Nutella Story

Nutella rande

Ahoj! :D

Předposlední kapitola je tady! :D Pak bude ještě jedna a epilog. :) Možná mě za to budete chtít zabít, ale je to short story :) Pardon. :)

Bistro v příběhu má být to z 2 Broke girls. Miluju Max a hrozně jsem ji chtěla někam hodit a naskytla se příležitost :)

No, doufám, že se kapča bude líbit :)

Verushe :)

O 4 měsíce později:

Obvykle bych se zeptala Mer, jak vypadám, ale byla pryč. Pořád mi dům připadal prázdný.

Jakmile jsem si na sestru vzpomněla, posmutněla jsem. Chyběla mi. Taky bych se jí zeptala, co si o tom všem myslí. Hlavně o tom, jestli s Maxem chodím. Já totiž nevím. Nějak...to nejde poznat.

Třeba se to ukáže dneska, řekla jsem si a usmála se na sebe do zrcadla. Naposled jsem si uhladila sukni a konečně vyšla z ložnice.

Nebrala jsem si na sebe nic moc. Proč taky? Zato Max. Proč pořád chodil v oblecích, jsem z něj dodneška nedostala. Asi mu to přišlo jako wow nápad. Dneska jsem mu to ale nezáviděla, bylo snad 40 stupňů. Dohopkala jsem do koupelny, popadla hřeben a rozčesala si vlasy. Pak jsem si zapletla francouzský cop. Nic jiného mě nenapadlo. Lehce jsem se nalíčila, popadla sluneční brýle a na chodbě tašku, obula si černé conversky a vyšla z domu. Max už na mě čekal. Jenže! Měl na sobě černou košili, zapnutou jen tak, aby se neřeklo, upnuté džíny, kanady a jeho obvykle bezchybně upravené vlasy byly dnes rozcuchané. Na očích měl tmavé sluneční brýle.

Roztáhla jsem nevěřícně ruce, s pusou dokořán k němu doběhla a plácla si s ním.

"Ó můj bože! Co se stalo? Kde máš oblek?"

Zazubil se na mě. "Doma. Navíc...nechci vedle tebe pořád vypadat jak idiot."

Úsměv jsem mu oplatila. "Musím říct Lacey, že takhle ti to sluší mnohem víc."

Přikývl. "Děkuji. Ty vypadáš mimořádně krásně jako vždy."

Zčervenala jsem, ale pokusila jsem se to rychle zamluvit. "Konečně vypadáš jak někdo z 21. století, ale mluvíš pořád strašně. Řekl si někdy sprostý slovo? Nebo nějaký slovo, co by nebylo spisovně?" Dal mi ruku kolem ramen a políbil mě na temeno hlavy jako vždycky. "Co chceš slyšet? Sprosté slovo nebo něco nespisovného?"

"Ehm...obojí." Odpověděla jsem mu.

"Fajn. Sakra a...co má bejt."

Rozesmála jsem se. "Sakra považuješ za sprostý slovo?"

"Ano. Ty ne?"

"Ne! Nikdo nepovažuje sakra za sprostý slovo. Bože, co ty jsi to za člověka?"

Rukou mi jemně nadzvedl bradu a přinutil mě, abych se mu podívala do jeho modrých očí. "Já jsem nejlepší člověk na světě." Řekl mi a opět se usmál. "Mimochodem, něco jsem ti přinesl."

Podal mi tašku. Nevím sice, kde ji vzal, ale najednou tam byla. Vzala jsem si ji od něj. "Děkuju. To nemuselo bejt." Nakoukla jsem dovnitř. Tak nějak jsem tušila, co to bude. No jasně, Nutella. Vždycky mi dával Nutellu. Nutellu jsem milovala, takže jsem z toho měla vždycky velikou radost. "Děkuju." Řekla jsem mu ještě jednou.

"Není za co." Odpověděl mi. "Kam chceš dnes jít?"

"Já nevím. Do bistra? Když už si hraješ na člověka z přítomnosti?"

Lehce do mě strčil. "Nech toho." Řekl a usmál se."klidně. Mám celkem hlad."

**Bistro**

Posadili jsme se ke stolu u okna. Já si sedla zády ke dveřím a Max naproti mně. Místnost měla skoro stejnou barvu, jakou byl vymalován můj pokoj, díky čemuž mi tam bylo příjemně.

Po chvíli k nám přiklusala servírka. Měla žlutou uniformu s červenou zastěrou a hnědé kozačky na nízkém podpatku. Když jsem ji uviděla, jímala mě žárlivost, protože její dekolt...no...řekněme, že být ta uniforma o něco menší, už by ji neoblékla. Zírala jsem na Maxe, ale zdálo se, že o ni nejeví zájem. To mě trochu uklidnilo. Koukla jsem na její jmenovku. Max. Vážně? Vážně? Chvíli na nás zírala a otravně mlaskala, měla žvýkačku. Přehodila si svoje černé, vlnité vlasy přes rameno.

"Tak už jste si vybrali? Všechno jsou blafy, tak si vyberte ten nejmenší a nacpěte se."

Max se uchechtnul. "No fajn. Dám si...burger a hranolky. Trefil jsem to?" Zeptal se prsatice a obdařil ji svým nejkrásnějším úsměvem. (Měl víc typů úsměvů. Ten, kterým oslnil servírku, patřil do kategorie nejkrásnější.)

Ušklíbla se na něj. "Jak to mám vědět, já to nejim. A co si dáš ty?" Zeptala se mě.

"Ehm jen hranolky." Vykoktala jsem první věc, co mě napadla.

Servírka jen přikývla a odešla. S nadzvednutým obočím jsem pohlédla na Maxe, který zadržoval smích.

"Co. To. Bylo?" Pronesla jsem.

Zavrtěl hlavou. "Byla milá, co?" Odpověděl mi a vyprskl smíchy.

Taky jsem se zasmála. "A jak."

Když nám donesla jídlo, hned jsem se do hranolek pustila. Ani jsem si neuvědomila, jaký jsem měla hlad. I když, každou hranolku jsem prohlédla. Když jsem za výdejním pultem spatřila kuchaře...

Po jídle jsme si řekli, že půjdeme do Hyde parku. Milovala jsem to tam. Často jsem tam chodívala kreslit.

"Nechtěla bys mě nakreslit?" Zeptal se mě Max, když jsme šli po štěrkové cestě parku a mířili na mé oblíbené místo.

"Tebe bych nenakreslila." Odpověděla jsem mu na to. "Lidi, které mám ráda, nenakreslím nikdy. Nikdy nejsem spokojená s výsledkem."

Sedli jsme si do trávy a já už automaticky vytáhla skicák. Maxe jsem kreslit nehodlala, ale řadu stromů s lavičkami naproti nám. Na každou dopadalo jinak světlo a působilo to moc krásně. Max mě pozoroval, a proto jsem to po chvíli vzdala. Hrozně mě znervózňoval. Když jsem skicák uklidila, nasadil si sluneční brýle a lehnul si na trávu. Připojila jsem se k němu. Zavřela jsem oči a užívala si vitamín D, co mi ze slunce přímo vtékal do pórů.

Najednou jsem ucítila jeho dotyk na tváři. Otevřela jsem oči. Seděl tak, že mi stínil, a tak mi slunce nesvítilo do očí. Seděl nade mnou a prsty mě jemně hladil po tváři. Okamžitě jsem začala červenat. Vytáhl mě do sedu. Říkala jsem si, jestli takhle magoří kvůli nějakému účelu nebo jen tak blbe. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů. Zadíval se mi do očí. Na tváři měl zvláštní výraz. Vážný, ale jeho oči, jako by jiskřily. Bylo to svým způsobem krásné, ale i děsivé.

"Zavři oči." Zašeptal. Poslechla jsem ho. O zlomek vteřiny později se jeho rty lehce otřely o mé a lehounce mě políbil.