Je libo Latté? (Landon/Nate FF na Záležitost s duchem//Mr. Right)

Fotka v mobilu

Dost doufám, že se vám bude první část líbit a pište komentáře, abych věděla, zda-li to mám dále psát, nebo to pošlu jen naší skvostné autorce. (~^×^)~

Zase začínal další závod. Stál jsem u svého auta a hledal ho v davu. A ptáte se koho? Landona. Často se tu ukázali i s jeho dvojčetem. Každý říká, že jsou stejní, a ano vzhledově se nedají rozlišit, ale podle povahy a různých malých a nenápadných změn v postoji a grimasách jsou naprosto jiní. Proto jsem si Landona oblíbil. A sakra to je slabý slovo! Já na něj myslím každou chvíli. Každý ráno se budím s myšlenkou na něj a s tou samou usínám. A když je vedle mě, tak se musím chovat jako, kdyby mi byl úplně rovnocenný k ostatním přátelům. A jak mě to štve! Ten chlap je naprostej bůh a to nemluvim o tom jak potměšile usmívá, když něco kuje. A přitom mám se chovat jako nějakej kámoš?

Jen nějakej?!

Konečně jsem ty dva zahlédl v davu. Pro mě tam ale šel jen ten jeden. Oba se usmáli a pokynuli hlavou, jen co mě zahlédli. Zase se chovají tak, jako by nebyli dvojčata, ale klony.

„Ahoj Neone. Co jak to dneska vidíš, první na celý čáře?" pozdravil mě Landon

,Jak to vidím? Chtěl bych tě odtáhnout do auta a odvézt si tě k sobě domů.' pomyslel jsem, ale navrch jsem nedal nic najevo. Předtím jsem ho vyhledával, jako bych bez něj nemohl žít a teď bych chtěl aby zase odešel, protože nemůžu normálně myslet.

„Tak jasně, už mě nic nezastaví." Odvětil jsem na dodal trochu smíchu na podtržení všeho. Mozek se mi vařil a srdce skákalo bungee jumping. Myšlení šlo do háje a já chtěl jít za ním. Kdyby to věděl, tak na mě už ani nepromluví, ale ta dedukční mozkovna ví vždycky vše a přesto je tu a mluví se mnou. To mě vždy zase dostalo ze dna na hladinu. Brandona se nebojím, že by to odhalil. Proti němu je poleno.

Další chvíli jsme dál povídali o závodě. Teda myslím, že tomu tak bylo, protože jsem jenom sledoval jeho obličej jak zaujatě září a chvilkami se směje. To mi dávalo sílu zase zasednout za volant a dojet první, ale to už bych ho chtěl jako trofej. Snad by mu došlo, že teď už není čas na to se bránit.

Už zazněl signál k uvolnění dráhy a pro závodníky příprava na čáru. Seděl jsem tam a viděl jak ti dva se napáskovali úplně dopředu před všechno obecenstvo až k cílové rovince. Podíval se na auto Silvera vedle mě a představoval jsem si ho ve zpětném zrcátku. „Jo kámo, tam patříš." Utrousil jsem pro sebe a nastartoval motor s burácejícím vrčením. Pak už se jich ozvalo víc. Tohle by napumpovalo krev snad každýmu v okruhu půl kilometru. Pak už to začalo. Okamžitě jsem zařadil a vystřelil v před. Pak už to šlo ráz na ráz a viděl jsem zadek Silverova auta jak se mi směje do tváře. Ať jsem se ho snažil předjet jak to jen šlo, nebylo to možné. Nějak mi četl myšlenky a vždy zahnul tam, kam já. Ostatní jsem nevnímal, protože ty už nebyli hrozbou. Nakonec jsem zase projel druhej. Ten je snad spolčenej s ďáblem?

V ringu jsem s nimi zase potkal. Byl jsem nasranej, že moje trofej je zase nedosažená.

Tahle situace se opakovala docela často.Čekat na výhru, mít jí na dosah a zase jí nechat protéct mezi prsty. Pak jsem se sešel s dvojčaty a řešil, jak to udělat příště jinak.

Po dlouhých debatách jsem odešel a vydal se domů. Celou tu cestu jsem to chtěl otočit a nějak mu to říct, ale byl jsem zbabělec. Klíče zachrastili v zámku a já vešel do prázdného bytu. Z ulice byly slyšet vzdálené sirény a z oken přicházelo tlumené světlo z pouličních lamp. Ani jsem nerozsvěcel a vešel do sprchy, abych se zebe smyl pocit prázdnoty. A jestli někomu z vás někdy pomohlo, tak mě ani náhodou. Stál jsem tam opřený o kachličky, kapky horké vody dopadali na moje záda a lechtali mě po těle. Užíval jsem si to teplo promítajíce jeho tvář. Praštil jsem do zdi a zničeně zařval: "Proč!" sesunul jsem se do dřepu a zašeptal druhé proč. "Proč mi takhle mateš hlavu Landone? Proč nemám sílu na to ti to říct? Proč ti to s tou tvojí dedukcí nedojde do mozku a pokud jo, tak proč nic neřekneš?" vyléval jsem si srdce do odtoku ze sprchy a odpovědí mi byl jen šum vody.

Když jsem vypustil svoje problémy do odpadu, rozhodl jsem se padnout o postele a zdrhnout zbaběle do říše snů, ale bohužel nebylo mi přáno. Lehnul jsem si na záda a v telefonu našel naši fotku a vzpomínal, kdy jsem jí dostal.

Bylo po závodě a já se ploužil zase s druhým místem k ringu kde už se shromáždil dav. V tom mi někdo poklepal na rameno a zahlédnul dva kluky, co prošli kopírkou.

"To jak jsi dneska řídil bylo boží. Fakt dobrý hele. A nemohl bych si s tebou udělat fotku?" řekla levá půlka zrcadla. Ta pravá, trošku zakřiknutější verze té levé, si od něj vzala telefon a poodstoupila dál, aniž by ty dva čekali na mojí odpověď.

"Jasně." dodal jsem, ikdyž to nebylo třeba. Otočil jsem se na toho kluka vedle sebe a zahlédl ten nezářivější úsměv, jakej jsem kdy v životě viděl. Hlava se mi zatočila a zamrazilo mě po celé páteři. Měli jste někdy ten pocit, že ten koho vidíte před sebou je přesně to, co musíte mít? Tak vám s jistotou mohu říct, že tohle je jeden z těch případů. Nakonec jsem se otočil a dal mu ruku okolo ramen. V břiše mě lechtalo a přišel jsem si nezkutečně malý a vyklepaný. Když nám jeho klon ukázal tu fotku poprosil jsem ho, aby mi jí poslal a dal mu adresu s výmluvou, že na téhle fotce vypadám dobře. Věděl jsem, že jsem ho neoklamal, ale i přesto kývl.

"Mimochodem, já jsem Landon." řekl mi, když jsme se vzájemně dívali do očí.

"A já jsem Brandon." dodal ten druhý, aby narušil situaci hustou jak med. Otočil jsem se na Brandona a odvětil: "Jsem rád, že jsem vás poznal. Já jsem Nate."

Po asi hodině jsem usnul a konečně utekl od svých problémů.

Všem děkuji za přečtení a snad mi napíšete. Hlavně musím uznat, že koment od Manaly, když jsem jí to poslala byl plný lichotek. :3

Užijte si den a pak zase u další kapitolky. :)

Páčko. :D