Tajemstvi Blhova

7. kapitola

V pokoji si nachystala porcelánovou misku, kterou postavila na malou stoličku hned vedle postele. Zaběhla na zahradu pro dva kameny, kterými mohla květy rozdrtit. Položila je vedle misky. Kytky a listy vhodila do misky a zalila trochou svěcené vody, pak vší silou použila jeden kámen na rozdrcení květů a listí. Když byla hotová a z přísad se stala kašovitá hmota. Jedním kamenem opatrně potřela jantar. Pak ho opatrně vzala do ruku a čekala co se stane. Nic.

„Nic. To není možné. Asi jsem něco přehlédla." Vystřelila směrem k notebooku. Chvíli hledala. Párkrát klikla a s úsměvem si došla pro jehlu, kterou měla schovanou ve stole. Jednou se s ní píchla do prstu a nechala kapku krve spadnout na kámen. Krev zbarvila hmotu do ruda. Napřímila se a odstoupila do prostoru. Když měla kolem sebe dost místa, začala odříkávat formuli „Id forim fer solas, lerigt ailleacht, ag maze linn forsa." Senia upustila jantar a začala se nekontrolovatelně třást na podlaze.

Co se to děje? Proč se nemůžu ovládat svoje tělo. Probíhalo Senie v mysli. Najednou ji zachvátily silné bolesti. Chtěla křičet, ale nedokázala vydat ani hlásku. Po chvíli se přestala třást, ale místo toho se stočila dokolečka a svíjela se v bolestech. Z hrdla vydala bolestný výkřik. Cítila změnu. V jeden okamžik celým jejím tělem projel žár, který spaloval každou buňku. Muka se jí zdála nekonečná. Když konečně začala bolest a žár ustupovat. Zase se cítila dobře. Nic jí nebolelo. Nic jí nepálilo. Donutila se postavit. Najednou jí připadalo všechno menší i její věci byly malé a potrhané. Senia nechápavě natočila hlavu na stranu a přistoupila blíž k zrcadlu. Nedokázala uvěřit, co v něm vidí.

Stála v něm obrovská postava, celá porostlá bílou srstí. Tělo měla lidské s dlouhým ocasem, a jen trochu prodloužené ruky s drápy místo prstů. Nohy byli taky delší, s podobnými drápy těm na rukou. Hustou srst kolem krku tvořící béžový límec. Tvář porostlou srstí jako zbytek těla. Uprostřed obličeje vystouplý růžový čumák. Pod ním šla vidět obrovská tlama se špičatými zuby a dlouhým jazykem. Velké oči zářily svítivě zelenou barvou. Celý zjev doplňovaly jen špičaté uši po bocích hlavy. Které se otáčely za každým nepatrným zvukem.

„Co to... to jsem já? To není možné? Jak...?" Zvedla ruce a začala si je pečlivě prohlížet. Senia se otočila a zavrčela. „Tohle je fakt super. Je ze mě obrovský pes a já ani nevím, jak se to stalo." Řekla přiškrceným hlasem, nahnula se dopředu a dopadla na všechny čtyři. Pomalým plíživým krokem přecházela po pokoji a prohlížela si všechny věci. Její oči viděly i nepatrné detaily, kterých si jako člověk vůbec nevšimla. Přes celý pokoj dokázala přečíst varování na krabičce od léků proti bolesti hlavy. Také dokázala ucítit všechny vůně, jak její, tak její mámy a Roxiiny.

V tu chvíli na dveře pokoje zaklepala její máma. „Co se tady děje? Kdo křičel! Jsi v pořádku?" Ptala se se starostlivým hlasem. Vlčí dívka se rychle přiřítila ke dveřím a celou vahou je zalezla aby je máma nemohla otevřít. „Jo mami v pohodě, jen jsem se kopla do nohy. “ zalhala jí. 

Náraz slyšela vyzvánět telefon za dveřmi. Karolína vytáhla mobil z kapsy u riflí. Na displeji uviděla známě číslo. Patřilo jejímu manželovi. „Ahoj miláčku, jsem ráda, že voláš. Strašně mi chybíš, jak se máš?" Zeptala se. Senia chvíli jen poslouchala, slyšela jen mumlání v telefonu, které nešlo pořádně rozeznat.„Vážně?! To je dobře! Za jak dlouho se vrátíš? To nějak vydržíme." A s klapnutím telefon vypnula. „Zrovna mi volal táta. Dostal další článek. Pojede do Francie.“ hulákal na svou dceru skrze dveře. „Takže se vrátí o dva týdny později.  Co kdyby jsme za ním na týden jeli ? Podívali by jsme se po nějakých památkách a zajeli si do Paříže nakoupit nějaké zbrusu nové oblečení. " Navrhla.

„No... raději ne. Ještě jsem si tady nezvykla, tak tady zustanu a budu se starat o Sanny. Ale neboj, budu hodná." Přes tvář se jí mihl šibalský úsměv. „Dobře tedy. Ještě dnes si zařídím letenku a zítra poletím. Byla bych radši, kdybys nezůstala v domě sama. Nechceš požádat Roxi, aby tu s tebou ten týden zůstala? Určitě si budete mít co povídat." Nečekala na dceřinu odpověď. „Jdu si zabalit. Budu v ložnici. Přijď mi dát vědět, jak ses rozhodla."Nebylo nad čím uvažovat, už se rozhodla. „Ano!" Vyhrkla rychle za mámou.

Dívenka stále ve vlčí podobě se svezla na zem podél dveří, nejen že se proměnila v tohle monstrum, ale ještě tady bude celý týden sama. Rukama si zakryla obličej a začala plakat. Co si počnu. To jsem taková zrůda? Co když někomu ublížím? To nesmím dovolit!  Jak se teď přeměníme zpátky ? Nebo tak zůstanu už na pořád ?  Vedla svůj vnitřní rozhovor. A slzy ji kanuly po tváři.  U dveří seděla nějakou chvíli. Když už neměla co plakat schoulila se do klubíčka a přála si aby se vrátila zase zpět do normálu.

Najednou ucítila zvlášť i pocit. Jako by ji celé tělo šimralo. Nebylo to nepříjemné. Koukala se na ruce a už neviděla ohromnou tlapu, ale opět své drobné lidské ruce. Bylo to zvláštní. Opravdu stačilo tak málo? Jen aby si to přála? Když mravenčení ustalo vstala ode dveří a znovu přistoupila k zrcadlu. Vypadala jako normálně. Jediné co bylo jiné bylo její oblečení které na ni vyselo v několika cárech, že ji sotva zakrylo hrudník. Roztrhané hadry si svlékla a rozhodla se, že si zajde do sprchy. Nechala na sebe stékat horkou vodu a její tělo se úplně uvolnilo. Když se cítila dost odpočatá vylezla ven zabalila se do ručníku a vytáhla si ze skříně čisté oblečení.