Začalo to úsměvem -Vadim-

9# Jak šel čas...

Já a Váďa jsme si k sobě byli čím dál blíž a blíž.
Každý den jsme spolu chodili ven.
Psaly jsme si, povídali si a smáli se.
Ale nikdy...nikdy jsme se nepolíbili a nic takového.
A...mě to vadí.
Protože jsem si uvědomila že...že ho miluju.
Chci s nim být vážně co nejvíc.
A proto jsem naplánovala dnešní další výlet.
Napsala jsem mu jsem jestli by nechťěl zajít zase ven.
On neváhal a začal strašně moc souhlasit.
Z jeho reakce jsem byla hrozně načená.
A ještě jsem se rozhodla že udělám dnes první krok a pokusím se mu dát pusu.
Tak moc se bojím ale jednou to prostě člověk musí udělat.
A jelikož bez něj nedokážu už skoro ani být potřebuju ho u sebe tak to mě víc pohání k tomu abych mu tu pusu prostě dala.