Nutella Story

Sbohem a šáteček

Ahoj :)

Veeeeeelmi krátká kapitola, ale je konečná. :) Ještě nás čeká epilog. :)

Mějte se hezky,

Verushe :)

Max seděl na lavičce a četl knihu. Když mě uviděl, usmál se na mě a vstal, aby mě objal. Pak se ke mně sklonil a políbil mě.

"Ahoj." Řekl mi svým omamným hlasem. Byl zase v obleku jako vždy, vlasy měl pečlivě upravené. "Půjdeme se dnes projít?" Zeptal se mě a přitom se mračil, jakoby o něčem usilovně přemýšlel. Měla jsem z něj divný pocit, a tak jsem raději souhlasila.

Šli jsme dlouho. Za město. Do lesa. K malé kamenné studni obrostlé mechem, na kterou svítilo slunce. Ptáci zpívali a les nádherně voněl.

"Co tu budeme dělat?" Zeptala jsem se ho nejistě. Najednou jsem však litovala, že jsem s ním do toho lesa šla. Jeho výraz nebyl krásný, usměvavý jako vždy. Šel z něj strach.

Pomalu se ke mně přibližoval, fixoval mě pohledem. Začal jsem před ním ustupovat, až jsem narazila do stromu, kde jsem zůstala stát.

"Maxi?" Oslovila jsem ho potichu, začala jsem se malinko bát.

Neodpověděl. Přistoupil ke mně a přitiskl mě ke kmeni. Jednu ruku měl v kapse saka, druhou mě lehce pohladil po tváři a po krku.

Stále mě fixoval pohledem. Cítila jsem, jak mi začíná bít rychleji srdce.

Rozšířili se mu zorničky. "Ty se bojíš?" Zašeptal chladně.

Rychle jsem zamrkala. "Ne." Zalhala jsem a pokusila se o úsměv.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Nejprve lehce, jen se svými rty otřel o mé, ale pak jeho polibky začaly být hladovější.

Zajel mi rukou do vlasů a přitiskl si mě k sobě ještě blíž.

Najednou jsem ucítila ostrou bolest v břiše. Cítila jsem, jak mi tričkem prosakuje krev. Podlomila se mi kolena, ale Max mě chytil. Chtěla jsem si ruku přitisknout na ránu, ale stále v ní vězel nůž. Max ho vytáhl, ale vzápětí ho do mě zabodl znovu. A ještě jednou a ještě jednou. Položil mě na mechem obrostlou zem, přímo vedle studny, aby na mě svítilo slunce. Nekřičela jsem. Tu radost bych mu neudělala.

Rukou celou od krve mě pohladil po tváři. Do nosu mě dráždil pach krve. Mé tričko bylo nasáklé krví, ruku jsem měla přitisknutou na břiše, marně jsem se snažila zatlačit krev. Ruka mi pomalu ochabovala, začala jsem vidět rozmazaně. Bolest byla nesnesitelná.

Max si ke mně dřepl, s nožem v ruce. Neviděla jsem ho, ale věděla jsem, co dělá. Vzal do ruky prameny mých vlasů a odřezal je. Párkrát mě nožem řízl do čela a tváří. Krev mi stékala do očí a do úst. Když skončil, sklonil se ke mně tak, že byl obličejem jen pár centimetrů od mého. "Chcípni pomalu." Řekl. Omdlévala jsem, ale měla jsem ještě dost síly na poslední gesto vzdoru, jaké jsem mohla udělat. Ústa jsem měla plná krve, a tak jsem mu ji plivla do obličeje. Odměnou mi za to byla obrovská facka. Vší silou jsem se snažila udržet se při vědomí, ale už jsem proti tomu nedokázala bojovat. Pohlcovala mě tma. Myslela jsem na Mer, na to, aby ji neublížil a poprvé jsem byla ráda, že zůstala s mámou.

"Mám tě ráda, Mer." Zašeptala jsem a nechala se pohltit tmou.

Ooooooooookeeeeeeeeeyyyyyyyy! :D Co říkáte na konec? Čekali jste to? :D Hm? Hm? :D To je ode mě hnusná podpásovka, co? :)

No jo. Na šťastné konce mě neužije. Sorry. :)