Seděli jsme v malé, kavárně s prosklenou stěnou a dřevěným nábytkem. Nad kasou vysela velká plastová vafle, která po každých 5 vteřinách blikala červeně a vedle ní byl úhledným písmem natištěn nápis Waffle castle. "Co si dáte?" před námi stála mladá servírka s blonďatými vlasy upravenými do vlnitého culíku uvázaného červenou stuhou a její drobnou postavu zdobily zelené šaty, přes kterou plandala vyžehlená, hnědá zástěra. "Dám si kafe a vaší specialitu, boruvkové vafle s karamelem a šlehačkou, prosím." řekl Jack milým tónem. Ti dva byli úplně sehraní a já si připadala ještě víc jako v seriálu. "Já si dám černý čaj a vafle s čokoládovou polevou." řekla jsem se snahou zachovat tu dokonalou atmosféru. Místo toho jsem ale zněla jako hladový, nevrlý ožrala čekající, až mu někdo přinese další pivo. Když servírka odešla, Jack na mě vrhl starostlivý pohled. "Je ti dobře? Vypadáš nervózně." Svěsila jsem ramena s pohledem zabořeným do země. "Je mi dobře." utrousila jsem a pokusila se o úsměv. "Tady jedna káva s naší specialitkou a," přišla servírka s hrnečkem v ruce a nalila do něj ze skleněné konvičky horkou kávu a talíř s dvěmi vaflemi politými rozteklými borůvkami se šlehačkou na vrchu položila před Jacka. Odmlčela se a vrhla po mně vražedný pohled. "jeden čaj a vafle s čokoládou." zasyčela. Moje vafle nevypadaly tak dobře jako Jackovo, ale já už od včera nejedla a oni tak krásně voněly. Hned jsem se do nich pustila. Potom jsem se ale zarazila. "Já u sebe ale nemám žádný peníze." řekla jsem a vrhla jsem na Jacka lítostný pohled. Jack se usmál a mávnul rukou. "Zvu tě." Pečlivě krájel vafli na kostičky a srkal při tom kávu, zatímco já jsem do sebe hodila půlku vafle na jednou.
Vkládala jsem si do pusy poslední sousto rozplývající se na jazyku. "Chutnalo vám? Bude to sto padesát korun, prosím." Tentokrát přišel odnést nádobí někdo jiný. Byla to vysoká, starší paní s hnědými vlasy a výraznější postavou stejně barevně sladěná, jako ta před tím. "Bylo to vynikající, děkujeme," Jack se odmlčel a zadíval se na jmenovku, kterou měla přišpendlenou k zástěře, " Steffani." dodal a na stůl položil dvoustovku. " Steffani pokynula hlavou na znamení vděku, odnesla nádobí, peníze a zmizela ve dveřích do kuchyně. S Jackovo pomocí jsem se zvedla ze židle a došli jsme k autu. "Važně nechceš odvést domu?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. "Asi už půjdu." usmála jsem se a s berlemi jsem se pomalu odbelhávala směrem k parku. "Počkej!" zakřičel a přiběhl ke mně. "Rád jsem tě poznal a doufám, že to nebylo naposled." řekl. "Já taky." odvětila jsem. "Dávej na sebe pozor." potřásli jsme si rukou a každý odešel vlastní cestou.
Seděla jsem v parku na lavičce a přemýšlela, co bude dál. Přede mnou si hrály děti s rodiči a se psi. V tu chvíli jsem si připadala sama a pochopila jsem jak moc mi chybí rodiče. Najednou mě něco napadlo. Vzala jsem telefon a přiložila si ho k uchu. Chvíli se z něj ozývalo hlasité pípání, které se proměnilo v ohlušujcí ticho a potom se ozval hluboký, mužský hlas.
Schovala jsem telefon do kapsy a zvedla se z lavičky. Došla jsem před fialový dům, vzala za kliku a s nadějí, že Calire nebude doma jsem potichu otevřela dveře. Odbelhala jsem se do schodů a vkradla se do svého pokoje. Vzala jsem krosnu, která se válela pod postelí a začala jsem do ní házet všechno oblečení. Najednou jsem uslyšela, jak dole práskly dveře. Připlížila jsem se ke schodům, i když to s mím handicapam bylo dost obtížné. Nakoukla jsem do chodby. Jak jsem se obávala, stála tam Claire. Potřebovala jsem zachovat klid. Zkontrolovala jsem vchodové dveře. Byli pootevřené, ale mezi nimi a mnou stála Claire. Neměla bych nejmenší šanci se k nim dostat, aniž by si mě nevšimla. Zalezla jsem zpátky do pokoje. Zoufalá situace žádá zoufalé činy. Sundala jsem povlečení z postele a přivázala jsem ho k oknu za závěs. Krosnu jsem vyhodila oknem ven, ale v tu chvíli jsem zjistila, že to byla chyba. Místo toho, aby spadla na trávník, jak jsem předpokládala, dopadla na naše auto. "Rose!?" Zakřičela Claire, když uslyšela tu ránu z venku. Zaslechla jsem jak se škrábe do schodů přímo k mému pokoji. Urychleně jsem hodila berle z okna, které už tentokrát dopadly na trávník a sleja jsem po prostěradle za nimi. Dole jsem ale zůstala viset, protože kdybych se pustila, moje noha by to nejspíš neustála. Začala jsem sebou házet ze strany na stranu, až když jsem byla schopná dosáhnout pro berle, ležící na zemi jsem pomalu seskočila, popadla krosnu a odbelhala se pryč, jak nejrychleji jsem mohla, doufajíc, že mě Claire neviděla.
Z repráků nademnou se ozýval chraplavý hlas a hlásil nejbližší přílety a odlety letadel. Kolem mě se motalo spousta lidí s obrovskými zavazadly. Ve většině případů drželi telefon u ucha a zuřivě do něj křičeli, nebo rovnou řvali na své děti, které zběsile táhli za ruku směrem na přistávací plochu. Na tabuli letů se nevídanou rychlostí měnila čísla. Seděla jsem na nepohodlné železné lavici a v ruce žmoulala modrou letenku. Hlavou se mi honilo spoustu věcí. Třeba, jak se bude Claire chovat, až se dlouho nebudu vracet domů, nebo jestli mě bude Chloe hledat. 'Let do Ria De Janeira tu bude za 5 minut, prosím přivpravte si své letenky a stoupněte si do fronty kvůli prohlídce zavazadel.' ozvalo se z repráku. Zvedla jsem se a dobelhala jsem se na konec dlouhé fronty, která vedla až někam za roh. Překvapivě to ale ubíhalo rychle a než jsem se naděla, seděla jsem v letadle. Zabořila jsem hlavu do měkké sedačky a zavřela oči. V tom mi ale zabrněl telefon. Podívala jsem se na obrazovku, kde bylo malé, modré okýnko s ikonou zprávy v rohu s nápisem Claire. 'Prosím vypněte své mobilní telefony' ozvalo se nad námi. Zaklapla jsem telefon a hodila ho na prázdnou sedačku velde mě. Pozorovala jsem, jak se vznášíme a mraky pomalu zakrývají výhled na moje rodné město. Zavřela jsem oči a ponořila se do hlubokého, dlouhého spánku.
Ucítila jsem, jak přistáváme a pomalu jsem se probouzela. Můj pohled sjel k mému cestovnímu polštářku, na kterém se leskla tmavá skvrna, přímo u mojí pusy. Trhla jsem sebou. Musela jsem se ujistit, že se nikdo nedívá. Rychle jsem vyndala z kapsy kapesník a utřela si pusu, z které mi ještě před pár vteřinami tekla slina. 'Právě přistáváme, prosím sbalte si všechny své věci a pomalu se řaďte k východu.' Podívala jsem se z okna. Kromě přistávací plochy a mnoha pojízdných vozíčků se žlutými schody jsem nic neviděla. Vypadalo to tam úplně stejně jako u nás. Popadla jsem berle a vydala se ke dveřím. Jakmile jsem vyšla z letadla, pochopila jsem, že v jednom jsem se mýlila. Bylo tu mnohem větší horko než u nás. Úspěšně jsem se dobelhala k pojizdnému pásu, kde se přímo předemnou projíždělo spoustu zavazadel. Rozhlížela jsem se po tom svém, ale nikde jsem ho neviděla.
Už uplynula půl hodina a moje krosna pořád nikde. Řekla jsem si, že to vezmu do vlastních rukou. Ovšem obrazně řečeno, protože s berlemi by to šlo dost těžko. Zamířila jsem k malé prosklené kabince v rohu místnosti, na které bylo obrovským písmem napsáno informace. Když v tom do mě najednou někdo vrazil a já skončila na zemi. "Sakra, dávej pozor kam," seděla jsem na zemi a koukala na černovlasého, kudrnatého kluka s lesknoucím kroužkem ve rtu a v modré uniformě, na které byla přišpendlena jmenovka s logem tohoto letiště. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou, neschopna slova. "Moc se omlouvám, jsi v pořádku?" natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Zadívala jsem se mu do očí. Měl tak krásné, zelené oči, ve které se třpitila malá jiskra. Chytila jsem se ho a vyhoupla se na nohy. "Teď už jo." řekla jsem a usmála se. Úsměv mi opětoval a sehnul se, aby mi sebral berle. Já ale neudržela rovnováhu a oba jsme v tu chvíli padali na zem. Ležela jsem na něm a on pode mnou. Divoce se mu zvedal hrudník a já cítila rychlý tlukot jeho srdce. Pod tričken se mu rýsovaly břišaky a voňel po čokoládě. Dívali jsme se jeden druhému přímo do očí. Byl to krásný okamžik. Než ho přerušil mužský hlas sekuriťáka nad námi. "Slečno, není tohle náhodou vaše zavazadlo?" V ruce držel mojí černou krosnu a ve tváři měl ironický úsměv. Polkla jsem a zahanbeně přikývla. Odkutálela jsem se k berlím, ležícím vedle nás a nějak se mi podařilo vstát. "Děkuju." řekla jsem. Naposledy jsem věnovala pohled neznámému, který pořád ležel na zemi a zamířila jsem ven, kde na mě čekal taxík. Nastoupila jsem do něj a rozjeli jsme se k cíli. Sledovala jsem, jak za oknem míjíme stromy a budovy. Přemýšlela jsem o domově. Nechyběl mi, ale zajímalo mě, jak by to skončilo, kdybych tam zůstala. 'Možná je dobře že jsem odjela.' řekla jsem si a vytáhla z kapsy telefon.
Claire, jsem v pořádku, jen potřebuju na chvíly pauzu. Nehledej mě, Rose.
Stiskla jsem tlačítko odeslat a mobil jsem schovala zpátky. "Jsme na místě." pronesl taxikář a natáhl ke mně prázdnou dlaň, do které jsem mu položila pěníze. Stála jsem se svojí krosnou před velkým, dřevěným domem s obrovskými okny, které zdobily různě barevné kytky. Zazvonila jsem. Z domu se ozvala cinkavá melodie a ve dveřích se objevil fousatý muž v bílém tričku a velkým tetováním na rameni. "Ahoj, tati." řekla jsem.
