Z pohledu Rose:
Kouř mi pomalu znemožňoval jakou koli šanci se nadechnout. Nic jsem pres něj neviděla a tak jsem se jenom slepě pokoušela nahmatat Chloe, které se podařilo dostat ven ještě před vzplanutím stodoly, jak mi podává ruku z oknem. "Rose, chyť se mě, já tě vytáhnu!" křičela. Uslyšela jsem i další hlas. Byla to Claire. Stála jsem na špičkách a natahovala ruku do okna. Už když jsem pomalu začala ztrácet vědomí, jsem ucítila něčí dotek. Potom se mi zatemnilo před očima a upadla jsem do bezvědomí.
Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Zase. Příšerně mě štípalo v krku a pálily mě oči. "Rose!" Uviděla jsem Claire, jak běží z chodby směrem ke mně. Chtěla jsem na ní promluvit, ale moje hlasivky mi to nedovolovaly. Místo toho jsem ze sebe vydala zvuk podobný vrzání dveří. Claire mě ustaraně pozorovala, jak se zděšeně držím za krk. "Jak ti je?" zeptala se. Pomalu jsem se usmála a zvedla palec nahoru. Claire přikívla a úsměv mi opětovala. Potom ale přišla sestra a zavolala si jí za dveře. Nevypadalo to, že by nesla dobrou zprávu. Začala mě svědit ruka. Když jsem jí vyndala zpod peřiny, zjistila, jsem, že jí mám v sádře. Potřebovala jsem si něčím podrbat. Začala jsem se prohrabovat ve stolku u postele, jestli tam nebude nějaká tužka a v tu chvíli mi pohled sjel k odpadkovému koši. Byl tam pohozený mírně zmačkaný papírek s nějakým vzkazem. To písmo jsem poznávala. Bylo Chloe. Natáhla jsem se pro něj a s opatrností, abych se náhodou nedotkla nějakého posmrkaného kapesníku, nebo žvýkačky, jsem ho vzala do ruky.
Rose, promiň, že jsem tě k takový pitomosti navedla. Byla to chyba a doufám, že mi to odpustíš. Až ti bude líp, napiš. Xoxox, Chloe.
Tohle mě donutilo se usmát. Smích ale přešel hned, jak vkročila do místnosti moje sestra s pochmurným výrazem ve tváři. "Rose," nadechla se a sedla si ke mně na postel. "dobrá zpráva je, že se brzo uzdravíš, ale budu ti muset zvýšit ostražitost, aby si zase nic neprovedla. Vím, že to pro tebe musí hrozný, ale měla jsem co dělat, aby mi tě sociálka nesebrala." Chytla mě za ruku a já zahlédla, jak jí z koutku oka pomalu stéká slza. Měla jsem knedlík v krku a třásly se mi ruce. "Claire," odmlčela jsem se. Podívala jsem se do jejích tmavých očí zalitých slzami a nedokázala jsem nic víc říct. "promiň." To bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Claire kývla hlavou a se slovy 'nechám tě tu chvíly osamotě' odešla.
V ruce jsem mačkala dopis od Claire a pořád jsem přemýšlela, jak mohl skončit v koši. Najednou mi zazvonil telefon. "Čau kočko, doufám, že už je ti líp a že tam máš hezký nemocný kluky. " Zasmála jsem se. "Jasně, Chloe, balím tady každýho kluka s popáleninama." "Popáleniny jsou sexy." "Pro tebe možná, ale když más popálenou skoro celou nohu, už ti to tak sexy nepřijde." "Promiň." řekla Chloe sklesle. "Dostala si můj dopis?" "Jo, díky. Ale nechápu, proč si ho hodila do koše. To si ho prostě nemohla položit na stolek, jako každej normální člověk?" zasmála jsem se. "Já ho do koše neházela." řekla zaraženě. Hned mi to došlo. "Claire" řekly jsme nastejně. "Promiň Chloe, musím jít vyřešit rodinný záležitosti."
Odhodila jsem telefon na stolek a zapřela jsem se rukama o postel. Natáhla jsem se pro berle, které ležely vedle postele a vyrazila do čekárny. V půli cesty mě začala hrozně bolet noha a dlaně jsem měla plné mozolů od berlí. I když to bylo jenom asi 300 metrů, připadala jsem si, jako bych právě ušla 10 kilometrů. Už jsem byla skoro za rohem, ale ruce se mi třásly tak, že jsem se musela opřít o zeď a nachvíli si odpočinout. Nevím, co se se mnou dělo, ale moje tělo najednou nemělo žádnou energii a moje svaly byly jako hadry. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nabrat sílu. "Už vážne nevím, co s ní mám dělat. Nechci, aby se cítila méněcenná, ale musím jí prostě držet více zkrátka. Bojím se o ní, rozumíš?" Nakoukla jsem za roh a uviděla Claire jak s někým mluví po telefonu. "Já vím, ale nechci, aby mi jí sebrali. Mám strach, že zase něco provede a tentokrát už to dopadne hůř." To bolelo. Vědět, že vlastní sestru nebaví mě vychovávat mi nevadí. Ale vědět, že mi nevěří je mnohem horší. Sebrala jsem sílu a vyrazila za ní. "Claire! Co to má sakra znamenat?" zakřičela jsem. "Musím končit, pa." řekla rychle do telefonu a zavěsila. "Rose, co tu děláš, měla bys..." "Co bych měla? Trčet celej den doma, dokud se neunudím k smrti?!" začala jsem na ní ječet, až se na nás v nemocnici všichni otáčeli. "Proč jsi vyhodila ten dopis?!" "Rose, Chloe je pro tebe jenom rozptýlení! Pochop, že nemůžu teď vědět k čemu tě příště navede a mám strach, co si schopná udělat ty, když to máš v hlavě ještě pomotaný z toho minulýho incidentu." Měla jsem chuť se schoulit někam do rohu a začít brečet. Ale musela jsem se vzchopit. Kdybych nebojovala, zůstala bych jejím otrokem a to jsem nechtěla. "Vždyť ty nemáš ani páru jak je na tom moje hlava. Nikdy si o tom se mnou nemluvila!" Rozhlídla jsem se kolem. Všichni se na nás dívali, ale když mě zahlídli, jak se dívám jejich směrem, začali dělat jakoby nic. "A Rose pro mě není zátěž, je to moje kamarádka, která mi s tímhle vším pomohla, když ty si byla někde s tím svým Stevem!" "Steva do toho netahej! Já se ti snažím pomoct!" "Ne, ty se snažíš ulechčit si práci! Abys mě pořád nemusela hlídat, tak mě radši zamkneš doma!" Claire mi věnovala nenávistný pohled a já věděla, že teď to bude hodně bolet. "Fajn, jak chceš! Mám už pokrk toho strachu, co o tebe musím mít. Nenávidím, že si musím hrát na tvojí matku a že si kvůli tomu nemůžu najít normálního přítele! Ale nejhorší je, že když to nedělám, mám z toho výčitky." Začalo mě pálit celé tělo. Jakoby mě opouštělo. Nemohla jsem dýchat a potřebovala jsem být sama. Odbelhala jsem se do nemocničního pokoje a pobrala všechny své věci, které jsem dokázala, s berlemi v rukách, unést. "Slečno, ale vy nemůžete odejít, nejste ještě..." Ve dveřích se mě pokoušela zastavit zdravotní sestra, ale já jí zavřela dveře před nosem. Měla jsem už namířeno k východu nemocnice, když v tom mi někdo sáhl na rameno.
