Princezna [Opravuje se]

Takové malé nedopatření...

Ten den jsem přemýšlela o tajné místnosti a těšila jsem se, jak tam zajdu. Ale vzpomněla jsem si i na hřbitov. Musím tam zajít dneska. Dnes byla hodina tance a různě jsme se učili o zvířatech. Dozvěděli jsme se spoustu informací. Moc mě to bavilo. Hlavně se mi líbila bachyně s malými prasátky.
Odpoledne jsem se učila hrát na klavír. Moc mi to nešlo, ale byla to zábava. Taky jsem zjistila, že mám čas a můžu se vydat na hřbitov.

Opatrně jsem se vydala chodbou ven ze zámku. Zašla jsem do těch nejvzdálenějších zahrad. Ten den jsem na sobě neměla tak honosné šaty. Střih byl prostý, ale látka byla kvalitní a pěkně drahá. Otevřela jsem vrátka do tajuplného světa a vešla. Zavřela jsem za sebou. Už jsem se nebála, že bych vrátka nikdy neotevřela. Jako vždy jsem se procházela kolem honosných hrobů mých předků. Ale najednou jsem spatřila díru ve staré zdi. Opatrně jsem se tam vydala. Prolezla jsem jí a ocitala se na louce.

Na proti louce, v dálce jsem uviděla les. Uprostřed louky stál strom. Vydala jsem se k němu. Procházela jsem tím krásným kvítím a točila se. Bylo zvláštní, že v přírodě mi bylo lépe než mezi blízkými. Když jsem došla ke stromu, všimla jsem si, že je to bříza.
Chtěla jsem jít k lesu blíž, ale pak jsem ji uviděla. A ona mě taky. Chvíli jsem na ni koukala a pak se podívala na její mláďata. Ona taky. A pak jako by pochopila. Rozeběhla se přímo ke mě. Bachyně. Já se lekla. Na dvě vteřiny neschopna myslet a hýbat se. Pak jsem si vzpomněla. Ta bříza! Rychle jsem k ní doběhla a vyšplhala na ni. Radši hodně vysoko. Stihla jsem to jen tak tak.

Bachyně do břízy několikrát strčila. Bříza se ani nehnula. Bachyně kvičela a pobíhala kolem asi čtvrt hodiny a pak utekla. Já jsem tam byla ještě čtvrt hodiny navíc. Pak jsem uslyšela zvuk koňských kopyt. Někdo jel. Radši jsem neotevírala oči.

,,Dáma v nesnázích?" zeptal se hlas. A já se lekla. A pustila se.

Hned jsem toho litovala a už jsem se viděla dole rozpláclá jako ten lívanec, který jsem měla k snídani. Už jsem se připravovala na tvrdý dopad, ale něco mě chytlo. Tedy něčí silné ruce. Otevřela jsem oči. A spatřila mladíka. Měl krásné oblečení. Mladík se mi nelíbil. Sice byl pohledný, ale mě se nelíbil.

,,Můžete mě pustit?" zeptala jsem se naštvaně, ,,Dolů umím slézt i sama!"

,,Opravdu si to myslíte slečno?" řekl mladík výsměšným tónem, ale pustil mě.

,,Ne, já si to nemyslím, já to vím,"

,,A proč jste tam vůbec lezla? Doufám že jste tam nelezla kvůli té neškodné bachyni."

Nechtěla jsem před ním vypadat jako hlupačka a tak jsem si něco vymyslela.

,,Chtěla jsem si natrhat jablka."

On vyprskl smíchy. Až pak jsem si uvědomila, že to je pěkná hloupost. Jablka zrají na podzim a ne na jaře, nerostou na bříze.

,,I každý hlupák ví, že na bříze jablka nerostou a už vůbec ne v tuhle dobu!!!" smál se.

Cítila jsem jak rudnu. Ale pak jsem dostala nápad.

,,Promiňte, já musím zpátky do zámku. Už na mě čekají,"

,,Jen jděte slečinko, práce v kuchyni nepočká," smál se dál.

Radši jsem mu na tohle nic neříkala.

Šla jsem k díře.

,,Kam jdete slečinko?" zeptal se. Už se nesmál.

,,Do zámku. Zkratkou," odpověděla jsem a už nečekala na odpověď.

Tak další kapitola. Musím poděkovat za hodně věcí. Prvně za to, že mám pes 50 sledovatelů! Moc děkuju! Zadruhé,
máme 2K přečtení! Netušila jsem, že tento příběh bude tolik čtený. A to to hlavní teprve přijde.;-) Zatřetí,
máme přes 100 hvězdiček! Ani nevíte co to pro mě znamená!
❤Lennýsek❤