Princezna [Opravuje se]

Zámek

Mě se naskytl výhled na můj budoucí domov. Zámek...

,,Sofie. Vítej doma," řekla matka.

Rozhlížela jsem se kolem. Bylo to tu jako z pohádky.

,,Pojď se seznámit se svým mladším bratrem, Sofí," řekl mi otec.

,,Já mám bratra?" vypískla jsem nadšením.

Určitě bude hodný. A hezký. A bude s ním legrace. Poslušně jsem šla za svými rodiči. Šli jsme do nějakého sálu. Na chodbě byly všude obrazy a sošky. Před námi se otevřeli dveře a tam stál... asi o rok mladší kluk. Na tváři měl kamenný výraz.

,,Matko, otče!" pozdravil je, ,,A kdo je ta dívka?" přejel mě pohledem.

Pak odvrátil pohled. Asi jsem nevypadala nejlépe, protože jsem měla ještě šaty z chudobince.

,,To je tvá starší sestra Sofie," řekla matka.

Usmála jsem se na něho. On na mě vytřeštil oči.

,,Moje...sestra..?" vykoktal.

,,Pamatuješ jak ji někdo unesl? Tak teď jsme ji našli, naši nejmilejší dceru!" říkala s úsměvem.

Já jsem se ještě pořád usmívala.

,,Ale kdo pak bude vládnout zemi?"

,,Bude vládnout Sofie, Jonathane."

Vykulila jsem oči.

,,Co-že?" vykřikli jsme oba dva naráz.

,,Ano. Je prvorozená. Jonathane proveď prosím Sofii po zámku, než jí připravíme pokoj," řekla matka.

Ještě jsem se nevzpamatovala z toho šoku a to už mě Jonathan prováděl po "domě". Vypadalo to, jako by měl všechno o zámku naučené nazpaměť.

,,A tady je tvůj pokoj,“ ukázal na dveře, ,,pak přijď do jídelny."

Vešla jsem a tam na mě čekali tři komorné.

,,Má paní! Máme vám pomoct s oblékáním," řekla hlavní komorná.

Vypadala, že se mě bojí.

,,Prosím neříkejte mi paní. Říkejte mi Sofie. Jak se jmenujete vy?"

,,Hetty," řekla ta nejmenší.

,,Sylvie," odpověděla hlavní služka.

,,Veriti," řekla ta prostřední.

,,Můžeme?"

Kývla jsem na souhlas. Nejdřív mě zavedly do šatny.

,,Páni" vydechla jsem ,,a z tohohle si mám jako vybrat?"

Sylvie kývla na souhlas.
,,Vyberte si nějaké šaty." řekla Sylvie.

,,Za prvé, nikdo z vás mi nebude vykat. Za druhé, nestyďte se. Za třetí, já si opravdu nedovedu vybrat!" poslední větu jsem řekla zoufale.

Hetty se zasmála.

,,Naštěstí jsme vám, teda ti, připravily tyto šaty.“ řekla a ukázala mi krásné žluté šaty.

,,Páni!" vydechla jsem ještě jednou.

Komorné mě odvedly do velikánské koupelny, kde to krásně vonělo mýdlem. Ne tím karbolovým. Mýdlo bylo s vůní růži.

Napustily mi lázeň a já si do ní vlezla. Pomáhaly mi i s mytím. Říkala jsem jim, že nemusejí, ale ony se jen usmály a pokračovaly dál. Umyly my i vlasy. Zabalily mě do velkého ručníku a posadily na židli. Začaly my je i stříhat. Měla jsem je hodně dlouhé a zacuchané. Pak mi je vysušily. Oblékly mne do žlutých šatů a začaly mi na hlavě tvořit složitý účes.

Když byly hotové tak si mne prohlédly.

,,Nádhera! Nádhera!" vykřikovala Hetty.

,,Umíš pukrle?" zeptala se. Zakroutila hlavou.

,,Hetty nemusíš se vytahovat!" okřikla jí Veriti.

,,Vy jste sestry?" zeptala jsem se Veriti a Hetty.

,,Ano! Jen málokdo to pozná." řekla Veriti.

,,Naučíte mě prosím pukrle?"

,,Ano!"

Nacvičovali jsme a pak odešly. Já jsem šla taky. Málem jsem tam netrefila, ale nakonec jsem do té jídelny došla.

Když jsem vešla, tak se na mě všechny oči otočily. Udělala jsem pukrle a došla ke svým rodičům.

,,Sofie, tobě to ale sluší," řekla mi matka.

Pak jsem ale uviděla Maggie. Měla na sobě taky nádherné šaty. Jako všichni ostatní mí kamarádi. Pomalu jsem došla zezadu k Maggie. Zakryla jsem jí oči.

,, Sofie?" zeptala se. Sundala jsem z jejích očí ruce.

,,Ach jo! Ty mě vždycky poznáš!" řekla jsem otráveně. Maggie se otočila. Vytřeštila oči a řekla.

,,Sofie jsi to opravdu ty?!" zeptala se mě.

,,Ano jsem," usmívala jsem se.
Docela dlouho jsme si povídaly, a pak jsem šla hledat Lucase. Řekla jsem si, že asi šel ven, protože má rád přírodu.

Vešla jsem do zahrady chvíli se procházela a pak jsem ho uviděla. S úsměvem jsem šla k němu. Všiml si mne a když jsem k němu došla, tak se mi poklonil.

,,Má lady, dnes vypadáte obzvlášť krásně."

,,Vy také můj pane." udělala jsem pukrle.

,,Nebo vám mám říkat má princezno?"

,,Proč princezno?"

,,Vždyť je z tebe teď princezna. Měla bys být šťastná," řekl a vydali jsme se k malému altánku.

,,Ano," vzdychla jsem.

Rozhlédla jsem se kolem. U zámku stáli vojáci.

,,Ale nejsem. Mám rodiče, bratra, domov, vás. Ale připadám si tu jako pták v kleci. Musím se naučit kralovat. Aby ze mě byla dobrá královna."

Opřela jsem se o altánek. Chytil mou ruku.

,,Sofie poslouchej mě, i kdyby tě učili i mučili, i když si myslím, že to by své milované dceři neudělali. Ty zůstaneš tou Sofií, kterou jsi v hloubi duše. Prosím slib mi to."

,,Dobře. Slibuju" usmála jsem se na něj. Začal se pomalu přibližovat až se naše rty spojily..

* * *
,,Láska, co je to láska? Jen mizerný pocit který ji zachvátil. Bude jednoduché se jí zbavit."

Tak je tu další kapitola! Omlouvám se za chyby. Tato kapitola měla být už včera. Omlouvám se.:-)
Váš
❤ Lennýsek ❤