Tajemstvi Blhova

9. kapitola

Tentokrát celá proměna trvala kratší dobu a bolela o trochu míň. Stala ve svém pokoji znova v kožichu a cáry oblečení na sobě. Jen si povzdechla protože na sobě měla své oblíbené tričko, které teď může akorát vyhodit.

Sundala že sebe čáry oblečení. Což jí nezabralo ani chvíli prostě svými drápy oblečení rozervala úplně. Otevřela okno pokoje a vyskočila na zahradu.

Rozhodla se, že se půjde proběhnout po lese. Byl to neuvěřitelný pocit. Cítila všechny pachy, každé zvíře co v lese bylo. Slyšela všechny sebemenší zvuky. Dokonce si všimla i malinkého králíka, který se schovával v keři. Rozeběhla se plnou rychlostí tou cestičkou do kopce, kudy šla první den. Nyní kopec zvládla pár rychlíku skoky. Na vrcholku se zastavila a zbystřila.

Všimla si podivného stínu, který ji sledoval z lesa opodál. Zavětřila, k její smůle vítr foukal opačným směrem. Tak se přikrčila k zemi a čekala. Stín se začal přibližovat. Ze tmy vystoupil tmavě hnědý vlkodlak s bílým flekem na přední tlapě. Oči mu zářily oranžovou barvou. Šel v nich vidět vztek. Z druhé strany se najednou objevili další dva vlkodlaci. Jeden černý jako samotná noc. Z celého stvoření ve tmě šli vidět jen oči. Žhnuly jiskřivě modrou. Jeho výraz nebyl naštvaný, spíš smutný. Na rozdíl od bytosti vedle. Podobal se tomu, který přistoupil jako první. Místy světlá hnědá srst pokrývala o něco málo mohutnější tělo. Rudo oranžové oči sledovaly návštěvníky. „Co tady chceš?" ozval se dunivý hlas velkého hnědého vlka s varovným vrčením. Něco v ní hrklo. Postavila se a vzdorovitě napřímil a hlavu. „ co ti je do toho. " zavřela na něj na zpět. „ nějaké odvážné štěně. Jak roztomilé." uchechtl se. „no doufám, že tě tu už neuvidím jinak to pro tebe nedopadne dobře." Naježil chlupy a zavrčel. Senia bez přemýšlení zavrčela zpět a postoupila o krok dopředu. Jak ji radil instinkt.

Všimla si, jak si jí černý vlk prohlíží. Proč si mě tak divně prohlíží? Co po mně chce? Honilo se jí hlavou. Smečka se otočila a odběhla směrem k vesnici. Vlčice vyrazila opačným směrem. Našla potok. Vkročilado potoku aby zakryla svůj pach a oni nepoznali, kde bydlí. Potůček se klikatil různými zákoutími. Nakonec se napojil do řeky, která protékala vesnicí. Musela si pospíšit a být co nejméně nápadná. Jelikož řeka tekla přes vesnici. Ve středu městečka vylezla z vody a vydala se na malé náměstí přes které se jí povedlo nepozorovaně proklouznout. Až v jedné zapadlé uličce se objevila nějaká osoba. Byl to nějaký podivný člověk v županu a pantoflích a myslel si, že vidí psa. Pohladil Seniu po hlavě, řekl jí, že je hodný pejsek a šel dál. Po té se už bez větších problémů dostala domů. Otevřených oknem skočila do svého pokoje.

Chtěla vyvolat přeměnu, ale to se jí nedařilo. Proto si zalezla do postele a čekala. Trvalo dlouho, než se šimrání dostavilo. Bylo skoro tři čtvrtě na jednu ráno. Proměnu moc nevnímala. Únava byla silnější. Všechna přítomnost odplula do ztracena a Senia se ocitla v úžasném světě snů.

Zdál se jí zvláštní sen. Stála uprostřed louky pokryté rozkvetlými kopretinami ve vlčí podobě. Nikde nebyl slyšet hluk aut, jen jemné cvrlikání ptáků a šumění letního vánku. V okamžiku se před ní objevil černý vlk. Úplně stejný, jako ten, kterého potkali dnes. Nebyl nijak nepřátelský. Jen stál a koukal se na ni. „Páni zajímavý sen." Řekla si pro sebe. Nečekala žádnou odpověď. „Jo to je. Proč se mi zdá o bílém vlkovi?" ozval se černý. Senia jen zamrkala překvapením. „Cože? Tohle je můj sen. Ty jsi jen výmysl fantazie." Ohradila se. „Tak to ani náhodou. Jak bych se dostal do tvého snu. Jsem normální živá bytost." Zmlkl a zamyslel se. „To je hodně divné. Jestli opravdu nejsi výmysl mé fantazie, dokaž mi to!" Pobídla. Černý vlkodlak na nic nečekal, přistoupil blíž a škrábl Seniu přes tlapu. Nevěděla, co dělá, tak mu rychlým pohybem ranku oplatila na hruď. „Co to děláš? Jsi blázen?!" Vyhrkla. „V klidu. Jestli se probudíš a budeš mít ranku, tak to nebyl pouhý sen. To stejné je i pro mne a neboj, že by se ti rána jen tak zahojila, aniž by sis toho všimla. Zůstane tam půl dne. Pak zmizí." V tom sen najednou skončil. Senia se podívala na ruku. Úžasem nemohla promluvit. Ranka tam opravdu byla.

Mžourala po pokoji. Udiveně se koukla na hodiny, které stály na nočním stolku. Ukazovaly něco málo po sedmé ráno. Rychle se zvedla, oblékla na sebe první co našla a spěchala do kuchyně. Věděla, že její máma odjede brzo ráno na letiště. Měla štěstí. Stihla jí. Zrovna si chystala snídani. „Ahoj zlato. Jak ses vyspala?" zeptala se a podala dceři oloupaný pomeranč. „ Jo celkem dobře. Akorát jsem měla divný sen. " zamyslela se a upřela svůj pohled na pomeranč před sebou. Máma ji chvilku sledovala pak se koukala na hodinky a začala panikařit. „ zlato už musím jít. Jinak nestihnu letadlo." Dala dceři polibek na čelo a vyšla z kuchyně. Zůstala sama. Celým domem se nesl jen hlas kňučícího psa.

Sedla si na linku vzala si pomeranč do ruky a začala jej loupat. Pořád musela myslet na ten prapodivný sen a na události včerejší noci. Nešlo ji do hlavy proč ji nechali jen tak jít. Jaký to pro ně mělo smysl, ale na druhou stranu byla strašně ráda.

Po tom co dojela se zvedla vyhodila šlupky a namířila si to směr svůj pokoj.