Proti své vůli

8. Výčitky

Když jsem se vrátila na pokoj, on už tam nebyl. Okamžitě jsem se vrhla k posteli a začala hledat nějaký vzkaz, který by snad po sobě zanechal, ale nic. Prostě zmizel bez jediného slova. Zvedla se ve mně vlna smíšených pocitů. Nechtěla jsem ho naštvat. Byl milý a očividně mu na mně záleželo, ale to, co říkal a jak se na mě díval, to mě znervózňovalo a já se pak v jeho blízkosti cítila divně, prostě nepřirozeně.

Podívala jsem se z okna do temné ulice, kde už bloudily skupinky, stejně jako každý večer, vyrážející do klubů nebo na nějaké jiné akce, jak tady v Praze bylo téměř na denním pořádku, a povzdechla si. Měla jsem najednou kvůli Michaelovi výčitky. A to bych přeci mít neměla, ne?

Sedla jsem si do nohou postele a opřela se zády o stěnu. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu. Už zase jsem na něj myslela, ale k mému překvapení mi to ani tolik nevadilo. Myslela jsem na to, jak jsem se ráno probudila u něj v ložnici a on mě ujistil, že respektoval mé přání a nechal mě, když jsem byla totálně na mol a i kdyby se něco stalo, stejně bych si to nepamatovala. Vzpomínala jsem, jak mě pozval po představení na kafe a jak se usmál, když jsem řekla, že kafe nepiju. Vážně se to všechno stalo teprve včera? Je to vůbec možné?

Když jsem s ním, čas mi prostě najednou utíká rychleji, než je obvyklé. Nechápu to, ale nic s tím neudělám. Jako by si s tím něco chtěla dělat! Chtěla nechtěla, na to teď nedokážu odpovědět. Hrozně mě ten člověk mate. Ještě před hodinou bych s ním nechtěla mít nic společného. A teď je pryč, a já na něj nemůžu přestat myslet. Asi jsem se totálně zbláznila. A nebo zamilovala? To teda ne! Vždyť to je můj profesor! Profesor, který tě neučí! V divadle ano! To se nepočítá! Hele, nech toho! Na takové hádky teď nemám náladu. Jdu spát.

Další kapitolka je na světě :) opět kraťoučká, za což se omlouváme :) ale snad vám to dělá radost :)