Začalo to úsměvem -Vadim-

11#Osudová zpráva

Když mi Jáňa oznámila tu šílenou zprávu sesunula jsem se za ní na zem.
"Její přítel toho dne zemřel na následky autonehody.
Chtěl ji překvapit a navštívit ji jelikož se o den vracel z pracovní cesty.
Bohužel nějaký kreténen to při smyku neubrzdil a srazil auto Jánina přítele Petra do příkopu kde na místě zemřel."

"Panebože!Panebože!"
Křičela Jáňa,brečela a smýkala se mi z náruče.
"Ne Lásko!Klid!Klid!"
Uklidňovala jsem ji a držela jsem ji pevně v naručí.
Začaly mi téct slzy.
"Pomóc!"Křičela až řvala.
"To bude dobrý...to bude dobrý!"
Utišovala jsem hlas až se Jáňa úplně uklidnila.
Pak už se jen třásla,potichu ale zároveň šílené brečela a do toho všeho byla úplně na dně.

Na té studené zemi jsme seděly ještě asi hodinu.
Já jsem pevně držela v náruči Jáňu a koukala jsem do prázdna.
Byla jsem z toho docela dost mimo.

Jáňa sebou konečně pohla.
"Něco mě napadlo."Řekla.
"Ano?"
Zeptala jsem se opatrně.
"Zajedu na dva dny k rodině...navadilo by ti to?"
"Ne...lásko ne."
"Rodina je to co v tuhle chvíli moc potřebuješ."Mám tě tam hodit?
"Ne to není třeba."
"Dobře."
"Chceš si jít lehnout?"Napadlo mě.
"Ano...to mi pomůže."

Zavedla jsem Jáňu do jejího pokoje.
Uložila ji a pro jistotu jsem ji tam donesla nějaké jídlo a pití.
Políbila jsem ji na čelo.
"Dobrou zlatíčko moje."
A po tváři mi stekla slza.

Byl už večer.
Dost hodin a mě to všechno taky dost unavilo.
Jen jsem napsala Váďovi že nevím jak zítra budu moct ven a že mu vše povím až se brzy uvidíme.
Byla jsem tak vyčerpaná že jsem usla ještě se zaplým mobile v ruce.

******
"Dobré ráno lásko."
Vešla jsem v deset hodin ráno Jáně do pokoje.
Nesla jsem čaj a Koláček a snažila jsem se trochu navodit veselejší náladu.
Jenže Jáňa....nic.
Koukala před sebe,byla bledá,nic neříkala a s toho co jsem jí tam včera přinesla k pití a k jídlu nesedla ani nevypila nic.
"Musíš jíst." Řekla jsem a posadila jsem se k ní na postel.
Zase nic neříkala.
Položila jsem ji na noční stolek čaj a Koláček.
"Tvoji rodiče si tě tu za hoďku vyzvednou chceš nějak pomoct?"
Jako vždy koukala do prázdna a jen tak potichu řekla:Ne!Děkuji.
Políbila jsem ji na líčko.
"Hlavně něco sněz jdu ti aspoň zbalit."
Neodpověděla.
Vyšla jsem z pokoje a zbavila jsem Jáně pár triček a kraťasy.
Jede tam jenom na dva dny tak jí snad nebudu balit celí kufr.

Udělala jsem ji ještě ne cestu chleba s marmeládou a pití.

"Je čas."
Oznámila jsem Jáně a vešla jsem společně s jejími rodiči do jejího pokoje.

"Ahoj zlatíčko."Řekla Jáni mamka Anna.
Jáňa se ani nahla.
"Tak pojď pomalu sluníčko moje."
Mluvili na ni jako na malou ale v tu chvíli mi to přišlo v pořádku.
Po chvilce Jáňa s pořád stejným zničeným výrazem stoupla a odebrala se s rodiči do kuchyně.
"Děkujeme že jsi se takhle o ni postarala Áďo."
Pochválil mě její otec.
"Nemáte vůbec zač a tady je svačina ode mě pro Jáňu na cestu...a tam mám batoh s oblečením."
Ukázala jsem na batoh ležící opřený o stěnu.
Její otec Antonín ho hned popadl ještě jednou se na mě usmál a zachvíli si odvezli Jáňu sebou domů na dva dny...a já?
Já zůstávám dva dny doma sama.
Co bych asi mohla dělat?