Tajemstvi Blhova

16. kapitola

Roxi našli v rohu místnosti, jak se s ní Dalibor líbá. Senia s Lukem zůstali udiveně stát. Pak si jich všimli. Roxi Dalibora rychle odstrčila a nenápadně se usmála. „No co. Nejste jediní, kdo se tu může líbat." Řekla a přistoupila blíž. „A vůbec kam jste zmizeli?" zeptala se kamarádky. „na chvíli jsme se byli projít venku." Zalhala „a už půjdeme domů. Pokud tu ještě chceš být, schovám ti někde klíček od domu." Dodala kamarádka. „Myslím, že už půjdu s vámi. Pokud tedy nechcete být o samotě." Ušklíbla se a žduchla do Luka. Ten rychle zakýval hlavou. „ ne to je dobrý. Klidně pojď." Roxi se musela usmát. „Dalibore, máš moje číslo, když tak mi zavolej a nějak se domluvíme." Řekla a odešla s kamarády domů. Cestou zpátky se bavili o tom, co budou dělat zítra. Už byli zpátky na jejich ulici. Když Senia začala opět cítit silné křeče a bolest. Chytila Luka za ruku a silně ho stiskla. Věděla, že teď se to určitě Roxi dozví. Nedokázala se udržet. Na ulici nikoho nezahlédla. Luk jí podepřel a usmál se. „neboj Roxi to pochopí. Navíc tady už můžeš, jen zajdeme do stínu." Kousek poodešly pod lampu, aniž by si toho kamarádka všimla. Po chvíli se otočila a všimla, že kamarádi zůstali stát za ní. Když se vrátila za nimi, spatřila Seniu, jak leží na zemi a nekontrolovatelně se třepe. „Pane bože, co se děje?" vyhrkla a sklonila se k ní. Luk musel Roxi chytit a odtáhnout, aby jí Senia nemohla ublížit. Proměna se blížila konci. Ruce i nohy měla dlouhé a jediné co jí chybělo do vzhledu vlka, byla hustá bílá srst, která během okamžení narostla.

Roxi tomu nemohla uvěřit. „pane bože. To není možné. Jak to?" mluvila zmateně a čekala na odpovědi. „Neboj to je dobrý." Snažil se jí Luk uklidnit. „Cože ty jsi jí proměnil? Jak jsi mohl." Vzteky ho začala být. „Hele uklidni se. Já to nebyl. Ona se takhle narodila. Chápeš?" snažil se jí to vysvětlit. V tu chvíli se přiblížila Senia ve vlčí podobě a cenila na kamarádku zuby. Ta vyděšeně odstoupila od Luka a couvala dál od ní. „Senio klid. Ona není hrozba." Postavil se mezi vlčici a dívku. „Neboj se, ona ti nic neudělá. Ale teď se budu muset proměnit a jít s ní do lesa. Tady máš klíč od jejího domu a počkej tam na nás." Podal jí klíč, který dívce při proměně upadl na zem. Roxi jen zmateně kývla k souhlasu. Párkrát mrkla, jestli se jí to nezdá a v okamžení před ní stál ne jeden vlk, ale dva. Bílý a černý. Oba se vydali směrem k lesu. Na dohled se černý zastavil a zavil na rozloučenou. Dívka zmateně došla k domu, odemkla a vešla dovnitř. Zůstala sedět na židli v jídelně a uvažovala o tom všem. Najednou jí vše začalo dávat smysl. Značky v rodokmenu, neuvěřitelná síla a rychlost, kterou kamarádka oplývala.

Lov byl zvláštní, v lese se neobjevila žádná srna ani jelen. Jako by se něčeho báli. Hodinu se snažili najít nějakou zvěř, ale marně. Senia zavětřila. Byl tu ještě někdo. Nebylo to žádné zvíře, nejspíš obyčejný člověk. Když se pořádně rozhlédla, všimla si, že v křoví se schovával mladý myslivec. Měl nachystanou kulovnici, kterou mířil na černého vlka. To se Senii nelíbilo, proto se vypařila mezi stromy a potichu se snažila dostat za myslivce. Naráz uslyšela výstřel, hluboký bolestný výkřik a slabé kňučení. Věděla, že myslivec trefil Luka. Nemohla dopustit, aby ho zabil. Snažila se rychle něco udělat. Vyrazila vpřed a s mohutným zavitím skočila muži na záda, kde mu zaťala zuby do pravé lopatky. Myslivec s žuchnutím dopadl k zemi a puška mu vypadla z rukou. Volal o pomoc. V jeho hlase šla slyšet beznaděj a smíření s tím, že na místě zemře. Vlčice uvolnila sevření, nechtěla muže zabít, jen zneškodnit. Tak nechala raněného na pokoji. Vyrazila za kňučením. Našla vlka jak má uvolněnou levou zadní nohu a jak z ní teče krev. Přiběhla blíž a snažila se mu pomoct, aby se dostal pryč. Kulhavým krokem se vydal hlouběji do lesa a doufal, že zde nikoho nepotkají. Vlčice celou cestu pozorovala okolí, pro případ nebezpečí. Když les opět ovládlo ticho, které narušilo jen občasné zahoukání sovy, nechala ho, ať se posadí a zkontrolovala jeho zranění. Nebylo nijak hluboké. V ráně mu ani nezůstala kulka. Vlci pochopili, že bude lepší jít zpátky, než potkají dalšího myslivce, jenž nemusí mít tak mizernou mušku. Proto se dali směrem k vesnici. Po cestě zpět už les prořízl zvuk motoru. Mohli se jen domnívat, co to je. Nejspíš zraněný muž. Buď se sám dostal k autu, které mohl mít někde nedaleko schované, nebo si dokázal přivolat pomoc. Mezi stromy prolétl sloupec světla od reflektorů auta. Odjíždělo. Lesem opět zavládlo ticho. Od východu začaly prosvítat první paprsky slunce, když se dostali k vesnici. Senia vyčerpáním upadla na zem a Luk se k ní schoulil. Ránu na noze měl skoro zahojenou. Zůstal po ní jen drobný strup a srst začala znovu narůstat. Luk se přeměnil do lidské podoby. „Ještě nespi. Musíme dojít do domu." Řekl a žduchl do vlčice, o kterou se teď opíral. Ta jen zakňučela k nesouhlasu. „Tak se alespoň zkus proměnit. Nádech, výdech." Radil jí. „To je ono. Uklidni se a musíš si proměnu představit." Vlčice na chvíli zavřela oči a pravidelně se nadechovala. Představila si, jak jí zachvátí proměna. V tu stejnou chvíli opravdu ucítila bolest, která přicházela s proměnou. Teď ležela na zemi a byla jí zima. Luk jí vytáhl na nohy a podepřel jí, aby došli posledních dvě stě metrů k domu. Zdálo se jim to neuvěřitelně daleko.

V domě byl klid. Roxi našli v Seniině pokoji spát. Nechtěli jí probudit, tak si šli lehnout do jednoho z volných pokojů. Přetáhli přes sebe pokrývku a v objetí usnuli. V jejich snech se odehrávala scéna s myslivcem stále dokola.