Zatajil se mi dech. Koukala jsem se do nebesky modrých očí, které zdobily kostnatou tvář ze stran ohraničenou černými, rozcuchanými vlasy. Byl to on. Co tu sakra dělá?! Když uviděl můj podrážděný výraz, znepokojeně ustoupil o krok dál. "Jsi v pohodě?" zachraptěl. Z jeho hlubokého, sytého hlasu mi naskočila husí kůže. "Jo, je mi fajn." odsekla jsem. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale tak nějak to ze mě vypadlo. "Co tu děláš?" zeptala jsem se. "Vypomáhám tu." odhrnul si modrou košily z poza které vykoukla malá jmenovka, kterou měl přišpendlenou na tričku. Bylo na ní logo nemocnice a malým, skoro nečitelným písmem napsáno jeho jméno. " Takže," chvíli jsem na ní zírala, abych ho dokázala přečíst, "Bene Collinsi, copak si prováděl před naším domem." zaculila jsem se. Ben zrudl. "No, já," začal si mnout oči a bylo vidět, že je nervózní, "znáš to, moc jsem toho tehdy vypil." zasmál se. Pod očima se mu udělaly nepatrné váčky a ve tvářích měl dva malé roztomilé ďolíčky. Rovné, bílé zuby, středně velký nos, žádná bambule a hlavně krásné, zářivé oči, ve kterých jsem se pomalu topila. Ben Collins. Povzdychla jsem si. "Je ti něco?" zeptal se zmateně, když si všiml, jak na něj tupě zírám. Rychle jsem se narovnala a s úsměvem kývla hlavou. Potom mě ale smích přešel. "Rose, nemůžeš jen tak odejít, doktoři si tě tu potřebují nechat!" Za Benem se objevila Claire. "Kašlu na ně, nic mi není." odsekla jsem. Ben na mě vrhl vyznamný pohled a dřív, než jsem stačila něco říct, zmizel. "Musíš vždycky všechno zkazit!?" zasyčela jsem a odbelhala se na chodbu. "Rose, no tak!" Zamířila jsem ven z budovi. Bylo mi jasné, že Claire s těmi berlemi neuteču, tak jsem se schovala za schody a když jsem viděla, jak mě míjí, vylezla jsem zadním vchodem.
Čerstvý vzduch. Vítr mi pročesával vlasy a paprsky vycházejcího slunce mi hřály záda. Stála jsem opřená o dřevěné zábradlý, které zdobilo vyhlídku nad městem. Sledovala jsem ranní cestovní ruch. Všichni někam chvátali, nikdo se na nic neohlížel. V tuhle dobu bych byla ve škole. Už byl konec května, doba, kdy se všichni těší na konec školního roku a já jsem tam nebyla. Najednou mi to bylo ale jedno. Všechno co jsem chtěla bylo utéct. Potřebovala jsem zase cítit pocit volnosti a to, že ode mě nikdo nic neočekává. Zazvonil mi mobil. Neměla jsem chuť to zvedat. Nechtěla jsem s nikým mluvit. 'Čau Rose, pořád jsi v nemocnici? Potřebovala bych si s tebou promluvit.' Ozval se záznamník. Byla to Chloe. Něco se stalo. Její hlas zněl sklesle a třásl se a jako její kamarádka jsem měla povinnost jí pomoci. "Chloe, kde jsi?" "Před školou." ozvalo se z telefonu. "Za chvíli tam budu, vydrž." Zandala jsem mobil do kapsy a odbelhala se k zastávce.
Došla jsem před velkou, dvoupatrovou budovu s poškrábanou omítkou a malým zarostlým hřištěm. Naše škola vždycky vypadala jako vězení. Podle ředitele bylo důležitější cpát peníze do vybavení, ne do vzhledu. Taky to na něm bylo vidět. Někdo mi zaklepal na rameno. Když jsem uviděla obličej plný modřin, zděsila jsem se. "Chloe, co se ti stalo?!" Stála přede mnou se skloněnou hlavou a v ruce svírala zakrvácený kapesník. "Prosím, Rose, nešil, o nic nejde, jenom od tebe potřebuju trochu pomoct." zadívala se mi do očí a já věděla, že je zoufalá. "Kdo ti to udělal?" zeptala jsem se. " Byli jsme s Johnem venku a," "Moment, to ti udělal John?! Tvůj John?!" "Rose poslouchej, on za to nemůže!" odsekla. Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou. "To si jako omylem spadla na jeho pěsti?" Chloe se na mě lítostivě podívala a z oka jí ukápla slza. "Ne, mohla jsem si za to sama." skopila hlavu. "Blbost, co bys musela udělat, aby tě někdo takhle zmlátil?" zasyčela jsem. " Podívej, jenom od tebe potřebuju, abys mi pomohla ty modřiny nějak zakrýt." vyndala malý kufřík a vytáhla z něho šminky. "Ne dokud mi neřekneš, co se stalo." "Není to jeho chyba." opakovala. Zklopila jsem hlavu. "Fajn. Když to nechceš říct ani svojí nejlepší kámošce, tak po mě nechtěj pomoct. Měj se." řekla jsem a odkulhala pryč. Čekala jsem, že se za mnou Chloe aspoň rozběhne, ale ona tam zůstala stát se sklopenou hlavou. Bylo mi z toho všeho na nic.
Za mnou se pomalu vytrácela budova školy a moje nohy se bořily do jemné hlíny, ve které klíčila semena trávy. V dálce byla vidět jen čistá obloha bez jediného mráčku. Začaly mě bolet ruce od mozolů, které mi způsobovaly berle a chodilo se mi ještě hůř, když se mi s každým krokem zabořovaly do země. Najednou se mi podlomila ruka. Ležela jsem na zemi s půlkou berle potopenou v zemi a malou šancí na to, že sama bez ní vstanu. Zoufale jsem se snažila jí vytáhnout, ale všechno bylo marné. Slunce mi pomalu pálilo obličej a já měla pocit, že se každou chvíli rozteču. Měla jsem sucho v puse a bolela mě hlava. Měla jsem chuť lehnout si na zem a doufat, že před tím, než se usmažím za živa, mě sežere nějaké divoké zvíře. Padla na mě únava. Zavírala se mi víčka a hlava mi padala ze strany na strany. Najednou se mi zatemnilo před očima.
Když jsem ucítila, jak mi cosi studeného teče po tváři, vymrštila jsem se ze země. Kdybych mohla, vstala bych. "Promiňte, je vám dobře?" jakmile jsem se rozkoukala, uviděla jsem, jak přede mnou stojí postava muže. Měl na sobě šedivý svetr a dlouhé béžové kalhoty. Zůstala jsem na něj zírat a v hlavě mi běželo jak to, že sebou v tomhle horku ještě nepraštil jako já. V ruce držel láhev s vodou a na zápěstí se mu leskly zlaté hodinky. Bylo mu tak 40 let. "Už je mi líp, děkuju." řekla jsem. "Potřebuješ pomoct, jsk vidím" natáhl ke mně ruku a já se jí bez váhání chytla. Po mé zkušenosti v parku jsem usoudila, že on nevipadal jako někdo, kdo by mi chtěl ublížit. Byl to spíš takový ten rodinný typ, který každý den pije kávu a čte noviny se svými dětmi ráno u snídaně. Připomínal mi mého tátu. Vždycky nám dělal svačinu do školy, když nemohla máma. Většinou to byly čokoládové sušenky s pomerančovým džusem, o kterých věděl, že jsou naše nejoblíbenější. Když jsme měli špatný den, bral nás do zoo, kde jsme si kupovali zmrzlinu a sledovali medvědy. Ale Potom máma umřela a všechno se změnilo. Odjel a nechal nás tu samotné. I přes to, že jsem na něj byla naštvaná, půlka mě ho postrádala. "Takže jak se jmenuješ?" zeptal se ten neznámý muž a nastavil mi rameno, abych se o něj mohla opřít. "Jsem Rose." odpověděla jsem a přilepila jsem se na něho, abych neztratila rovnováhu. "Ahoj Rose, já jsem Jack." usmál se. Připadala jsem si jako na sezení anonymních alkoholiků. "No, nechci aby sis myslela, že jsem nějaký starý úchylák, ale mám pocit, že bych tě měl vzít domů, nevypadáš, že bys měla dost energie tam dojít sama." podíval se na mě s ustaraným výrazem. Potom mu sjel pohled k berlím, které se válely na zemi jako padlí vojáci. "Vezmeme tyhle dvě tyčky, které pohání tvé nohy a půjdeme, co říkáš?" Přikývla jsem a věnovala mu úsměv. Vzal berle do ruky a rozešli jsme se po cestičce směrem k nedalekému parkovišti.
Přede mnou se rýsoval velký černý Jeep bez jediného škrábnutí, či smítka na povrchu. Když Jack otevřel dveře, kolem se rozvinula nádherná vůně, která vycházela z malého papírového stromečku, vysícím nad předním zrdcátkem. Béžové potahy byly čerstvě vyluxované a na zadním sedadle byla připevněná dětská sedačka. S Jackovou pomocí jsem se dobelhala na místo spolujezdce. Jack si sedl za volant a nastartoval. Motor zavrčel a rozsvítilo se rádio, ze kterého hrál Elvis Presley. Začala jsem si myslet, že jsem se ocitla v nějakém americkém seriálu, kde byl Jack idolem všech pracujících žen. Rozjeli jsme se. "Vy máte dítě?" zeptala jsem se zdvořile. "Dokonce dvě. Joey a Steffani jsou to nejlepší, co mě kdy potkalo." usmál se a podíval se na mě. "Kde vlastně bydlíš?" zeptal se. Tahle otázka ve mně vyvolala paniku. Něchtěla jsem jet domu. V tu chvíli jsem chtěla jenom dál hrát svou roli v Jackovo seriálu. "Nemusíš mě brát až domů, stačí mi, když mě vezmeš do centra města, jízdu autobusem ještě zvládnu." začala jsem se červenat. "Proč jsi nervózní?" zeptal se Jack a vrhl na mě zmatený výraz. Otevřela jsem pusu, ale vyšlo z ní jenom zaskřípání. Jack se zamračil. "Dobře, hodím tě do centra, ale pod jednou podmínkou." Začínala jsem se bát, co řekne. "Stavíme se někde na snídani, nemůžu tě teď nechat jít domů, když ještě ani neskončila škola. Co by tomu řekli rodiče." usmál se. Chtěla jsem mu to říct. Chtěla jsem mu říct všechno, co se mi stalo, co se stalo mé mámě a jak jsem se ocitla v téhle situaci. "Stejně jsem ještě nesnídala." prohodila jsem.
