Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Bylo půl desátý a v tuhle chvíli bych radši byla ve škole. Vlastně bych byla radši kdekoli, jen ne tady. Nudila jsem se. Musela jsem vypadnout z postele. Přesunula jsem se na barevný látkový hamak, který visel ze stropu uprostřed místnosti a začala jsem si číst první knížku, na kterou jsem v mé malé knihovně narazila. Byla to otrava. Čtení nikdy nebyla moje silná stránka. Zavřela jsem knihu a odhodila jí na druhou stranu místnosti. Ze zoufalství jsem se převalovala z boku na bok a broukala jsem si písničku, která mi jako poslední hrála ve sluchátkách. Začínala jsem z toho ticha pomalu šílet, tak jsem rázně vstala, sešla opatrně dolů, abych se ujistila, že Claire už je v práci a přecupitala jsem k rádiu, do kterého jsem šoupla moje nejoblíbenější CD. Začala jsem pomalu pohupovat boky a přetáčela jsem se na špičkách chodidel do rytmu písničky. Rukama jsem ladně přejížděla po bílých zdech obýváku. Zavřela jsem oči. Najednou přede mnou stál on. Koukal na mě těma krásnýma zelenýma očima, které se leskly po divokými rameny jeho hnědých vlasů. Měl na sobě bílé tričko, černou, rozepnutou košili a černé roztrhané kalhoty. Přibližoval se. Cítila jsem jeho dech a jak mě popadl kolem boků. Omotala jsem ruce kolem jeho krku a hlavou jsem se opřela o jeho rameno. Voněl jako kokos. Naše pohyby byly naprosto synchronizované, byli jsme jako jeden člověk. Cítila jsem se v bezpečí s pocitem, že právě on mě zachránil před tou pohromou v parku. Měla jsem pocit svobody a na okamžik bylo všechno perfektní.
Ten okamžik skončil, když jsem si všimla, že jsem mému vysněnému hrdinovi zapomněla vysnít boty. Ano.... Byl bos. Při vybírání desingu jeho bot mě vyrušilo zuřivé bušení a dveře. V té chvíli se rozplynul a já otevřela oči. Chvíli jsem stála uprostřed místnosti vyvedená z reality, až když jsem ušlyšela obrovskou ránu. Zděšená jsem přiběhla ke vchodovým dveřím, které už ležely vyrvané z pantů na zemi a před nimi stál Steve. Nechápavě jsem na něj zírala, zatímco on se venku kolíbal s flaškou od piva v ruce a tupým výrazem v obličeji. Venku pršelo, takže z něj stékala voda a když vešel dovnitř, dělal za sebou blátivé šlápoty. Nehyb,ě jsem stála v chodbě s pohledem zabořeným na naše zrujnované dveře. Steve kolem mě klidně prošel a došel až do kuchyně, kde se zřejmě zřítil na zem."Hej! Co to má sakra bejt!" Vzpamatovala jsem se a vystartovala za ním. Ležel na podlaze a z pusy mu tekla slina. Začal vydávat zvláštní chraplavý zvuk, když mi došlo, že usnul. Nikdy jsem nepochopila, proč moje sestra chodí s takovým neandrtálcem. "Vstávej!" zařvala jsem mu do ucha, ale s ním to nic neudělalo. Tohle si žádalo zoufalé činy. I když je pravda, že jsem to chtěla udělat už dávno. Překlopila jsem ho na záda, kledla si vedle něj a vlepila mu pořádnou facku, až se mu z toho udělal červený flek na tváři. "Doufám, že tam budeš mít aspoň modřinu." utrousila jsem. Ve vteřině sebou trhl a vyletěl na nohy. Nedivím se, tohle by probudilo i mrtvého. "Do háje ženská co vyvádíš!? Ty i tvoje sestra jste stejný." Tu druhou větu si jen tam zabručel pro sebe, abych jí neslyšela a nevlepila mu další facku. "Koukám žes pil." rukou jsem pokynula na rozbitou flašku v jeho ruce, jejíž druhá polovina se válela na podlaze v podobě miniaturních střepů. "Claire už tě neche, tak se s tím prostě smiř. Teď vypadni a ty dveře nám ještě zaplatíš." "Nikam nejdu. Počkám tu na ní, až přijde z práce. Nemá právo na to, jenom tak mě odkopnout." zašklebil se a zamířil k ledničce. "Sakra, copak tu nemáte nějaký normální jídlo?" V ruce držel smrzlý kousek pizzy, který tam ležel už od minulé středy a znechuceně k němu čichal. "Jestli chceš, můžeš dojít nakoupit. Já nemůžu." Na prostest jsem si založila ruce na prsou a opřela se o zeď. "Fajn. Nabídnu ti kompromis. Necháš mě tu na ní počkat, já tě vezmu ven, nakoupíme nějaký jídlo, ale Claire se to nedozví." Zakřenila jsem se. "Mslíš, že kdybych chtěla jít ven, už bych to neudělala sama!?" Steve se začal škrábat na bradě a přemýšlivě kokukal do stropu. "Jak chceš, ale mě odsud nedostaneš. Objednám čínu." Zasednul na gauč do obýváku s mobilem u ucha, posledním pivem v ruce a zapnul televizi. "Zajímalo by mě, co budeš dělat, až ti dojde pivo." prohodila jsem kysele a sedla si vedle něj.
Cpali jsme do sebe nudle z bílých papírových krabiček a pili k tomu pivo, o které se se mnou Steve pozdělil. "Musím uznat, že je celkem fajn tu někoho mít po tom, co jsem tady pořád zabedněná.... I když si to jenom ty." utrousila jsem. "Zase si na mě nezvykej, kdyby mě náhodou tvoje sestra chtěla fakt vyhodit." Udiveně jsem zvedla obočí a napila se pěny. "Takže už si přiznáváš, že by se to mohlo stát?" Steve jenom pokrčil rameny a pousmál se. "Víš, nejsem takovej debil, jak si o mně všichni myslí. Vlastně se tak jenom chovám." Sklopil hlavu a promnul si oči. "To nechápu. Proč se tak chováš?" "Nevím, asi jenom chci aby mě lidi, jako je Claire litovali a to je donutilo se mnou zůstat." Kopnul do sebe poslední lok, ruce si dal za hlavu a nohama se opřel o stůl. Nikdy jsem ho takhle nevnímala. Vždycky to pro mě byl jenom osamělej, zoufalej opilec, kterému poskytujem přístřeší a podmínky k přežití. Až teď mi došlo, že on se tak vidí taky. "Hele nerada to říkám, ale musíš se změnit, jestli ti o Claire opravdu jde." Dojedla jsem poslední sousto, zvedla jsem se a šla umýt nádobí. "Já vím." Všimla jsem si Steva, jak se opírá o kuchyňské dveře a kouká do země. "Takže teď jí nech vydechnout a vrať se až budeš vědět, jak se vlastně chová tvý pravý já." Položila jsem talíře do dřezu a s úsměvem mu zamávala. Steve si povzdechl a ve vteřině zmizel v mlze děštivého odpoledne.
