokážu být!

Vyběhla jsem na ulici a okamžitě se vydala směrem k restauraci U Houdků. Ještě jsem tam nikdy nebyla, ale spousta mých spolužáků a spolubydlících na koleji tvrdila, že tam vaří vážně dobře, a jen nad tou myšlenkou můj žaludek hlasitě zasténal - dokonce tak hlasitě, že se po mně jeden muž, procházející kolem mě po chodníku, otočil. Nemohla jsem se dočkat, až si objednám ta nejvíc drahá a nóbl jídla! Michael bude litovat toho, že za mnou předchozí den přišel!

Jaké bylo mé překvapení, když jsem vstoupila do krásného a vlídného prostředí restaurace, a od jednoho ze stolů se ke mně, s užaslým výrazem, zvedla milá tvář Martina, toho kluka, do kterého jsem vrazila v parku.

„A doprdele!" zanadávala jsem potichu, ale i přesto se ke mně, se značně nesouhlasným výrazem, otočila postarší dáma sedící nejblíže ke dveřím. Omluvně jsem se na ni usmála a vydala se kolem ostatních stolů až k Martinovi, který se snažil nechat pusu zavřenou. Když jsem k němu došla, zvednul se od stolu tak horlivě, až se jeho židle převrátila, a jen co ji zase postavil na nohy, přidržel mi židli, abych se mohla posadit naproti němu. Byl tak sladký!

„Ahoj, Sáro, rád tě zase vidím, vypadáš...páni! Vypadáš naprosto úžasně!" vydechl značně okouzlen mou maličkostí a já cítila, jak mi hoří tváře.

„Taky vypadáš dobře, Martine. A děkuju za pozvání." Měl na sobě obyčejné modré džíny a bílé triko, které mu obepínalo celou jeho úchvatnou muskulaturu. Můj vnitřní ďáblík nad tím výjevem slintal tak horlivě, až jsem se začala samou nervozitou potit.

Tak já jsem celé ráno nejedla, abych udělala Michaelovi vítr v peněžence, a nakonec ten vítr udělám v peněžence tomuhle sexy blonďákovi s modrýma očima, který je tak milý a pozorný?! No doháje!

„Jaký jsi měla včera vlastně den? Myslím poté, co jsme o sebe zakopli v parku?"

„Myslíš potom, co jsem tě položila na lopatky?" zeptala jsem se s úsměvem a v očích se mu zablesklo. Jo, určitě jsem se mu dost líbila. A on mě vlastně taky, když pomineme fakt, že je tady ještě nejmenovaný profesor divadla, který mi dost bezostyšně pije krev.

„Jo, přesně poté."

„No, já..." nevěděla jsem, co říct, ale díky Bohu právě přišla servírka pro naši objednávku a zachránila mě od koktání a vykrucování se. Takhle jsem měla ještě pár chvil k dobru na to, abych si něco pořádného vymyslela.

„Já si dám tu vepřovou panenku v pepřové krustě," řekl Martin a já narychlo nakoukla do jídelního lístku.

„Dám si to samé, a k tomu ještě jeden salát s těmi lososovými nugetkami," poručila jsem si, zaklapla jídelák a otočila se k Martinovi, který se na mě překvapeně díval.

„Jedla už jsi tady někdy?" otázal se a mnou projel záchvěv paniky. Co jsem udělala špatně?

„Ne, proč?"

„Protože tady mají vážně ohromné porce, a ty si dáš ještě salát? Ne, že by mi to vadilo, mám rád holky, které hodně jedí, ale ty nevypadáš zrovna jako nějaký veliký jedlík." Taky nejsem, blesklo mi hlavou, ale věnovala jsem mu svůj nejsladší úsměv.

„Ještě jsem ráno na pokoji trochu cvičila jógu. No a pořádně mi po ní vyhládlo." Nevěděla jsem, co jiného dodat na svou záchranu. Ani jsem ale nic dodávat nemusela. Martin se na mě zeširoka usmál a ukázal dvě řady bezchybných zubů.

„Ty jsi prostě neuvěřitelná!" zašeptal, vzal mou ruku do své a pak zlehka přejel rty o její hřbet. Zašimralo to, a mně z toho na zátylku naskočila husí kůže. No tohle bude ještě hodně zajímavé!

Tak po dlouhé době přidáváme další kapitolu! Tentokrát je už o něco delší :) Určitě napište, jak se vám líbila! :)