Tajemstvi Blhova

6. kapitola

Vlkodlaci, napůl lidi, napůl zvířata. Vysocí. Nejčastěji chodí po čtyřech. Na rukou a na nohou mají silné a ostré drápy. Zašpičatělé ostré uši. Vystouplá tlama s čenichem. Tělo mají pokryté srstí. Nejhustší srst mají kolem krku. Mění se každou noc. Nejsilnější však jsou za úplňku. Většina z nich se neumí ovládat. Loví divoká i domácí zvířata. Zanechávají za sebou jasné stopy. Roztrhané těla. Drápance všude, kde se jen mají možnost.

Jejich srst se zabarvuje podle charakteru a podle způsobu, jakým se vlkodlaky stali. Člověk narozený s vlkodlačí krví, má po proměně světlou srst. Nejčastěji bílou, nebo karamelovou. Pokousaní vlkodlaci mají černou, nebo hnědou barvu. Někdy se objeví vlkodlak s dvoubarevnou srstí. Tito jsou nejnebezpečnější. Stali se vlkodlaky za trest, neumí se ovládat. Vlkodlaky se stali díky kletbě.

Jestli se člověk jednou stane vlkodlakem, už jím zůstane nadosmrti. Člověk narozený s vlčí krví, se vždy naučit proměnu zvládat. Buď jí zapudit, nebo přivolat i ve dne. Pokousaní lidé se jí také mohou naučit zvládat, pokud mají dost silnou vůli.

Přežití člověka není nikdy zaručeně. Jak už u pokousaného člověka nebo narozeného vlkodlaka. Tělo s proměnou nejdřív bojuje. Pokud bojovat nepřestane, začnou dotyčnou osobu trápit silné křeče, až nakonec zemře. Při prvních dnech člověk málo kdy pozná, že je vlkodlakem. Proměňuje se vždy v noci, pokud spí. Vzpomínky na vlkodlačí formu má za pouhý sen. Člověk, který se vlkodlakem narodil, se poprvé začne měnit v pubertě, mezi 15 až 18  rokem života. Tito lidé mají největší šanci na přežití proměny.

Sdružují se do smeček, protože se ve společnosti dalších lycanů cítí více v bezpečí. Většina smeček má svého vůdce, je to nejsilnější vlk, jenž se stará o ochranu a uchování tajemství před lidmi. Tito vlci si nechávají říkat Arambha. Jejich postavení je závazné. Pokud neplní své povinnosti, smečka je svrhne a mnohdy zabije.

Dívky si přečetli tento článek. Senia nechápala, všechno se jí honilo hlavou, ale rozhodla se, že jestli to opravdu byla ona, kdo zabil ty slepice. Zjistí to sama. Nechtěla to Roxi říkat. Ví o nich hodně, ale to jí nestačilo. Chtěla to vědět jistě, než to někomu řekne. Třeba to byla jenom shoda náhod.

„Nezkusíme něco zjistit od někoho z Lukovy party? Mohli by něco vědět." Navrhla nenápadně Senia. „Jo můžeme, ale nevím, kdo z nich by nám něco řekl. Jediný tak asi Basty." Pomyšlení, že za ním má jít a něco po něm chtít jí dost odrazovalo. „Tak já mu napíšu sms. Určitě hned odepíše." Vytáhla mobil a začala psát. „Hotovo, teď půjdem k té staré zahradě. Napsala jsem mu, že se tam sejdeme za deset minut." Strčila mobil do kapsy a vytáhla Seniu za ruku ven z pokoje.

Cestou ani nepromluvily. Senia byla zamyšlená nad vlkodlaky komplet a Roxi zase přemýšlela, jak to z Bastyho vytáhnout. Chodila s ním a tehdy jí říkal všechno. Tudíž věděla o vlkodlacích v partě. Když dorazily na místo, Sebastian už tam na ně čekal. „Co zas chceš." Hodil po ní nepřítomným pohledem. „Jen se chci zeptat. Nebyl včera v noci náhodou někdo na naší straně vesnice? Nějaké zvíře tam sousedovi roztrhalo pět slepic. Tak mě napadlo, jestli to nebyl někdo z vás." Pozorně ho sledovala, snažila se zachytit jakýkoli náznak lži. „Ne od nás určitě nikdo. Objevil se tu nový. Není ještě moc velký, ale zato má bílý kožich. Takže to vypadá, že je to někdo, kdo se buď potuluje a hned zase odejde, nebo se tady někdo z vesnice mění." S těmi slovy odkráčel pryč.

Roxi nasadila svůj přemýšlivý výraz a chvíli jen stála a uvažovala. Senia se na ní koukala, jako by byla postižená. Nic z toho jí nedávalo smysl. Nakonec promluvila: „další vlkodla?! To je nemožné! No raději bychom měly jít, ať nás tu některý z nich nechytne." Dořekla a chytla kamarádku za paži. Dotáhla ji zpátky na ulici, kde bydlely. Děvčata se rozloučily a odešly domů s tím, že zítra budou pokračovat v pátrání.

Senia tryskem doběhla domů a vyběhla po schodech do svého pokoje. Rozhodla se, že najde nějaké způsoby, jak zjistit zda je nebo není vlkodlak. Svůj notebook našla na posteli. Najela internet a do vyhledávače zadala heslo: jak poznat vlkodlaka. Stránka jí vedla jen k nesmyslným popisům, jak vypadají a spoustu neuvěřitelných obrázků. Nakonec mezi posledními odkazy nalezla to, co hledala.

Myslíte si, že je někdo kolem vás vlkodlak? Existuje pár způsobu, jak to zjistit.

Prvním způsobem počkat si na noc a sledovat, jestli se promění. Tento způsob není zrovna bezpečný. Někteří vlkodlaci se nedokážou ovládat a zaútočí na vše živé.

Druhý způsob, je najít čarodějku, která pomocí magie dokáže vlkodlaka vycítit. Najít místo, kde se nachází a dokonce ukázat jeho pravou podobu.

Třetí způsob, je nejjednodušší. Najděte tyto přísady: Oměj (květ), svěcená voda, smetánka lékařská, list jabloně a jantar. Důkladně smíchejte dohromady a rozdrťte, až se vše smíchá v kaši, potřete jantar a dejte dané osobě do ruky.

„Hmmm, jantar by měl mít táta. Jabloně je na zahradě. Květiny snad najdu v herbářích, co si schovali naši po sestře a svěcená voda... snad jí najdu." Řekla si pro sebe. Nejdřív skočila na zahradu pro list jabloně. Další následoval jantar, ten byl taky snadno nalezitelný. Táta ho měl v pracovně na stole a používal ho jako těžítko. V knihovně vyhrabala staré herbáře. Květiny byly seřazené podle názvu. V první knize byly pouze květy po písmeno N. V druhé konečně nalezla oměj. Byla to drobná květina s fialovými květy. I usušená nádherně voněla. Smetánku našla o pár stránek dál. Jediné co jí chybělo, byla svěcená voda. Doma jí určitě neměli, tak se rozhodla, že zajde do kapličky, jenž viděla při příjezdu sem.

Od domu se vydala napravo do vesnice. Všude se to hemžilo lidmi, kteří si povídali. Po cestě minula ještě pár hrajících se dětí. Kaplička byla malá, fasádu měla natřenou na žluto a střecha byla zbarvená do červena. Měla jednu věžičku, ve které byl umístěn zvon. Při vstupu do kaple si všimla zlatě zdobeného oltáře s obrovským křížem. Na pravo stála malá zpovědnice s červeným závěsem. Na straně malé umyvadélko se svěcenou vodou, trochu si nabrala do lahve a vydala se zpátky domů.